Vznik desky Nikola Šuhaj loupežník stejně jako předchozí Odyssey inspiroval tatínek sourozenců, který byl operní pěvec. „V dětství jsme za ním chodili do brněnské Janáčkovy opery, kde byl sólistou. Nějakým způsobem nás to samozřejmě hudebně ovlivnilo,“ vypráví Petr Ulrych.

„Když jsme pak po letech měli nahrát první LP, říkal jsem si, že jestliže máme k dispozici čtyřicetiminutovou plochu, tak proč ji nepojmout jako ucelené dílo. V tomto budeme neskromní Odyssea z roku 1969 byl počin, který se velmi povedl a na němž spolupracovala naše rocková kapela Atlantis s Big Bandem Gustava Broma (americký časopis Downbeat ho tehdy označil za pátý nejlepší bigband světa). Šlo tedy o vůbec první syntézu rocku s bigbandem podle kritika Jiřího Černého dokonce i ve světovém měřítku.“

Nakonec ale Odyssea vyjít nemohla. Muselo vás to mrzet.
Petr: Nepopsatelně. Bylo to v době, kdy u nás působila „osvoboditelská“ armáda. Na její příjezd jsem hned 21. srpna 1968 spontánně zareagoval písní Zachovejte klid! Neunikla sluchu cenzorů, kteří měli problém i s texty na Odyssee, takže jsme měli utrum a album šlo na dvacet let k ledu.

Hana: K tomu mám jen takovou vsuvku moc mě potěšilo, když jsem zjistila, že to LP dnešní mladí lidé znají. Řekli mi to při oslavách stého výročí Československa v Brně, kde jsem zpívala hymnu. Ptala jsem se jich, jak na mě přišli, že mě pozvali. Odpověděli, že na kolejích poslouchají Odysseu. No, dojalo mě to.

Dá se říci, že Nikola Šuhaj loupežník z roku 1974 byl reakcí na předešlou stopku?
Petr: Rozhodně. V té době jsme začali hrát s Javory a nechali se ovlivňovat moravskou lidovou muzikou. Zároveň jsem pociťoval jakési pnutí zpracovat příběh zbojníka. Jenže ten slovenský, Jura Jánošík, byl pojednaný asi dvacetkrát, stejně tak moravský Ondráš a Juráš jakbysmet.

A tak jste si toho vašeho našli na Podkarpatské Rusi.
Petr: Ano, a to díky Janu Třískovi, který v rozhlase četl na pokračování z knížky Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Jeho přednes na mě úžasně zapůsobil. Kniha samotná je střetem tří světů: Rusínů, na evropské poměry velmi zaostalého národa, co věřil na zaříkávání, kouzla a rituály, chasidských Židů, kteří žili nesmírně zajímavým a záhadným způsobem, a česko-slovenských četníků, přinášejících do těchto komunit v období po první světové válce pokrok. Bylo to pro mě jako zjevení, říkal jsem si: ano, zpracujeme Nikolu Šuhaje.

A opět ve spolupráci s orchestrem Gustava Broma.
Hana: Po předchozí skvělé zkušenosti to ani nešlo jinak. Pan Brom nad námi držel ochrannou ruku, dokonce nám dal k dispozici místnost, kde jsme začali zkoušet s cimbálem. S repertoárem, který jsme tehdy měli, jsme hráli v Praze…

Petr: …kde si nás všiml Josef Mára z divadla Ateliér ve Spálené ulici. Nabídl nám, aby- chom z desky Nikola Šuhaj loupežník, která získala cenu časopisu Mladý svět Bílá vrána a spousta lidí ji znala, udělali muzikál. S kamarádem Láďou Kopeckým jsme už předtím začali pracovat na její jevištní podobě.

Jenže v Ateliéru se Nikoly zmocnil režisér Ján Roháč a do postavy strážmistra Šroubka pozval Pepík Mára Pavla Landovského. Tím vše dostalo úplně jiný rozměr. Zrodilo se půvabné představení, které „jelo“ souběžně s o něco později vzniklou a režimem polopovolenou Baladou pro banditu Milana Uhdeho, uváděnou v Brně. Oproti ní byl ale náš Nikola Šuhaj takový underground, který nabízel naději v normalizačních časech.

V tehdejší divadelní produkci musel působit jako zjevení. Jak dlouho jste ho hráli?
Hana: Měli jsme asi dvě stovky repríz. A děly se kolem něj zajímavé věci. Po představení, když jsme se sešli ve foyer Ateliéru, jsme pak ještě hráli lidovky a popíjeli víno, co jsme přivezli z Moravy. Chodila tam spousta lidí, které jsme ani pořádně neznali: herci, režiséři, někdy se objevil i Václav Havel… Prostě si to představení našli a přišli si pak s námi ještě zazpívat. Byly to krásné časy.

Petr: Mělo to ještě pokračování. Na základě této desky vznikl v Brně v roce 2000 muzikál, který jsme s režisérem Stanislavem Mošou nazvali Koločava. Na rozdíl od Nikoly v Ateliéru, kde jsme nemohli použít židovský prvek, protože to tehdy nepřipadalo v úvahu, jsme ho tentokrát vyzvedli. Za hudbu ke Koločavě jsem dostal Cenu Alfréda Radoka, což mě velice potěšilo, ale říkám to spíše proto, abych upozornil na věci, které album Nikola Šuhaj loupežník způsobilo.

Má tedy ve vaší diskografii výsadní postavení?
Petr: To se nedá říct. Po Nikolovi následovalo v osmdesátých letech album Příběh, které je inspirováno románem Vladislava Vančury Markéta Lazarová, a potom Tichý hlas, k jehož vytvoření mi daly podnět lidové písně. Všechny naše čtyři monotematické desky kladu na roveň, ale musím přiznat, že ta první, Odyssea, je něco, k čemu jsem měl největší vztah. Pravda, Nikola Šuhaj měl tak pestrou historii, že patří k našim stěžejním pracím.

Reedici desky pokřtíte v rámci několika koncertů. Přehrajete ji celou?
Petr: Zahrajeme z ní jenom něco. Napadlo mě přizvat na koncerty aspoň tedy do Brna (12. května, Mahenovo divadlo) a do Prahy (13. května, Divadlo Hybernia) kluky z původních Javorů. Myslím i Jirku Pavlicu, který s námi hrál tři roky. Právě on by měl album pokřtít. Ještě jsme zapomněli povědět, že součástí cédéčka je bonus v podobě sedmi písní z Hanina sólového alba z roku 1976, které s tematikou Nikoly Šuhaje aranžérsky i jinak souzní.

A co dnes, pořád máte chuť vymýšlet něco nového?
Petr: Máme v šuplíku tolik písniček, které čekají na to, až budou znovuobjeveny či oprášeny, že si skoro myslím, že ani není třeba psát nové.

Hana: V autě jsi mi ale říkal, že chystáš pohádku pro Městské divadlo v Brně…

Petr: Ano, se Standou Mošou připravujeme jevištní podobu filmové pohádky O statečném kováři. Premiéru bude mít příští rok v létě na Biskupském dvoře v Brně. Docela se těším, až se do své hudby zase po letech ponořím.