Jejich hitu How You Remind Me se kolem roku 2001 nedalo uniknout. Až na katolický Proglas zněl s trochou nadsázky z každého rádia. Nickelback jsem tehdy považoval za dobře promyšlený hudební produkt, kluky s melírem hrající „takový ten rock pro rádia". Při telefonickém rozhovoru se spoluzakladatelem kapely, kytaristou, klávesákem a doprovodným zpěvákem Ryanem Peakem jsem byl proto mile překvapen, že jde o partu kamarádů z kanadského městečka velikostí něco mezi západočeskou Loktí a moravským Tovačovem. A že minimálně kytarista Ryan Peake působí asi pořád tak, jako bych s ním mluvil před 20 lety.

Zdravím vás, Ryane, co právě děláte?

Zrovna sedím v deštivém Vancouveru a přeji si, aby trochu vylezlo slunko.

Máte před sebou první koncert v České republice. V rámci Hits Tour budete hrát svoje největší hity. Bude to zároveň vaše první návštěva naší země?

Ne tak úplně, zastavili jsem se v Praze na jednu noc asi dva roky zpátky, když jsme hráli v Německu. Při tamních koncertech jsme vnímali, že u vás máme dobrou posluchačskou základnu, jezdilo na nás hodně Čechů. Dlouho jsme proto našemu booking manažerovi říkali, že bychom si u vás chtěli zahrát… Až to vyšlo!

Bratry Kroegerovy, kteří tvoří jádro kapely, znáte od dětství. Jaký byl váš první dojem o nich, když jste je potkal?

Můj první dojem byl, že jsou to klauni. Znám je asi od 14 let, Chad zpíval v jedné kapele a Mike zase v druhé, byli jsme parta lidí z jednoho malého kanadského města, a jak jsme tehdy dělali hudbu, různě jsme na sebe naráželi. Chvíli jsme spolu hráli v kapele, která dělala výhradně předělávky. S Nickelback to začalo tak, že jsme si jednoho dne v klidu sedli, pobavili se, co jsme schopni dát dohromady a řekli: pojďme dělat svoji hudbu.

Vaše první společná kapela se prý jmenovala Village Idiots. Proč?

Protože město, z kterého pocházíme, Hanna, má asi tři tisíce obyvatel, a pro nás to byla jedna velká, nebo spíš malá, vesnice. Byli jsme takoví vesani, co hrají předělávky, tak někoho napadlo: pojmenujme to Village Idiots (Vesničtí idioti)! Ten název se chytl tak, že nám ho lidi dodnes připomínají. V Hanně na to nikdy nezapomenou.

Přesto, když vám bylo zhruba 20, název jste změnili. Mike Kroeger prý v době vašich začátků dělal v řetězci Starbucks, a jak zákazníkům stále vracel drobné, niklák zpět, napadl ho název Nickelback. Čím jste se tehdy živili?

Chad prodával ovoce a zeleninu, co si pamatuju, měl vždycky tři, čtyři povolání, nic vrcholového, kromě toho, že občas pracoval na střeše (směje se). Já jsem pracoval ve videopůjčovně, což byla jednu dobu úžasná práce. Ale všem nám bylo jasné, že bychom to nechtěli dělat celý život. Vždycky jsme si něco vydělali, na dva, tři týdny odjeli na turné, a pak se zase vrátili a makali.

V roce 1996 jste vydali první desku, dva roky na to druhou, ani jedna se v Kanadě nedostala do první stovky. Pak přišel rok 2001, třetí deska nazvaná Silver Side Up, první místo v kanadské hitparádě, druhé v americké, a celosvětový hit How You Remind Me. Jak tahle nahrávka změnila váš dosavadní život?

Protože jsme už něco za sebou měli, byť to zdaleka nebylo tak úspěšné, byli jsme zvyklí na sobě pracovat, hrát a jezdit po turné. Před deskou Silver Side Up jsme se tomu věnovali už fakt intenzivně, odehráli jsme přes 200 koncertů za rok. Takže jsme byli připraveni. Pravda ale je, že takový úspěch jsme absolutně nečekali. Najednou jsme měli singl, který se ve světě ohromně chytl, hrála ho rádia v Americe, v Evropě. Do té doby jsme jezdili jen po Kanadě a teď jsme si mohli vybírat. Velké štěstí!

Které skladby, kromě How You Remind Me, si na koncertech s publikem nejvíc užíváte?

Těžká otázka (chvíli přemýšlí). Naživo si skutečně užívám Someday, song, který pochází z desky The Long Road, co následovala po Silver Side Up. Dobře s publikem také funguje třeba Burn It To The Ground. Je jich víc, hrajeme skoro 20 let, takže bych se hádal, když nás někdo označí za kapelu jednoho hitu (směje se).

Kritici vám často vyčítají, že se prezentujete jako rocková kapela, ale v rádiu zníte jako takový pop-rock pro holky. Jak to vidíte vy?

Nejenom kritici. Je pravda, že to slyším i od jiných lidí. Často se nám stává, že dostáváme po koncertu reakce: Když jsem vás slyšel v rádiu, myslel jsem, že jste popová kapela, ale sakra, vy děláte fakt rock! Mám z toho radost, protože jsem vyrůstal na kapelách jako Metallica nebo Guns'n'Roses, věřím, že když nám lidi dají naživo šanci, uvidí, že jsme něco jiného, než vás napadne po poslechu v rádiu.