„Pan Ondříček měl největší zásluhu na zhotovení busty Josefa Bicana, která byla umístěna nad jeho hrobem na vyšehradském hřbitově. Moje matka vedle něj sedávala při fotbalových zápasech dlouhá léta. Byli to skutečně dobří známí, kteří se měli rádi. Matka na pana Ondříčka nedala dopustit a vážila si ho jako džentlmena a uznávala ho jako výjimečnou osobnost nejen české, ale i mezinárodní společnosti. Jednou mi říkala: Ivane, setkala jsem se s tak velkou osobností a zároveň člověkem jen párkrát v životě. A že jsem jich v životě viděla…" vzpomíná Ivan Bican.

Kameraman u nás i ve světě známých filmů jako například Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko, Vlasy, Amadeus a mnoha dalších, byl velikým slávistou a svou přízeň červenobílým barvám dával vždy najevo a hrdě se k nim hlásil.

„V období prvního roku pro smrti otce byl pan Ondříček matce významnou oporou a jako jeden z mála jí pomáhal překonat toto pro ni nelehké období. Matka mu to nikdy nezapomněla a tak, když jsme spolu o panu Ondříčkovi mluvili, vždy pro něj měla jen slova uznání. Ne jen jako k osobnosti umění světového významu, ale také jako k člověku. Vždy mi vyprávěla, jak si ho vážil můj otec. Spojovala je jejich velikost v oblastech, v nichž oba dosáhli světové úrovně, ale také jejich charakter a vztah k druhým lidem," přibližuje velikost obou legend.

Uznání za klobouky

Noblesní džentlmen Miroslav Ondříček často dělal paní Bicanové při fotbalových zápasech Slavie na tribuně doprovod. „Matka ráda nosila klobouky a vždy, když si vzala nový, tak se jí i jejímu novému klobouku dostalo od pana Ondříčka uznání. Jednou takhle, když jí klobouk pochválil jako krásný, tak řekla: „Pane Ondříčku, kdykoliv si vezmu nový klobouk, tak mi ho nejen pochválíte, ale ještě k tomu dodáte, proč je pěkný a elegantní." Pan Ondříček se usmál a odpověděl jí: Paní Bicanová, moje maminka byla kloboučnice a měla kloboučnictví, kde měla i dílnu a celá rodina i byt. Takže já od mala vyrůstal mezi klobouky. A tak k nim mám stále vztah. Vždycky tak vzpomenu na ty chvíle s maminkou," vypráví Ivan Bican dojemnou historku. A také přibližuje svůj osobní vztah.

Úcta k druhým lidem

„Já osobně měl pana Ondříčka velice rád. Vážil jsem si ho jako skvělého umělce i jako člověka s velkým Č. Cítil jsem z něj jeho zdravé sebevědomí a úctu k druhým lidem, „malým" nebo „velkým". Byl jiný než ostatní, pro nás Čechy tak trochu jako z jiné planety. A přesto vždy svoji vstřícností a ochotou vyslechnout a pomoci, nenechal nikoho na pochybách, že je jedním z nás. Měl jsem tu čest s ním několikrát mluvit a vždy jsem byl ohromen jeho osobností. Rád bych mu nyní dal své sbohem na šťastnou cestu, na kterou se vydal už bez nás, které měl rád tak, jak jsme ho měli rádi my. Ti „malí" i ti „velcí". Při oslavách 120. výročí existence Slavie jsem se svoji přítelkyní Olivií, při galavečeři na Pražském hradě, seděli u stejného stolu s panem Ondříčkem. Rádi vzpomínáme, jak dobrý společník a džentlmen to byl. Byla to významná událost na ještě významnějším místě," vzpomíná na osobní zážitky.

Poslední rozloučení

Poslední rozloučení s Miroslavem Ondříčkem se bude konat v úterý 7. dubna v Bazilice svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Veřejnost mu může vzdát hold v čase od 12.30 do 13.30 hodin. Od 14 hodin se pak uskuteční obřad v kruhu rodiny a blízkých přátel. Miroslav Ondříček i Josef Bican tak našli stejné místo odpočinku, mezi nejvýznamnějšími osobnostmi našeho národa.

Čtěte také: Kameraman Miroslav Ondříček odcházel s melodií Hair