Ačkoli jste ředitelkou divadla, zároveň tu také hrajete. Je to tak na vaší scéně běžné, nebo jste výjimka?

Moc obvyklé to není, to je pravda. Já jsem do divadla přišla jako herečka a v té době tady ještě nebyli lidé, kteří by se starali o jeho provoz. Svým způsobem jsme si tedy rozdělili role a každý začal dělat něco, co mu bylo blízké. Já jsem před hereckou školou vystudovala obchodní akademii, měla jsem blízko k ekonomii a financím, a proto jsem začala pracovat na získávání grantů a podobně. Nějak samo z toho procesu vzešlo, že jsem se stala i ředitelkou.

Hraní se vzdát nehodláte?

Přemýšlím o tom často, ale asi bych to nedokázala. Hraní je pro mě skvělá kompenzace k administrativní práci, nedokázala bych jenom sedět v kanceláři a dělat věci okolo divadla. Občas to sice bývá časově vysilující, ale zbláznila bych se, kdybych měla dělat jenom jednu činnost, přišla bych si nevyužitá (smích).

Od letošní sezony je součástí prostoru divadla také galerie. Uvažujete i nadále o rozšiřování činností, které nabízíte?

Byli bychom rádi, kdyby se z divadla stalo jakési kulturní centrum, aby se tu od rána do večera žilo. Prostory tu stále nejsou plně využité, což je škoda. Plánujeme dělat volnočasové aktivity jako workshopy nebo divadelní dílny, uvažujeme také o zřízení kavárny. Nově máme letos otevřené také foyer divadla, kde se budou konat zajímavé projekty.

Proč jste jako podtitul letošní sezóny zvolili téma Rodina?

Vychází to z několikaletého dramaturgického plánu, který jde po tématech, která jsou ve společnosti aktuální a která lidi zajímají. Navíc rodinné téma je nyní hodně aktuální i v našem souboru. Spolupracujeme už deset let a čekali jsme, kdy přijde období svateb a dětí. No a už to nastalo, půlka souboru má miminka. Připravili jsme se na tuto sezónu opravdu dobře (smích).

Bude se tato sezóna něčím lišit od předchozích?

Hlavně se chceme více a více otevírat kulturnímu dění v Praze. Chceme o sobě dávat vědět, dostávat se k lidem, a to ve větší míře než dříve. Navíc tady vedle divadla máme kapelu, galerii, hudební projekty a snažíme se jít pořád dál. Jediné, co od členů divadla neustále vyžaduji, jsou nápady a kreativita. A je jedno, jestli jich bude sto padlých na hlavu a až sto první bude stát za to. Důležité je přemýšlet, vymýšlet a nebát se toho.

Cítíte se nějak znevýhodněni oproti velkým pražským scénám?

Vůbec ne, máme neuvěřitelnou svobodu, kterou by nám leckdo mohl závidět. Děláme si, co chceme, jak chceme a nikdo nám do toho nemluví. Máme vlastní prostor, dva divadelní sály a nikomu se nemusíme zodpovídat. Samozřejmě ho musíme ufinancovat, ale vždycky to nějak šlo a myslím si, že to půjde i nadále. V tom jsem věčný optimista. A když zrovna peníze nejsou, tak musíme dělat všechno pro to, aby byly, a pracujeme prostě s tím, co máme.