Státní opera je otevřená po náročné rekonstrukci necelé dva měsíce. Projevily se nějaké problémy technického rázu?
Zásadní je to, že hrajeme všechna představení tak, jak jsme je naplánovali. A postupně přibývají. Nedávno se rozběhly zkoušky na Aidu, což je další inscenace, kterou vracíme na jeviště Státní opery. O všech technických detailech upřímně řečeno nemusím vědět. Ale určitě se neděje nic vážného, protože pokud by se dělo, tak bychom nehráli. Máme prakticky vyprodáno a i ohlasy diváků na nové prostředí jsou moc pěkné. Zaměstnanci si na provoz domu postupně zvykají a ještě musejí vydržet dokončení několika nutných prací, které jsme avizovali. Na jaře také přijde na řadu úprava okolí včetně chodníku k Národnímu muzeu. Budova Státní opery má po rekonstrukci určitě lepší podmínky pro přípravu inscenací, protože tam vznikly nové zkušebny jak pro přípravu, tak pro hudební nastudování.

Změní se nějak v novém hávu „strategie“ Státní opery, která je tradičně hodně vyhledávaná zájezdy?
Už během úvodního koncertu v lednu jsme signalizovali určitý programový posun. Kromě velkého romantického a preromantického repertoáru, který tam určitě patří, chceme dávat prostor i soudobé tvorbě a také skladatelům, kteří trochu v historii zapadli, ale byli důležití pro vývoj opery. Státní operou přitom prošla řada dnes méně známých českých, německých i židovských tvůrců. S tímto záměrem chystáme rozsáhlejší čtyřletý projekt, o kterém budeme informovat, až doladíme detaily.

Jan Burian
Narodil se 5. 3. 1959. Vystudoval režii na DAMU. Působil v divadlech v Brně, Plzni či Olomouci. V Praze působil v Divadle na Vinohradech. Od roku 1995 vedl Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Ředitelem ND od sezony 2013/2014. Profesor DAMU. Ředitel Mezinárodního festivalu Divadlo.

Víc než polovina pracovníků operního souboru Národního divadla loni vstoupila do stávkové pohotovosti. Požadovali odchod nového uměleckého šéfa opery Pera Boye Hansena a také výběrové řízení na vaši pozici. Trváte na tom, že jejich požadavky nemají opodstatnění?
Už jsem to komentoval několikrát. Jsem přesvědčen, že s každou změnou uměleckého vedení vždy vzniknou v souborech legitimní obavy, protože nikdo nemá jistotu, že zůstane. Za mého působení se změnilo i umělecké vedení baletu, kde se tyto obavy projevily také, ale nebylo to tak bouřlivé vzhledem k menší velikosti baletního souboru. Myslím si, že se dnes velká část z těch lidí v opeře ujistila, že je nové vedení kvalifikované a že se stará o své podřízené a jejich budoucnost.

Lidé, kteří žádají Hansenův odchod, argumentují jeho historií. Angažmá v Oslo prý ukončil kvůli výbušné povaze a „šikaně“ podřízených, jejichž výpovědi zveřejnila před několika lety norská média. Vy tyto argumenty odmítáte?
Není to pravda. V médiích se píše leccos a někdy to vychází z jednostranných informací. Dávno před jmenováním pana Hansena jsem se radil s řadou odborníků, kteří ho znají z práce. Měl jsem na jeho práci vynikající doporučení. A to i z divadla z Oslo! Přímo od jeho kolegyně, šéfky baletu. On navíc neodešel s žádným významnějším konfliktem. V klidu dokončil svůj mandát a má doporučení od lidí, kterých si vážím. Kdybych musel brát vážně vše, co se o mně napsalo, tak už bych se asi dávno zastřelil. Ti lidé dnes sami vědí, že to nebyla pravda. Když s ním pracují, tak to vidí na vlastní oči. A v Národním divadle máme výbušnější šéfy, než je pan Hansen. To si buďte jist.

Vytýkali vám také to, že údajně chcete jít v opeře cestou najímání drahých zahraničních externistů na úkor „domácí líhně“. Je na tom něco pravdy?
Žádná taková cesta není. Musíte pracovat s lidmi, kteří jsou talentovaní a kteří mají potenciál rozvoje. Takových lidí je v České republice spousta a zároveň i lidé ze zahraničí mají zájem o práci u nás. To platí pro operu i balet. My nerozlišujeme národnost už dlouho. Pravdivá není ani pohádka o drahých hostech a levných „domácích“. Všechny mzdy jsou zatíženy odvody na sociální a zdravotní pojištění. Proto je často náklad na zpěváka v angažmá vyšší než na hosta. My jsme ale také rádi za to, když je u nás někdo v angažmá. Je to pro zaměstnavatele jistý benefit, když je někdo k němu „více přivázán“. A když působil pan Hansen v Berlíně, tak tam počet sólistů ve stálém angažmá pod ním stoupl třikrát. Zároveň není žádné české ani evropské divadlo, které by pracovalo výhradně s domácími sólisty. Dokonce tomu tak není ani v menších divadlech v České republice.

Kam tedy chcete směrovat operu v Národním divadle?
Je stará pravda, že karavana kráčí rychlostí nejpomalejšího velblouda. Chcete-li dělat dobré divadlo, musíte se vždy snažit o to, aby průměrné inscenace byly co nejlepší. A pak vám občas vyjde něco špičkového. Platí tady i příměr z fotbalu. Když máte špatnou domácí ligu, nemůžete vyhrát tu evropskou. My chceme dávat příležitost mladým a perspektivním zpěvákům. Budeme je zvát, aby se u nás naučili repertoár. Budeme s nimi pracovat organizovaně, lépe plánovat, s daleko větším předstihem. Prostor ke zlepšení vidím ještě v jedné věci. Vedení se musí o své lidi opravdu starat. Nesmí je zneužívat a přetěžovat. Musí dbát o to, aby všichni pracovali nějak rovnoměrně. Aby nenastávaly situace, kdy se někdo uzpívá k smrti, protože je zrovna v kondici, a někdo jiný bude zpívat jednou nebo dvakrát za měsíc.

Daří se vám posouvat zdejší operu do mezinárodní „extraligy“?
Díky tomu, co děláme v posledních pěti šesti letech, je o nás větší zájem. Začaly třeba vycházet kritiky v německých odborných časopisech nebo v prestižních novinách FAZ. A mnoho z těch kritik je kladných. To dříve nebývalo. My jsme teď v opeře, nejen v Praze, ale třeba taky v Brně, před okamžikem, kdy se musíme přestat bát pracovat na mezinárodní scéně. Musíme být otevření, zbavit se své věčné maloměšťácké izolace. My jsme o sobě sice mnohdy hlásali, jak jsme světoví, akorát že ve Weidenu už o tom nikdo nevěděl. Žádná jiná cesta, než otevření se světu, neexistuje. V opačném případě si naši vlastní diváci pustí kanál ČT art a přestanou k nám chodit.

Národní divadlo stojí před nesnadným úkolem nabízet jak „tradici“, tak „modernu“. Myslíte si, že se vám to daří?
Děláme ročně dvaadvacet premiér a máme asi sto deset her. Jsme jeden z největších evropských producentů divadla. Těžko můžeme dělat divadlo jedné tváře. To není u tak velké scény možné. Fungují tady čtyři soubory ve čtyřech budovách. Program se proto musí jednak víc rozkročit a jednak získat vlastní tvář a výraz v rámci pražského i českého kontextu. Umělecký program vytvářejí umělečtí ředitelé a já jejich výběru věnuji velkou péči a radím se o tom s odborníky. V baletu, který je dnes úplně vyprodaný, se zvýšil podíl klasického repertoáru. To ale neznamená, že neděláme soudobé věci. U činohry se na Nové scéně aktuální repertoár rozšířil dramaticky. Přesně tak, jak jsme před lety deklarovali. Z rostoucího zájmu publika i rostoucích tržeb vidíme, že má tento kurz pozitivní ohlas.

Mění se nějak věková struktura vašich diváků?
Ta se ve většině divadel nemění asi sto padesát let. Náš pravidelný návštěvník je většinou už člověk zralejší. Zase to ale neznamená, že mladí do divadla nechodí. Řekl bych ale, že chodí více „výběrově“, nekupují tolik předplatné a podobně. Třeba na Kytici teď chodí doslova davy mladých lidí. Na Národním divadle je hezké, že tu opravdu každý Čech alespoň jednou v životě byl.

Vidíte prostor ke zlepšení komunikace s veřejností?
S osvědčenými nástroji pracujeme už dlouho a pořád je zlepšujeme. Máme poměrně bohatou síť informací přes sociální sítě. Máme rozsáhlý program slev pro mladé i seniory nebo speciální představení pro sociálně slabší skupiny či handicapované. Cenová politika ale není jen na nás. Stát nám dává určité dotace a na zbytek si musíme vydělat. Když budou dotace vyšší, lístky budou levnější. Já osobně bych prodával vstupenky klidně za polovinu, akorát by nám musel stát přidat. Jinak jsme ale v dobré ekonomické kondici. Naše soběstačnost dosáhla i s výpadkem Státní opery 34 procent, což je víc než v případě malých činoherních divadel.

Potřebuje podle vás Praha novou koncertní síň, která je v plánu? A co nové divadlo, které zatím v plánu není?
V Praze se poslední specializovaná divadelní budova postavila v roce 1907. Už prezident Masaryk si přál, aby se pro Národní divadlo postavila specializovaná činoherní scéna. A stejné je to s tím sálem. V novém by se dala mimo jiné upravovat akustika, což jsou dnes běžně dostupné technologie. Jsou před námi velké úkoly. A já jsem zvědavý, kdy se objeví politická reprezentace, která si uvědomí, že český stát existuje jenom díky vlastní kultuře. Do Státní opery jsme sice „nacpali“ moderní technologie, jak to šlo. Je to ale dům z 19. století, a navíc uprostřed dálnic, takže rozšíření bylo nemožné. Ideální operní divadlo má přitom třeba zadní jeviště a dvě boční jeviště, která jsou technologicky vybavená tak, aby se dala dekorace měnit plynule během představení nebo za několik málo minut. V Čechách dosud nic takového není k dispozici. Těžko se dělají zahraniční koprodukce s polovičním divadlem.