Měsíční chůzí v závěru oblíbené písničky Miloše Formana Man On The Moon zakončil zpěvák Michael Stipe nedělní koncert americké rockové skupiny R.E.M. na fotbalovém stadionu v pražském Edenu.

Během večera se několikrát spokojeně usmál, jako by si říkal: „Jo, já vím, že jsem dobrej.“ A byl. Ve výborné náladě a skvělé hlasové kondici vypálil do patnáctitisícového davu většinu našlapaných skladeb z nového alba Accelerate a během dvouhodinového setu ještě stačil připomenout řadu chytře vybraných písní z minula.

Po úvodní rozehřívačce

s britskou předkapelou The Duke Spirit se rozsvítily celoplošné obrazovky a z roz〜ostřené, barevně černobílé koláže vykoukla Stipeova vyholená hlava. Zároveň zazněly první tóny ostrého rocku These Days z desky Lifes Rich Pageant, vydané v polovině 80. let. Z pravěku své kariéry se R.E.M. rychle přehoupli do žhavé současnosti pomocí úvodní skladby aktuálního cédéčka Living Well Is The Best Revenge.

Bláboly z billboardu

Následoval hit What's The Frequency, Kenneth? z úderného alba Monster, které před čtrnácti lety probudilo z letargie každého, kdo se nechal ukolébat přátelským zvukem hudebních bestsellerů Out Of Time a Automatic For The People. Tuto komerčně nej〜úspěšnější etapu svého vývoje připomněli R.E.M. hned vzápětí hypnotickou verzí skladby Drive, v níž se drželi na uzdě jako gejša při tantrickém sexu.

Z horkých novinek v Edenu zazněly písně Hollow Man, Horse To Water a především pilotní singl Supernatural Superserious s řízným počátečním riffem a názvem, který skupině pomohl vymyslet zpěvák konkurečních Coldplay. Naléhavý text skladby Man-–Sized Wreath umocnila doprovodná projekce, promítaná jak za zády muzikantů, tak po obou stranách pódia.

Muž utíká před bláboly řinoucími se z rozesmátých úst dívky na reklamním billboardu a nad stadionem se vznáší Stipeův chraplavý hlas: „Zapnu televizi, a co nevidím? Přehlídka prázdných gest, a všechna se tu předvádějí jen pro mě…“

Podobně laděný kousek Bad Day se sloganem „nefotit – mám špatnej den“ symbolicky uvedl hitovou píseň Electrolite, při níž R.E.M. vyzvali shromážděné diváky, aby všichni naráz rozsvítili své mobily. Vzácný příklad toho, jak lze z něčeho tak neromantického učinit mocný zážitek. „Nebojím se,“ zpíval frotman populárního tria, ale když muzika dozněla, přiznal barvu: „To bylo hrozivé.“

Invaze taxíků

Oficiální část koncertu skončila skladbou Imitation Of Life, beroucí si na paškál hollywoodský způsob pohledu na svět. Poté se však Michael Stipe, kytarista Peter Buck, baskytarista Mike Mills a jejich stálí spolupracovníci Bill Rieflin (bicí) a Scott McCaughey (kytara) ještě vrátili k pořádné porci odlehčených přídavků. Mimo jiné si vzpomněli i na zaprášenou countryovku (Don't Go Back To) Rockville z jejich druhého řadového alba Reckoning, kvůli níž si Mike Mills dokonce narazil na hlavu kovbojský klobouk.

Příznivci této podivuhodně konzistentní kapely odcházeli z předvčerejší show na vršovickém stadionu spokojeni. R.E.M. se s nimi podělili o zpěv jak ve starých peckách The One I Love a It's The End Of The World As We Know It (And I Feel Fine), tak i ve svém nejslavnějším hitu Losing My Religion. Nebýt taxikářů, kteří ve snaze vytřískat co nejvíc peněz z unavených návštěvníků zablokovali dopravu v celém o〜kolí, nedalo by se nedělnímu večeru vůbec nic vytknout.