Středněmetrážní snímek pojednává o vztahu syna Viktora a jeho otce, který trpí Alzheimerovou chorobou. I když trvá pouze pětatřicet minut, diváky v sále ochromí a zasáhne ta nejcitlivější místa. V nejbližší době bude pravděpodobně uveden také na obrazovkách České televize.

Kolik lidí už se vás zeptalo, nakolik se váš vlastní táta shoduje s tím filmovým?

Ptají se na to dost, je to častá otázka a chápu, že člověka po zhlédnutí filmu napadne.

Co jim odpovídáte? Nakolik je snímek autobiografický?

I když jsou tam zahrnuté věci, které v sobě sám řeším, není autobiografický vůbec. A jestli, tak z deseti procent. To, co je ve filmu, jsem sám díkybohu nezažil. Odráží ale to, co je pro mě v životě důležité, a to je moje rodina. Vycházím z toho, jak určité věci cítím a vnímám. Táta odráží to, co ve mně rezonuje. Nemám tak dramatický život jako syn Viktor ve filmu, snažil jsem se do něj ale dostat to, co je pro mě podstatné. Většina lidí byla z filmů dojatá, až se divili, jak je smutný a kvůli těžkému tématu i těžký na sledování.

Proč jste přistoupil k tak složité látce?

Chtěl jsem vyprávět o něčem, co je pro mě podstatné. Rodičovství a vztah dítěte s rodiči je důležitý pro každého, proto má film podle mě každému divákovi co říct. Ve snímku se také rozebírá téma ztráty blízkého člověka, které během života zažije každý a které i já řeším.

Setkal jste se ve vlastním životě s Alzheimerovou chorobou či jinou vážnou nemocí?

Naštěstí takovou zkušenost nemám. Můj tatínek ani nikdo jiný blízký Alzheimera či jinou vážnou nemoc neměl, v tom mám štěstí. Film Táta pro mě ale není primárně o nemoci… Alzheimerova choroba pro mě byla pouze prostředek, jak odvyprávět příběh o mezilidských vztazích, o tom, jak člověka rodina formuje. Kromě rodinných hodnot jsem se pak snažil nastínit tematiku toho, když v životě někoho ztratíme. A nemusí přitom hned umřít nebo být nemocný. Může se jenom změnit nebo někam odjet, odloučit se nám. Stýkáme se s tím dnes a denně, samotného mě to potkalo několikrát a několikrát to pro mě byl podstatný životní moment.

Hlavní postava filmu prochází různými stadii Alzheimerovy choroby. Když říkáte, že sám s nemocí zkušenost nemáte, radili vám odborníci a lékaři, jak ji ve filmu správně vyobrazit?

Přečetl jsem si nějaké knížky a o základních věcech jsem se poradil s lékaři, abych nebyl úplně mimo. Nebylo to pro mě ale úplně nejdůležitější, jak říkám, film jsem nechtěl postavit na samotné nemoci.

Říkáte, že jsou pro vás nejdůležitější rodinné vztahy. Uvědomoval jste si to vždycky? Přece jenom jste mladý a v dospívání spousta dětí spíš proti rodičům revoltuje…

V naší rodině jsme měli vždycky hezké vztahy… I když je pravda, že i já jsem měl v pubertě rebelské období. Čím jsem ale starší, uvědomuji si, jak moc jsou pro mě rodiče, sourozenci a pár dalších lidí okolo mě důležití.

Režisér a scenárista Václav Huleš.Na začátku a na konci filmu si Viktor pokládá otázku „Kdo jsem já"? Neboli co mám já ze svého táty a jsem takový, jaký jsem, i díky němu? V čem vás rodina nejvíc ovlivnila, za co svým rodičům nejvíc vděčíte?

Rodiče a příbuzní nás v životě formují nejvíc ze všech, tohle má film Táta naznačovat. Já jsem rodičům nejvíc vděčný za celoživotní důvěru. Vždycky mě nechali dělat, co jsem chtěl. Ve všem mě podporovali ať už materiálně či emočně. Když mi bylo úzko, měl jsem a stále mám za kým přijít. Vždycky mi věřili, že si poradím a že jsem schopen jednat a myslet sám za sebe.

Po maturitě jste z rodného Kolína odešel studovat univerzitu do Zlína. Jak se na rodinných vztazích projevil váš odchod z domova?

Vzdálenost naše vztahy jednoznačně utužila. Začal jsem si rodičů víc vážit a domů se o to více těším. Stejně tak na rodiče jako na moje dva mladší bráchy.

Co na váš snímek rodiče říkali?

Ještě ho neviděli, cesta do Prahy na premiéru jim nevyšla a předem jsem jim ho ukazovat nechtěl. Říkal jsem jim sice, o čem je a jak se jmenuje, víc jsem to s nimi ale nerozebíral. Doufám, že se rodičům bude líbit. Protože je znám a jsem jejich dítě, myslím si, že v nich ta témata snad taky zarezonují.

Jaké máte s Tátou další plány?

Snažíme se ho posílat na všechny možné festivaly u nás i v zahraničí. Jednáme také o uvedení v České televizi, zatím to vypadá slibně.

Není úplně obvyklé, aby se absolventské filmy vysílaly na ČT…

Je fakt, že o žádném takovém nevím. Nevzpomínám si, že by byl nějaký jiný absolventský snímek uveden v televizi a dost by to pro mě znamenalo. Já sám bych na to ale prostředky neměl, v těchto krocích nám pomáhají lidé ze školy. Mně konkrétně pedagogové Tomáš Binter a Viktor Mayer, kteří byli mimo školu hlavními producenty filmu. Na jeho vznik dohlíželi víc, než je na škole standardem, umožnili mi lepší časové i organizační podmínky. Viktoru Mayerovi vděčím i za vyjednávání s Českou televizí.

Jak probíhal výběr herců? V čem je to u absolventských filmů odlišné oproti klasickým snímkům?

Herce oslovuji úplně stejně jako režiséři klasických filmů. Na rozdíl od nich se jim ale scénář musí opravdu líbit, studentské podmínky jsou skromné a všichni herci to dělali zadarmo. Tohle je dnes u studentských filmů předpoklad, vedle toho se ale musejí sejít také časové dispozice. Herce Dušana Sitka jsem oslovil poté, co jsem ho viděl v představení v Divadle pod Palmovkou. Vím, že také pro něj tematika filmu měla hlubší osobní důležitost. Jirku Rendla, který hraje syna Viktora, mi doporučil náš kameraman. Ač je neherec, pro roli se skvěle hodil a přišel mi typově přesně takový, jakého jsem potřeboval. Všichni herci dali filmu velký osobnostní vklad a do svých rolí vložili maximum. Vážím si toho.

Režisér a scenárista Václav Huleš.Když neplatíte herce a štáb, co je na studentském filmu vůbec nejdražší?

Oproti normálním filmům disponujeme částkou odpovídající zhruba jednomu procentu rozpočtu. Nejdražší byla asi technika, kterou jsme si museli vypůjčit i mimo školu, a potom pronájem prostor. Natáčeli jsme sedm dní v Praze.

Studujete scénář i režii, film Táta jste si také sám napsal a zrežíroval. Berete tu kombinaci jako výhodu?

Do Zlína jsem šel studovat obojí, protože tam obory jednotlivě rozdělené nejsou. Pro filmaře je ideální, když si může práci sám napsat i zrežírovat. Nemyslím ale, že by to byl jednou můj případ. Za scenáristu se nepovažuji a do budoucna se chci věnovat hlavně režii.

Kdy jste se rozhodl, že budete studovat filmařinu?

Jako dítě jsem vyrůstal na „véháeskách", miloval jsem filmu typu Star Wars, na gymplu jsem pak přičichl i k serióznějším látkám. Od střední školy jsem taky příležitostně točil, s kamarády jsme vytvářeli amatérské filmy. Byly to blbosti, člověk se na nich ale dost naučí. Ve čtvrťáku jsem věděl, že chci filmařinu dělat i profesně, že mě nic jiného ani nezajímá. Na univerzitu do Zlína jsem se dostal napodruhé, předtím jsem strávil rok v Brně na filmové vědě. Nakoukl jsem tedy na film i z druhé, odborné a analytické stránky.

Zkoušel jste také přijímačky na FAMU?

Zkoušel, ale nechtěli mě tam. Nelituji toho, ve Zlíně jsem spokojený. Našel jsem se tam nejen filmově, ale i lidsky.

Jaké cíle máte do budoucna?

Do nejbližší budoucnosti určitě to, abych se mohl režií živit. Ve vzdálenější budoucnosti bych se rád dostal také k natáčení celovečerních filmů.

Co kdyby to nevyšlo?

Budu se samozřejmě snažit uchytit kdekoli u filmu, byť by to třeba nebyly celovečerní snímky. A když ne film? Děda i táta byli řidiči autobusu, když mi filmařina nevyjde, mohl bych být třeba řidičem tramvaje.