Kytaristovi Brianu Mayovi a bubeníku Rogeru Taylorovi, kteří i skoro čtvrt století po smrti Freddieho Mercuryho stále zkoušejí prodlužovat život slavné kapely Queen. A co si budeme vykládat, ne úplně šťastně: spousta výběrovek, jediná nová, a naprosto průměrná deska Cosmos Rock, příšerný muzikál We Will Rock You, anabáze se slušným, ale nijak zvlášť charizmatickým zpěvákem Paulem Rodgersem.

Nejste-li vysloveně skalní, těžko se ubráníte dojmu, že frajeři, kteří kdysi razili hudební trendy, už dnes jen žijí z nostalgie. Někdejší basák John Deacon ostatně sám nejlépe ví, proč se toho všeho neúčastní.

Teď však zbystřeme. V čele kapely je totiž konečně zase drzý floutek, co si svým hudebním talentem umí omotat halu kolem prstu, nemusí si na nic hrát, takže nemáte pocit, že jste přišli na revival… Jednoduše, Queen s Adamem Lambertem zase fungují jako kapela, která vám dá přesně to, co od nich chcete slyšet: smršť původních hitů v tom skoro nejlepším možném balení.

Chyběla trocha nadsázky

Záměrně říkám skoro. Vystudovanému astrofyzikovi Brianu Mayovi by neškodilo, kdyby občas se svými kolegy dokázal sestoupit z hvězdných výšin a dokázal k nezbytné míře megalomanství a patosu, které vždy ke Queenům patřily, přidat i trochu nadsázky. A přiznat si, že některé věci zkrátka nefungují.

Roger Taylor, jakkoli je velmi slušný bubeník i zpěvák, nikdy nenahradí v Under Pressure Davida Bowieho a v A Kind of Magic Freddieho Mercuryho. Zrovna tak není třeba koncert protahovat dokazováním si, jak je ten který muzikant dobrý povinnými sóly všech hlavních členů kapely: byť přitom Taylor zařadí úryvek z Innuneda a basák zase ze skladby Dragon Attack.

V dvouapůlhodinovém pražském koncertu (ale totožně byla poskládána i většina ostatních z aktuálního turné), během něhož zaznělo osmadvacet skladeb, to chtělo řezat. Nebo místo zbytečného sebeukájení zařadit ještě více hitů - nabízí se třeba The Show Must Go On, Breakthru nebo Bicycle Race. Nemluvě o spoustě skvostů, které fanoušci s Freddiem nikdy neměli příležitost slyšet naživo: třeba Was It All Worth It nebo Heaven For Everyone.

Vvzpomínka na Freddieho

Jinak však byla radost vidět, jak - naprosto v dobrém - staříci vedle o mnoho generací mladšího objevu z americké obdoby SuperStar ožili. Jasně, nejjistější byli v pomalejších skladbách jako Love of My Life, Save Me nebo Who Wants to Live Forever. První navíc doprovodila decentní vzpomínka na Freddieho, s kterými to - nutno přičíst k dobru - kapela nijak nepřeháněla, přesto se jí jakoby podařilo vytvořit dojem, že tam někde nahoře Mercury je a celé to sleduje.

Ve skladbě, jak je to dobrým zvykem i jinde, navíc kapelu doprovodila plná hala, při čemž vám snadno proběhl ten příjemný mráz po zádech. Fungovaly ale i hity jako Radio Gaga nebo ostřejší kytarové pasáže v Bohemian Rhapsody či I Want It All. K tomu po celý koncert výborně šlapala technická stránka, zvuk, projekce, obří Q na prakticky řešené scéně, takže jste dění mohli překvapivě dobře sledovat i z posledních řad narvané areny.

Můžeme se tedy bavit o tom, nakolik je správné, že kapela už žije jen z nostalgie po svojí velikosti, ale její živé vystoupení je stále show se vším všudy. A ze všech pokusů dua Brian May, Roger Taylor o prodloužení života slavné party tenhle dává největší smysl.

Čtěte také: Do O2 areny se vrátila kapela Queen s novým zpěvákem Adamem Lambertem