„Miluju tento muzikál, Berger je má vysněná postava. Snoubí se v ní náročné zpívání, tanec i činohra. Takže se musíme snažit, aby stál výsledek za to. Myslím si, že energie a revolta, které do nás s tímto dílem na jevišti vstupují, budou diváky bavit. Jde z nich ohromná síla,“ říká Tomeš.

Jaký je „váš“ Berger?
V našem představení má dvojroli studenta a válečného veterána. Takže v zákulisí je to občas velká divočina, protože v jedné chvíli jsem na vozíku za invalidu, který má za sebou strašnou životní zkušenost, prošel si válkou, a v další se musím „přehodit“ do volnomyšlenkářského kluka.

V určitých situacích se jejich názory propojují, v tom je to pro mě těžké. Nakoukal jsem si nějaká válečná videa, abych se do role lépe vžil, spoustu věcí si i dokážu představit, ale hlavně jsem musel do Bergera dozrát.

Pomohlo vám při uchopení role i to, že jste otcem, hned dvojnásobným?
Velmi, téma ztráty dítěte je tady poměrně velké. Ve finálové písničce mám monolog, v němž vedu vnitřní rozhovor se synem. A ve chvíli, kdy mu říkám ty se vrátíš, opatruj se se vždycky málem rozbrečím. Byl jsem u porodu, vím, v jakých bolestech přichází dítě na svět. Představa, že ho pošlu do války, je naprosto nepředstavitelná.

Udržet emoce v sobě musí být těžké.
Speciálně u Bergera se mi děje to, že procházím představením, jako bych to ani nebyl já. Prostě do něj skočím a pluju. Až když diváci odcházejí, uvědomuju si, co jsem vlastně na jevišti prožil. Asi je to dobře, protože kdybych se jím nechal „zaplavit“, nebyl bych schopen jej zahrát. Takže si od něj držím odstup, aby mě emoce nepřeválcovaly.

Nejen téma ztráty dítěte, Vlasy jich nabízejí víc. Které je pro vás stejně zásadní?
Vyrůstal jsem v tolerantní rodině, takže je to určitě téma svobody, kterou si v sobě nosím odmalička. Zabývám se taky otázkami o zbytečnosti válek a tím, jaké důsledky může mít neuvážený čin, ač spáchaný v dobré víře narážím na situaci, kdy se Berger převleče za Clauda, aby mu dopřál setkání s milovanou Sheilou.

Chápu, jak snadno se může člověk ocitnout na hranici mezi životem a smrtí, jak může být všechno z minuty na minutu jinak. Proto je třeba užívat si každý den s dětmi, s přáteli. A s vědomím toho, že se třeba zítra nemusím probudit. V tomto mi Vlasy moc daly.

Lidé, kteří už je viděli na předpremiérách, vědí, že na jevišti nelze očekávat Formanův film. Co jste si z něj vzali?
Stále jsou to Vlasy s jejich geniálními písničkami, příběhem i nadčasovým poselstvím a ty hrajeme. Ostatně původní divadelní Vlasy byly jakýmsi souborem scén, které až Miloš Forman seskládal do souvislého příběhu. Naše představení je v první půlce vizí Šimona Cabana, jak by Vlasy mohly vypadat v pojetí současné generace, a v té druhé vycházíme víc z Formanova filmu. Takže se dá říct, že si přijdou na své příznivci divadelních i filmových Vlasů.

Během zkoušení vás postihly dvě smutné události nejdřív loni v srpnu zemřel Jiří Josek, který přeložil Vlasy do češtiny, a na sklonku roku autor hudby k tomuto muzikálu Galt MacDermot. Co jste prožívali?
Bylo to smutné a nečekané, zejména v případě pana Joska, který do svého překladu zakódoval obrovské emoce a poselství. Jsme moc rádi, že ještě stihl na naší inscenaci spolupracovat. S castem jsme byli na jeho pohřbu, zazpívali jsme mu jednu z finálních písní z Vlasů. Kdykoli ji teď uvádíme na jevišti, hodně nás to zasáhne. Stejně tak vzpomínáme i na autora hudby. Jejich odchod je pro nás o to silnějším důvodem tento muzikál hrát.