Šéf Divadla Archa: Neobvyklé věci se v Praze někdy prosazují trochu hůř

„Archa je podle mě výjimečná v míře mezinárodní spolupráce. Jsme součástí globálních sítí divadel i umělců a vyměňujeme si nejen umělce a představení, ale s partnerskými divadly ve Vídni a Drážďanech také diváky,“ říká Ondřej Hrab, který je „kormidelníkem“ Archy po celou dobu její existence.

V čem se za uplynulé čtvrt století nejvíc změnila česká společnost a jak na ty změny reagovalo Divadlo Archa?
Vzniklo z potřeb společnosti, která za sebou měla období totality a které se otevíral svět. Dnešní důvody toho, proč divadlo děláme, jsou jiné než v 90. letech. Tehdy bylo hlavní úlohou stavět mosty s vývojem soudobého světového scénického umění, protože jsme byli padesát let odděleni od tohoto vývoje. Dnes je pro nás nejdůležitější být přímou součástí nejprogresivnějšího proudu současného divadla v globálním kontextu. Nechceme už jen dovážet představení ze zahraničí, ale aktivně spolupracovat na jejich tvorbě.

Pražští filharmonici odmítli „čínskou Antichartu“. Vyrazí tedy na Tchaj-wan

Podle čeho sestavujete jako šéfdramaturg program?
Na prvním místě je kritérium toho, co společnost aktuálně potřebuje. Velkou roli u nás hraje dokumentární divadlo, které se zabývá autentickými příběhy a přivádí na scénu lidi, kteří by za normálních okolností nebyli slyšet. Pomáhá veřejně tlumočit i hlasy lidí z okrajů společnosti. Není to tak, že například uprchlíka hraje herec, který si navleče kostým a napodobuje jeho akcent. Na jevišti vystupuje opravdový uprchlík. Jedno z nejnovějších našich představení se jmenuje „Rusáci?“. Protagonisty jsou mladí Rusové, kteří se rozhodli žít u nás a chtě nechtě se musejí vyrovnávat s naším historickým traumatem. Na autentických příbězích na pozadí historických událostí je založeno i představní Obyčejní lidé, které vzniklo ve spolupráci režisérky Jany Svobodové a čínské choreografky Wen Hui. Je skvělé, že bylo vybráno do Avignonu, což se českému divadlu stává jednou za dvacet let.

Jak vlastně vzniká dokumentární divadlo?
Dokumentární divadlo nepracuje na základě předem napsaného textu. Ten často přichází na řadu až v poslední fázi. Obvykle naopak samotné divadelní práci předchází důkladný průzkum sociálního prostředí. Například představení, které nakonec dostalo jméno vadí-nevadí.cz, vznikalo v Kostelci nad Orlicí. Vedle sebe tam žijí navzájem nekomunikující tři komunity – čeští starousedlíci, Romové a cizinci v uprchlickém táboře. Z pohledu té české většiny mohou za vše špatné Romové a uprchlický tábor je vnímán jako jakýsi začarovaný zámek. Naším cílem bylo postavit na scénu reprezentanty všech těchto tří komunit. Skupina umělců, kteří tvoří pod značkou Archy odjel do Kostelce a postavil si tam na náměstí trafiku, kde vyměňovali cigarety a kávu za příběhy. Nakonec jsme představení, ve kterém vystupovali lidé z Kostelce, hráli každý měsíc po více než dva roky v Arše. Představení mělo profesionální parametry a bytostně divadelní vyjadřovací prostředky přesto, že účinkujícími byli „obyčejní lidé“ z malého města.

Divadlo roku: letošní ročník ovládla Palmovka

Je pro vás při výběru témat podstatné i to, co právě rezonuje ve společnosti? Dělali jste představení s uprchlíky i proto, že to bylo velké mediální téma?
Nepochybně ano. I do budoucna jsme si pojmenovali tři tematické okruhy, kterými se chceme zabývat. Jedním z nich je rozdělená společnost. Úkolem umění je podle mě mimo jiné nacházet společný jazyk pro společnost, která je čím dál víc fragmentovaná. Chceme reflektovat i obrovskou proměnu způsobu komunikace v posledních letech. Mám na mysli hlavně postupující digitalizaci komunikace, ale třeba také proměnu pracovního procesu. Je úkolem umělce na tyto trendy výrazně reagovat. Obrovské možnosti divadla spočívají v tom, že se odehrává fyzicky, bezprostředně, v absolutní výměně energií mezi divákem a účinkujícím. Divadlo prostě musí brát ohledy na vývoj. Samozřejmě k tomu patří i ekologická témata nebo otázka, jak se vyrovnávat s tradicí.

Nenarážíte trochu na pověst příliš intelektuální scény pro úzký okruh diváků?
Máme hodně daleko k divadlu pro snoby. Nejsme místem, kam chodí večer lidé jen za zábavou. Pro mě je důležité nerezignovat na náročnost. Pouze tak může to, co děláme, posouvat společnost dál. Náš program je hodně rozmanitý. Máme například velmi rozvinutý projekt Archa.lab, který nabízí nejrůznější způsoby, jak se si veřejnost může na vlastní kůži vyzkoušet divadelní tvorbu. V rámci programu Archa.školám zveme studenty nejen na představení a následné diskuze, ale i dílny dokumentárního divadla pod vedením jeho tvůrců. Pořádáme také letní školy pro studenty divadla z celého světa.

Praha 1 postupně umírá. Od ledna už ani knížka. Čítárna Unijazz končí

Kam konkrétně může vaše osvěta směrem k veřejnosti posouvat společnost?
Například zkušenost z divadelních dílen může v mladém člověku nejen změnit jeho pohled na divadlo, ale také vytvářet jakési podhoubí pro tvořivý přístup k vlastnímu okolí. Díky těmto projektům se metody divadla mohou přenášet i třeba do sociální práce. Nedávno jsme takto ve spolupráci s Britskou radou v Ústí nad Labem a Ostravě vzdělávali sociální pracovníky a také zájemce z řad bezdomovců. Šlo o to, aby mohli skrze divadelní práci nahlédnout sami na sebe a sdělili to okolí. Nejde o to, aby si bezdomovci nacvičili například Prodanou nevěstu nebo Hamleta. Cílem je to, aby byli tito lidé schopní transformovat třeba svůj vlastní příběh do sdělení, které může být atraktivní pro publikum a působit na širší společnost.

Je pražské publikum v něčem jiné než v ostatních částech Česka?
Rozdíly vnímám do určité míry. Například když porovnávám naše představení na prknech brněnského divadla Husa na provázku s inscenacemi, které hrají oni u nás. Brněnské divadlo si za padesát let existence vychovalo vlastní publikum, které je připravené přijímat i neobvyklé věci. Ty se v Praze obecně někdy prosazují trochu hůř. Do Archy ale chodí lidé, které náš program bytostně oslovuje. A takoví diváci jsou po celé republice. Vždy mám radost, když se prostřednictvím představení, která hrajeme v jiných místech, s takovými diváky setkám. Archa má stabilní návštěvnost přes 40 tisíc diváků ročně. Za největší úspěch Archy ale osobně považuji to, že se nemění věková struktura diváků. Věk většiny našeho publika je mezi 20 a 40 lety. Obrazně řečeno k nám dnes chodí děti diváků z 90. let. Jsou to lidé, kteří jsou připraveni účastnit se nových a nečekaných divadelních počinů. Lidé, kteří se zkrátka nebojí hledat a jsou ochotni pro své objevy i riskovat.

Češi znovu protestovali za odvolání Benešové. Babiš: Považuji to za divadlo

Jak hodnotíte vlastní roli manažera divadla, kterým jste od jeho založení?
Po zrušení tehdejšího divadla E. F. Buriana jsem udělal radikální změnu – propustil jsem všech asi 130 zaměstnanců a začal budovat vše od nuly. Podařilo se mi také přesvědčit Československou obchodní banku, aby do výrazné rekonstrukce paláců, ve kterých se nacházíme, zahrnula také divadelní sály. Začátkem století jsme se přeměnili z příspěvkové organizace města na obecně prospěšnou společnost. Dnes máme 11 stálých zaměstnanců a zbytek lidí kontraktujeme na jednotlivé projekty. Polovinu rozpočtu pokrýváme městským grantem a z poloviny jsme soběstační. To je u divadel stejného typu v zahraničí nepředstavitelně hodně. Zdroj těchto příjmů ale zdaleka není jen v prodaných vstupenkách. Máme těch zdrojů víc. A jsme mimo jiné úspěšní při získávání grantů od EU. Kdybychom měli mít naše současné příjmy jen ze vstupenek, musela by jedna stát několik tisíc korun. Finance máme tedy poměrně zdravé. Na druhou stranu peněz není nikdy dost a pokud bychom zůstali příspěvkovou organizací, tak bychom dnes od města dostávali mnohem větší příspěvek.

#youtube|0wiYLBPbEbs|1s#

Patří Archa mezi divadla, které podporují demonstrace proti Marii Benešové a Andreji Babišovi?
Ano. Rozhodně nemůžeme zůstat stranou. Jedním z cílů naší činnosti je podpora demokratických principů v naší společnosti. Chceme být součástí Evropy. Chceme nepodléhat jednoduchým řešením. A populismus je jedním z politických proudů, které nabízejí nesplnitelná snadná řešení. Stejně tak nemůžeme akceptovat profesionální neschopnost ministra kultury. Když se někdo v té roli chová nekompetentně, ať je to kdokoliv, tak cítíme potřebu se k tomu vyjádřit. Divadlo je veřejný akt a součást společenského života. Divadlo je také diskuze. A pro nás jsou důležitými partnery neziskové organizace a spolky. Důležité je pro nás i sousedství. Minulý týden jsme třeba pořádali debatu k budoucnosti Masarykova nádraží. Na ní neexistuje jednotný názor a divadlo je právě prostor, kde se různé názory mohou střetnout a snad i vytříbit. A nemusí to nutně ústit do konfrontace. Divadlo je nástroj, který umí otevírat konzervy s uloženými problémy. Jeden velšský básník řekl, že divadlo je nejrychlejší nástroj na oddělování živých a mrtvých myšlenek. Proto cítíme povinnost být společensky aktivní.

V historii Archy figurují představení slavných autorů, jako je Robert Wilson nebo Václav Havel s jeho poslední hrou Odcházení. V Arše koncertovali mimo jiných Lou Reed nebo Patti Smith. Považujete osobně nějaký kus z této bohaté historie za číslo jedna?
Žádný takový žebříček rozhodně nemám. Pro mě je mnohem zásadnější, že jsme divadlo otevřené vývoji, mezinárodní spolupráci i naprosté rovnoprávnosti divadelních forem. V tom mimochodem tak trochu navazujeme na E. F. Buriana, který v tomto domě tvořil na konci 30. let minulého století své nejlepší věci a začátkem padesátých let zase asi ty nejhorší. Byl ale velkou renesanční osobností s multižánrovým přístupem. Pro mě je dnes zásadní to, že Archa hraje nějakou roli pro Prahu i zdejší komunitu a drží si své místo na mapě Evropy.

V Praze vzniklo divadlo. Kmotr Brousek: Politickou satiru možná omezí cenzura