Je obtížné udržet „při životě“ přes dvacet let hudební festival, který rozhodně nelze řadit mezi mainstream? Mám na mysli zejména finanční stránku.
Každý ročník je nějakým způsobem obtížný. Musí se sehnat peníze, protože vstupné pokryje maximálně desetinu rozpočtu. Zároveň se musí sehnat dostatečně kvalitní a atraktivní program, což také není snadné, protože jde o umělce z různých koutů planety. Přilétají sem z obrovských dálek, mnozí navíc potřebují víza. A potřeba je také pro akci zajistit optimální místo. Začínali jsme na Pražském hradě, pak jsme byli spoustu let na Štvanici, odkud jsme se přesouvali před druhými velkými povodněmi tohoto století. To byl velký stres, protože jsme hledali náhradní místo tři týdny před festivalem. Poté následovalo krátké období na Ladronce, z níž jsme museli zase odejít po změně politických poměrů na radnici. Poslední ročníky se konaly na Výstavišti, kam se snad zase vrátíme. Každé čtyři roky je tam ale Quadriennale, které si bere celý areál. Proto letos padla volba na „volnočasové centrum Holešovice“ brownfield blízko stanice metra.

Konec na Hradě byl spojen s výměnou prezidentů?
Samozřejmě. Byl to jeden z prvních aktů Václava Klause. Neskončili jsme ale jediní. Struny podzimu také „letěly“. Bylo to okamžité. Za Havla byl Hrad úplně něco jiného, než je dnes.

Jak velkou položku pro váš rozpočet představují cestovní náklady účinkujících?
Třeba letos jsou na programu muzikanti z Indie, Rumunska, Etiopie, Izraele, Guineji, Nigérie, Turecka, Srbska, Francie, USA a Pákistánu. Festival má pevné datum, a když se zrovna netrefíte u kapely do nějakého evropského turné, tak jsou cestovní náklady velmi vysoké. Jinak festival má dlouhodobou podporu města i ministerstva kultury. Snažíme se také o konkrétní podporu u jednotlivých kapel od zastupitelských úřadů nebo kulturních institutů. Letos například pomáhá Rumunský kulturní institut, Francouzský institut, velvyslanectví Izraele. Po delší době máme navíc komerčního partnera, kterým je Česká pošta. Sehnat takového partnera není snadné, protože velké firmy mají zájem o masové akce pro padesát tisíc lidí.

Kdo je Borek Holeček?
Bořislav alias Borek Holeček se narodil v roce 1964 v Žatci.
Ještě před dosažením plnoletosti se stal v rodném městě kulturním hybatelem.
Po přesunu do Prahy se jako mladý disident angažoval v Jazzové sekci.
V 90. letech založil agenturu Rachot, která mj. pořádá festival Respect.

Jakým typem festivalu je ten váš?
Program je sice neobvyklý, ale přístupný, „dobře stravitelný“. Dá se říct, že je to rodinný festival s bohatým programem pro děti. A snažíme se o co největší uměleckou diverzitu. Není to postavené na jedné hvězdě, na kterou bychom lákali posluchače. Struktura je postavená tak, že oba dny jsou na začátku spíš hudebníci náročnější na poslech a tišší. Se stoupajícím časem je hudba hlasitější a tanečnější.

Už z názvu festivalu vyplývá, že v něm je i jiné než hudební poselství.
To tam bylo vždy. Na začátku šlo o společnou akci s časopisem Respekt. A jedním z prvních impulsů pro založení festivalu byla tehdy rasistická vražda arabského studenta na Žižkově. Tenhle aspekt je pořád silný a zásadní. Mnoho vystupujících umělců má za sebou zajímavý a ne vždy úplně veselý příběh. A my jsme rádi, že jsme jednou z mála platforem, kde na stejném pódiu ve stejný den vystupují umělci z Izraele i z arabských zemí. Zároveň jsem se ale vždy bránil tomu, abychom se stali akcí pouze „ideologickou“ a program by přitom sloužil jen jako vata. Vždy jsme chtěli prezentovat žánry a styly u nás víceméně neznámé a ukazoval nové věci. Myslím si, že jsme jako první seznámili české publikum třeba s romskou hudbou v celé její šíři – od Egypta nebo Indie po Rumunsko a Balkán. Jsme starší než třeba festival Khamoro a přispěli jsme k tomu, že se zde romská hudba nějak etablovala. Poměrně dobře jsme za ta léta zmapovali například i etiopskou hudbu, což platí také o Kongu, Mali atd.

Festival Respect představuje z laického pohledu tzv. world music. Souhlasíte ale vůbec s tímto konceptem?
Je to velmi problematické. Já vnímám world music jako fenomén, ne jako žánr, protože do této kategorie spadají hudebně diametrálně odlišné počiny. Ten termín world music vymyslela parta londýnských novinářů na začátku 80. let. Vedla je k tomu skutečnost, že se nahromadilo velké množství hudby, která nešla zařadit do existujících „regálů“, jako byl jazz, rock, blues atd. Festival Respect se snaží postihnout široké spektrum od tradiční hudby v nejsyrovější podobě až po hudbu, která je současná, i třeba elektronická, ale zároveň pořád nezní jako klasický angloamerický mainstream. Jsou v ní pořád slyšet kořeny, ze kterých pochází.

Roste v Česku povědomí a zájem o takovou hudbu?
V převážné většině případů jde o hudbu přístupnou, která člověka osloví. Nedá se ale říct, že by příliš lákala české publikum. Třeba africká hudba, ze které de facto vychází všechny moderní žánry, se tady poslouchá poměrně málo.

Fenoménem se ale nepochybně i u nás stala balkánská dechovka, kterou tady před třiceti lety taky nikdo neznal. Vidíte v tom příslib i pro další „sekce“ world music?
Je za tím podobný klasický příběh, jaký se stal s kubánskou hudbou. Byly doby, kdy nikoho nezajímala. Pak přišel do kin film Buena Vista Social Club a prodaly se miliony desek. To samé udělali pro balkánskou hudbu Bregovič s Kusturicou, byť mě osobně se jejich tvorba moc nelíbí. Jejich efekt byl ovšem také globální.

Existují akce podobné festivalu Respect v Česku a jinde ve střední Evropě?
V sousedních zemích určitě a mnohem větší. Třeba festival v německém Rudolfstadtu má návštěvnost kolem čtyřiceti tisíc lidí. V Polsku je několik festivalů podobného ražení. A v západní Evropě je toho samozřejmě mnoho. U nás je to mnohem skromnější. Myslím si, že nejvíc se nám blíží Folk Holidays v Náměšti, což je malý festival s dlouhou tradicí. Jak už ale napovídá název, je to blíže k folku. My máme širší záběr. Nějaká „ochutnávka“ z world music se také vždy objeví na Colours of Ostrava. Čistě zaměření na fenomén world music jsme ale v Česku asi jen my. Největší účast, kolem pěti tisíc lidí, jsme měli ještě na Pražském Hradě, kde vystoupil tehdy nesmírně populární Manu Chao. Tenhle rekord už podle mě nepřekonáme.

Na co byste nalákal lidi letos?
Zážitkem bude určitě vystoupení Mory Kantého z Guineji. Je jedním z mála afrických muzikantů, který měl v Evropě rozhlasové hity a prodal přes milion desek. Byl také nejspíš jedním z těch, kteří kdysi spustili lavinu world music. Dorazí i Tony Allen, jakýsi praotec afrobeatu a jeden z nejlepších světových bubeníků. Nebo legenda etiopské hudby Mulatu Astatké, který hraje tzv. etiojazz. Výjimečné vystoupení, které se hned tak nevidí, slibuje Faiz Ali Faiz, představitel pákistánského qawwali, což jsou takové „transovní“ zpěvy inspirované sufijskou poezií. Como Mamas představí jižanský gospel v původní syrové podobě, nikoliv ten „vymydlený“, který k nám zajíždí na vánoce do obchodních domů. Doporučil bych i rumunské Romy Nea Vasile a Taraful de la Marsa. To zase není balkánská trendy hudba, ale stará autentická muzika s cimbálem a houslemi. Toho už dnes vlastně moc není. Určitě se vyplatí přijít včas, protože i umělci vystupující jako první jsou velmi kvalitní.