Režisér Štěpán Altrichter: S pocitem vykořeněnosti jsem vyrostl

Následovat bude jeho uvedení v Plzni, na festivalu v Karlových Varech a těší se i na prvotní distribuci v kinech po České republice a v Německu. Prvotní nápad realizace nízkorozpočtového filmu vznikl v hlavách mladých studentů před více než třemi lety. Děj se odehrává na pomezí Čech a Německa, především v hornaté oblasti Krušných hor.

První film, a hned uvedení na Febiofestu. Co jste na to říkal?

Před premiérou jsem byl hodně nervózní. I když je snímek hodně český, mluví se v něm i dost německy. Nevěděl jsem, jak ho lidé přijmou. Atmosféra v kině ale byla skvělá a z následných pozitivních ohlasů jsem byl až překvapený.

Co je pro vás důležitější - názory odborníků, kritiků a filmařů, nebo diváků?

Obojí je důležité, jsou to dva odlišné světy. To je, to jako bych rozlišoval, jestli je důležitější kameraman nebo herec. Což nejde. Profesionální svět je pro mě důležitý, zároveň ale chci, aby na můj film chodili do kina i neprofesionální diváci. Takoví, kteří film vnímají jen tak, jestli je baví a zda si z něj něco vezmou. Je to podobné jako s filmovými cenami. Ty jsou pro mě méně zásadní, ale důležité jsou samozřejmě také. Aby potom producent dostal peníze na další filmy a podobně.

Tematicky je film Schmitke velmi specifický, na zdejší poměry neotřelý.

Na počátku stály dvě věci. Osobní příběh člověka, kterého znám a který byl v obdobném věku inženýr stejně jako hlavní postava Julius Schmitke. Zaujal mě hlavně tím, že vyjadřuje cítění dnešního světa, které má i mnoho lidí kolem mě. Říká se tomu vykořeněnost. Doba je rychlá a často v ní nemůžeme najít základní lidské hodnoty. Těžko se to popisuje slovy, ve filmu vyzní pocit lépe… Na druhé straně hrály hlavní roli také Krušné hory, kde se příběh odehrává. Mají zvláštního ducha, který nás oslovil. Film jsme Krušným horám napsali doslova „na tělo".

Proč právě Krušné hory? V naší republice máme spoustu výraznějších filmových míst, která jsou pro kameru atraktivní. Ne že by nebyly atraktivní, avšak Krušné hory mezi těmi specifickými nebývají…

Od šesti let jsem byl členem Skauta, jezdil jsem hodně do přírody a mám k ní velmi vřelý vztah. Krušné hory jsem poprvé objevil až před pěti lety, ačkoli jsem tudy při přejezdech z Německa do Čech projížděl často. U nás jsou dost opomíjené, mají dokonce nejmenší turismus ze všech pohoří. Je to škoda, protože jsou velmi zajímavé. Jak historicky, tak co se týče obyvatel nebo strukturálních problémů typu nezaměstnanost. Vykořeněnost, o které jsem mluvil, platí v Krušnohoří automaticky. Skoro nikdo tam nežije déle než šedesát let, a mnozí ještě kratší dobu. I když příroda byla v Krušných horách hodně zničená a opomenutá, dnes je tam okouzlující, je to takový náš Divoký západ. Ve filmu přijíždí Schmitke tak nějak do vlastní duše…

Krušné hory mají ve filmu doopravdy takřka hlavní roli. Máte k nim bližší osobní vztah?

Z prostředí Krušných hor vnímám nostalgii. Když jsem v osmdesátých letech jako malý kluk pobýval u brněnské přehrady, fungoval tam takový pocit komunity. Ve chvíli, kdy člověk něco potřeboval, šel stejně jako ve filmu za starostou do hospody. Dneska se bohužel tato blízkost vytrácí. Jakkoli jsem proevropský člověk, přijde mi, že je to škoda. V celé Evropě to pomalu začíná vypadat všude stejně a vlastní autentický ráz se z jednotlivých míst vytrácí. I lidi jsou stále více stejní a jakákoli odlišnost se nevyplácí.

Zažil jste na vlastní kůži pocit vykořeněnosti z dnešního světa?

Asi jsem s tím dokonce vyrostl. Můj tatínek je dirigent, a tak jsme neustále cestovali a vždycky jsme byli tak trochu mimo společnost. Tři roky jsem studoval psychologii a filozofii, kde jsem se podobnými tématy jako je vykořeněnost zabýval. Pocit, že žijeme v divné době, jsem měl asi vždycky. Podle mě je to dojem, který má dneska spousta lidí. Jenom ho ne každý dokáže popsat, a často si ho asi ani neuvědomuje.

Dá se v tom srovnat dnešní doba s obdobím třeba před dvaceti lety, kdy jste byl dítě?

Jako dítě jsem to tolik nevnímal. V posledních deseti letech jsem ale hodně cestoval mezi Prahou a Berlínem, měl jsem tak možnost pohledu zvenčí. Před deseti lety u nás fungoval doslova turbokapitalismus, což se už dneska mění. Lidé u nás z tohoto konceptu vystupují, ať už proto, že chodí na farmářské trhy, zabývají se tím, co jí, kde žijí… Začínají si více uvědomovat základní lidské hodnoty a potřeby.

Vaše maminka se věnuje také umělecké profesi?

Vůbec ne, maminka je doktorka. A zároveň také pomáhá tatínkovi dirigentovi jako manažerka a agentka. V rodině máme dvě základní větve, jedna jsou muzikanti a druhá lékaři…

Proč jste se vy nepřidal ani k jedné? Co vás svedlo na cestu filmu?

Když o tom tak přemýšlím, možná je za tím právě spojení umění hudby a lékařství, ve kterém hraje roli logika. Film mě zajímal odmala, především potom v pubertě. Inspiroval mě i starší bratranec, který studoval na FAMU scenáristiku. Přišlo mi to cool.

Měl jste, nebo máte, své filmové vzory?

Vždycky se mi nejvíc líbilo spojení filmu, který baví, dokáže diváka upoutat, a přesto má uměleckou výpověď. Líbí se mi filmy, které vznikly v šedesátých letech u nás, ve Francii nebo v Itálii.

Zmínil jste, že vedle filmových škol jste studoval také filozofii a psychologii…

Jenom tři roky, obory jsem nedostudoval. Tenkrát ještě nebyly v Německu na vysokých školách bakalářské obory, dneska už bych asi titul za tři roky studia dostal. Teď už je to ale jedno, možná bych si ho mohl dát tak maximálně na vizitku.

Využíváte něco z psychologie a filozofie ve filmové práci?

To je dvousečné… Určitě je dobré nechat se tím inspirovat a svým způsobem třeba z psychologie čerpat. Na druhou stranu je to ale i poněkud zavádějící. Na režii filmu ani scenáristiku není dobré jít vědecky, příliš analyzovat a přemýšlet. Myslím si ale, že díky studiím mám trochu jiný přístup obecně třeba jen k lidem na ulici. Je to dobré nářadíčko, v praxi je ale lepší vycházet spíše ze života.

Film Schmitke je dosti psychologický a filozofický. Sám jste uznal, že každý divák si v něm může najít svůj vlastní výklad…

Jsem zastáncem toho, že si v něm má každý najít svoje. Prvotní téma, se kterým jsme film dělali, nerad vysvětluji, protože si myslím, že kdyby se dalo lehce říct nebo napsat, nemuseli bychom snímek natáčet. Základní myšlenka nebo spíš pocit od srdíčka, tam ale samozřejmě jsou. To, že si ji každý divák uchopí podle sebe, vede ve výsledku většinou stejně k tomu stejnému, počátečnímu tématu. Jsou to jenom různé pohledy na stejnou věc… Jeden pán na projekci řekl myšlenku, která byla docela přesná. Že Schmitke je člověk, který ztratil sám sebe, a když se najde, zjistí, že v životě není nejdůležitější jeho práce. Že by si ho měl více užívat a hlavně si v něm najít svoji vlastní cestu a něco co ho na ní bude naplňovat.

Vedle českých a německých herců vystupují ve filmu také samotní obyvatelé Krušných hor.

Dokonce i role, které obsadili herci, jsou ale napsány podle předlohy opravdových lidí, kteří tam žijí. Některé postavy jsme si sami vytipovali, například hospodského z hostince U Bobra, který ve filmu vystupuje sám za sebe. Obléká tam vlastní svetr, chová se tak, jak se chová ve skutečnosti… Autentické jsou i scény z hospody, kde vysedávají reální štamgasti. Nijak jsme je neměnili, neříkali jsme, co mají říkat, ani jak se mají chovat. Jediné, co jsme upravili, byl název ústřední vesnice. Ve skutečnosti jsou to Abertamy, ve filmu se obec jmenuje Chřmelava, aby to pro Němce bylo pěkně těžko vyslovitelné.

Jak na vás, filmaře z Prahy, tamní obyvatelé reagovali?

Docela na to kašlali, řekl bych, že jim nějací pražští filmaři byli jedno. Lidé tam mají vlastní život, vlastní problémy a nějaký film. Když tam přijedete poprvé s pražskou poznávací značkou, působíte úplně stejně jako ve filmu - docela jako exoti. Pamatuji si, že jsme si při první návštěvě hospody objednali pivo, na výběr byla Plzeň a Gambrinus. Dali jsme si Plzeň a všichni se pousmívali. Protože ji tam nikdo nepije, a také podle toho chutná.

Viděli už výsledný film, ve kterém hrají?

Čekáme na vhodné počasí. V Abertamech nemají kino, proto se film bude promítat na plátně na náměstí. Chceme tam za lidmi přijet i my a na osobní setkání se těší i představitelé hlavních rolí.

Může snímek tamním obyvatelům a vůbec celé oblasti nějak pomoci?

Není to ta přímočará reklama, z filmu je ale patrné, že v Krušných horách je krásně. Že stojí za to tam jet, ač nejsou nejchytlavější na první pohled. Jak říká lokální matador a autor mnoha knih Petr Mikšíček, Krušné hory jsou taková láska na druhý pohled.

Překvapily vás něčím?

Nejvíc mě překvapilo, že ani mladí lidé odtamtud nechtějí odejít a že se tam pořád vracejí. Ačkoli jde o stále docela chudou oblast. Lidé odtamtud také studují v Praze, v Brně, v Plzni, v Ostravě… Potom se ale do Krušných hor vrací. Chybí jim tamní život, příroda, se kterou jsou zde v neustálém sepětí. Lidé tam daleko víc drží pohromadě.

Patříte mezi Pražany, kteří jakmile mohou, velkoměsto opustí a vyrazí někam ven za přírodou?

Rozhodně, zrovna nyní přemýšlím, jestli nesehnat nějakou chalupu v Krušných horách. Hrozně se mi v České republice líbí také Beskydy, rovněž prostor s magickou atmosférou, neuvěřitelnou přírodou i vlastními spokojenými lidmi. Nevím, jestli bych nyní dokázal na malém městě nebo na vesnici nastálo žít. Do budoucna to ale nevylučuji. A v současnosti mi vyhovuje kombinace obojího.