Setkali jsme se po zkoušce orchestru a sólistů, s kterými nacvičoval na dechovkový festival Zlaté trumpety. Je, jak se dnes s oblibou říká, multižánrovou osobností. Z dechovkového vystoupení své kapely neváhá vyrazit na jazzový koncert, namísto dirigentské taktovky vzít do rukou paličky a usednout za bicí. A jeho život provází vedle stovek vlastních skladeb i minimálně jedna, kterou zná celý svět. Hit Škoda lásky složil jeho táta Jaromír Vejvoda. A šestašedesátiletý Josef Vejvoda v šíření slavné rodinné hudební tradice pokračuje.

Na úvod to asi není nejsnazší otázka, ale přesto… Vybavujete si, kdy jste poprvé zaslechl písničku Škoda lásky?

Úplně poprvé si to asi nevybavím. Ale nejspíš to bylo na nějakém tatínkově koncertu, když hrával s Komunálními službami Zbraslavi nebo později se Zbraslavankou. Jako malý kluk jsem se chodil dívat.

A už tehdy jste věděl, že jde o tatínkovu skladbu, která se pomalu ale jistě ve světě zlidověla?

Věděl jsem, že je to tatínkova skladba, ale detaily a všechnu tu úžasnou atmosféru a historky kolem ní jsem začal prožívat až později.

Povězte, prosím, nějakou…

To máte tak. Člověk se třeba dozví, že na Zbraslav přijede pán z Ameriky, který se jmenuje Gene Hackmack. Ten říká: Jsem z NASA. A víte, že jsme písničkou vašeho otce budili astronauty na raketoplánu Discovery? S bratry jsme se trochu smáli a říkali si, že si asi dělá legraci. Ale on na to, že ne. Že nám pošle fotku, kde nám ten astronaut napíše. A za nějaký čas skutečně přišla fotka, na které astronaut Don Thomas děkuje v angličtině za buzení písničkou tvého otce.

Pro chlapce ze Zbraslavi to asi bylo pořádně velké překvapení…

Jsou to takové často až neuvěřitelné věci. Třeba, když měl tatínek 85. narozeniny a bylo 60. výročí Škoda lásky, v Americe vyšla poštovní známka a chodily nám odtamtud dopisy s nápisem Beer Barrel Polka. Když si jednu písničku vezmou do repertoáru lidé a soubory jako Andrews Sisters, Glenn Miller, Benny Goodman, Billie Holiday nebo Bobby Bonton, tak to určitě něco znamená. Je to zázrak, že první písnička, kterou tatínek napsal, chytla takový vítr, ale je to asi osud. A těžko ho lze nějak předvídat či plánovat.

Dostaly se k vám zprávy o popularitě písně i za komunismu?

Táta samozřejmě trochu věděl a chodily mu i dopisy od známých, kteří cestovali. Často slýchal třebas: „Ahoj Jaromíre, jsem v hospodě v Norsku a hrají ti tady Škoda lásky.“ Pan Vinařický říkal: „Tak jsem seděl v Číně v baru, po válce, a najednou slyším Škoda lásky. Běžel jsem za muzikantem, odkud to znají. A tam už normálně měli noty vydané ve Spojených státech v roce 1939.“

A která z těchto příhod kolem hitu Škoda lásky se patrně nejvíc dotkla vás osobně?

Příhoda, která se mě týká nejvíc, je z roku 2002, kdy mě pozvali do Carnegie Hall. Šlo o slavnostní koncert, při němž tehdy hudba hradní stráže hrála poctu zahynuvším hasičům a policistům při tragédii 11. září. A vzpomněli si na mě, abych zadirigoval Škoda lásky. Tatínek by tehdy slavil sté narozeniny. Když jsem přišel, posadili mě do první řady. Celý koncert jsem seděl a nedutal, na scénu jsem měl přijít až skoro na konci. Říkal jsem si, že mě tam nikdo nebude znát… A tak, když na mě došlo, vzal jsem si mikrofon, začal se představovat a řekl jsem, že tatínek napsal Škoda lásky. Při vyřčení názvu Beer Barrel Polka to trochu zašumělo. Zmínil jsem, že tu písničku má ve své knihovně i George Bush. Trochu se pousmáli a nevěřili. A tak jsem vytáhl dopis od tehdejšího prezidenta Spojených států, který v krátkosti zněl: „Děkuji vám za krásný koncert, který jste nám zahráli v Praze. Manuskript vašeho tatínka Škoda lásky a jeho fotku si vystavím v prezidentské knihovně.“ Lidé v sále byli podobně udiveni jako já, když mi toto psaní od amerického prezidenta došlo.

On je vůbec asi malý zázrak, jak ta píseň zdomácněla a lidé se s ní po celém světě sžili. Němci ji dlouhý čas považovali za lidovku, zrovna tak Angličané, Australané…

Korunu tomu asi dal ministr zahraničí Genscher, který se suverénně vsadil, že to je německá písnička. Měl jsem tu čest natáčet s ním v televizi a při této příležitosti jsem mu předal desku a s tím, že se může přesvědčit, kdo je jejím autorem. Omlouval se a říkal: „Byl jsem opravdu přesvědčen, že je to německá písnička. A takových bylo víc. V Anglii byl třeba jeden človíček, který řídil double decker. Když byl u nás na výletě, vsadil se v hospodě v Plzni, že je to anglická písnička. A jestli prý ne, tak přijede s double deckerem do Prahy. A opravdu, o něco později před tátův dům zaparkoval double decker a z něho vystoupil Angličan, který se táty šel osobně zeptat, jestli je ta píseň skutečně jeho.

Čím si vysvětlujete, že je ta píseň pro lidi na celém světě tak srozumitelná?

Je to asi osud a shoda náhod, kterých bylo skutečně hodně. A možná, například v Americe, zahrálo svou roli i to, že táta ve svých skladbách hodně využíval synkop, což je prvek, který ozvláštňoval jeho rukopis a konkrétně americké swingové kapely ho velmi rády zařadily.

Jak často vlastně Škoda lásky hrajete?

Mám pocit, že ačkoli je Škoda lásky od roku 1929 stará už hodně, přesto se z ní nestala odrhovačka. Je pravda, že koncertů s touto písní už tolik nehraji, ale přesto, když vystupujeme na zbraslavském festivalu nebo hrajeme tatínkovi k narozeninám, lidé si téměř vždycky vyžádají přídavek. Bylo velmi dlouhou tradicí, že jsme takto hrávali Škoda lásky. Ale už jsme to trochu změnili. Tatínkovi jsem ke stému výročí narození složil písničku Jak zamlada. Miloň Čepelka z Divadla Járy Cimrmana k ní napsal text: „To přece nemůže být náhoda, že Vejvodu nám hraje Vejvoda.“ A do refrénu se mu na moje přání povedly geniálně zapracovat názvy nejznámějších tatínkových skladeb. Ujala se. Takže, když lidé na Zbraslavi říkají: „Zahrajte nám vejvodu,“ už nemyslí jen Škoda lásky. Je krásné, že tato tradice může pokračovat.

Vnímal jste v mládí závazek pokračovat v této rodinné tradici? Bylo to tak, že jste v podstatě nemohl dělat nic jiného než hudbu?

Malinko to asi bylo komplikované v tom, že táta svoji kapelu rozpustil v roce 1948, takže nedošlo k žádnému symbolickému předání žezla. Když se změnil režim, sebrali nám hospody, táta zrušil kapelnickou živnost a šel dělat do fabriky. Ale průpravu jsem měl. Táta mě k hudbě vedl, přihlásil mě na piano a do houslí, na moje přání mi pak objednal učitele na bubny, pomohl mi, i když jsem se hlásil na konzervatoř. Pak už to ale šlo samospádem. Na konzervatoři mě chytl jazz, který tehdy kluci v mém věku hodně hráli. Poprvé jsem si zahrál někdy v roce 1962 nebo 63 s Jirkou Stivínem. A jazz mě drží dodnes. Táta to nikdy nekomentoval. Nikdy mi neříkal, proč to hraješ, proč nehraješ polky a valčíky… Myslím, že měl z toho, že dělám hudbu, a je jedno jakého žánru, radost, ale že by mě nutil jít v jeho šlépějích, to rozhodně ne.

A co vás tedy nakonec přivedlo k tomu, že hrajete i polku, dechovku a jiné žánry?

Když tatínek zemřel, zanechal za sebou ohromný odkaz. Bylo mi jasné, že by byl hřích, kdybych dělal, že to neexistuje. Tak jsem si od jazzu na chvíli odpočinul a začal jsem shromažďovat materiály, abych nahrál první desku s názvem Škoda lásky. Křtili jsme ji na Zbraslavi při tatínkových nedožitých devadesátých narozeninách, kmotrem nám tehdy byl generál Fajtl, který měl s touhle písničkou také neuvěřitelné zážitky. Popisoval, jak za druhé světové války zlepšovala lidem náladu, jak si ji zpívali, když nastupovali do letounů, aby zahnali strach. Je to fascinující příběh. Od polky jsem se dostal k mnoha formám. Lidé musí posoudit, jestli to dělám dobře, ale je to od dechovky, salonního orchestru, jazzového tria, komorních a symfonických orchestrů až po sbory a sólisty, jako je Pavel Šporcl nebo mistr Josef Suk, kteří také hrají moje skladby. Někteří nemohou pochopit, jak je možné, že jeden den jdu hrát dechovku a druhý koncert s filharmonií, ale sám hudbu v podstatě nerozděluji na žánry. Jak mi táta jednou řekl: „Kdybys někdy něco chtěl napsat, nezapomeň, že hudba je o melodii.“ Když má hudba melodii a děláte ji srdcem, je podle mě jedno, jestli jde o dechovku nebo jazz.

Čtěte také: Na dechovku a lidovku přišlo víc lidí než na hokej