Pražský Činoherní klub uvádí v pátek v premiéře inscenaci hry Milana Kundery Ptákovina. S herci Jaromírem Dulavou (předseda), Ondřejem Vetchým (ředitel), Lucií Žáčkovou (Eva), Lenkou Skopalovou (matka), Pavlem Kikinčukem (tělocvikář), Petrem Meisselem (učitel kreslení) či Nelou Boudovou (správkyně budov) ji nastudoval režisér Ladislav Smoček.

Milan Kundera Ptákovinu napsal během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích, kde byl po pět dnů vždycky dopoledne sám. „Nálada, v jaké autor napíše nějakou svou věc, natrvalo ovlivní jeho vztah k ní. Tím chci říct, že jsem Ptákovinu měl vždycky moc rád,“ uvádí Kundera v rozhovoru pro Činoherní klub, podle něhož měla hra podivný osud.

Bez magie kosočtverce

„Už si dnes nepamatuju, co jsem s jejím rukopisem podnikal, ale zřejmě teprve v roce 68 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila po ruském vpádu, na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, v Ostravě, v Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii, ale též zcela výjimečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána,“ sdělil.

Zajímavostí je, že ve Francii, kam záhy emigroval, se Ptákovina – na rozdíl od jiné jeho hry Jakub a jeho pán – neujala. „Narazilo to na podivnou překážku. Hra je založená na kresbě kosočtverce. Myslil jsem si, že ten symbol je znám na celém světě. Ale pak jsem zjistil, že Francouzům to vůbec nic neříká a že tomu znaku rozumějí pravděpodobně jen Češi. Bez magie kosočtverce ztratila hra své boží požehnání. Nevěděl jsem, jak ho nahradit. A protože život ve Francii mne zcela pohlcoval a divadlo nebylo nikdy mou vášní, stala se Ptákovina pro mne jen blednoucí vzpomínkou,“ píše.

Smoček vzkřísil zvzpomínku

Vzpomínkou pro něj zůstávala až do chvíle, kdy mu Ladislav Smoček vzkázal, že by hru s radostí inscenoval. Tím se prý všechno změnilo.

„Především je Smoček starý přítel, kterého mám rád. Za druhé ho obdivuju i jako režiséra i jako dramatického autora. A za třetí, právě proto, že není jen režisér, ale zároveň (anebo hlavně) dramatický autor, je jedním z těch mizejících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text,“ uvádí autor, jenž o Ptákovitě hovoří jako o staré legraci, o které si myslil, že se už nikomu nemůže líbit než jemu a jeho ženě.

„Jakkoli prostoupena deklarovaným duchem ‚nevážnosti‘, tato komedie sahá svou podstatou až někam dovnitř, do samého středu prapříčin jakéhokoliv lidského počínání, až na dřeň našeho duševního fungování. S velkým potěšením a ztotožněním jsem vnímal sílu autorova vystižení toho, co vlastně tak osudově hýbe lidským tvorem ve vztahu k sobě i druhým,“ prohlásil Smoček.

„Ptákovina je mnohoznačná, precizně zkomponovaná partitura. Autorem dokonale formulovaná řeč má zvlášť význam pro pochopení toho, co se vlastně rodí uvnitř a vychází ven z lidského já. Přitom mnohé z toho, co je tak směšné, je zároveň hrůzné.“