Amerikanisté z univerzit v Olomouci a v Ostravě Marcel Arbeit a Jakub Guziur se podjali úkolu seznámit české čtenáře s postfaulknerovskými spisovateli, z nichž vybrali tucet autorů od éry „jižanské renesance“ první poloviny 20. století až po jeho závěr. Čtyři z těchto autorů (Eudoru Weltyovou, Flannery O’Connorovou, Richarda Forda a Lewise Nordana) může už český čtenář znát, neboť byli u nás v překladu vydáni knižně. „Přestože dnes nemůžeme mluvit o žádné nové jižanské generaci, je jasné, že jižanská literatura dávno překročila hranice svého regionu a její hlas výrazně zní na celonárodním americkém pódiu,“ říká v předmluvě Marcel Arbeit.

Ale jižanské kořeny autoři nezapřou a ani nechtějí zapírat. Jeden z autorů v antologii zastoupených, Richard Ford, říká, že si nepamatuje, kdy si poprvé uvědomil, že je Američan. „Vím však jistě, že dlouho předtím jsem si byl vědom toho, že v první řadě pocházím z Mississippi – vlastně přímo z Jacksonu – že jsem Jižan…“ A i na ty autory, kteří se Jihu vzdálili, platí slova další zastoupené autorky o tom, že „člověk patří tam, kde žil před svým šestým rokem“. Překonávání tradic Co je pro Jih tak charakteristické, že vytváří v americké literatuře tak osobitý regionální hlas? Především v sobě dodnes nese vrozený konzervativismus, lpění na tradicích i etice a silně prožívaném náboženském cítění a kdesi v podvědomí dávná traumata. Všechno toto se snaží zastoupení autoři svým způsobem překonávat, stejně jako se po svém vyrovnávají s obrovským dědictvím Faulknerova díla. Vstřebávají však i přínosy moderní světové, zejména evropské, prózy od Čechova, přes Joyce, Virginii Woolfovou po Grahama Greena a četné další veličiny.

Co je však pro jižanské autory bez rozdílu příznačné, je silná narativní slast, v níž se prolínají prožitky rodinných i místních historií a z lidového vypravěčství s jeho tajemstvími a záhadami i mýty. Už první ukázka z díla Freda Chappella (1936), který vyšel z žánru fantasy a nechal se ovlivnit fantastikou Američana Lovencrafta i anglickým gotickým románem, zanechává ve čtenáři poznání, že některých záhad není radno se dotýkat. Tajemstvím se nevyhýbá ani Lewis Nordan (1939), jenž nezakrývá, že jeho povídky jsou autobiograficky motivované. V povídce Lásky se blíží existenciálnímu pohledu, který vyznívá v poznání, že „bez jasného důvodu se najednou vaše rozhodnutí zvrhnou v pravý opak a všechno se vám vymkne z ruky.“ V četných dalších prózách se autoři vypořádávají s rodinným prostředním, s morálkou a pokrytectvím, ale i s násilím, často jsou přítomny i zbraně. Jak dalece je zasáhly někdejší rodinné vazby a rodinná tajemství, je zřejmé i z toho, že ve většině prózy vystupují postavy matky či otce, případně jiných příbuzných.

Tak třeba nejstarší ze zastoupených, spisovatelka K. A. Porterová (1890–1980), ve svých pracích zúročila traumata nesnadného dětství a dospívání; dominantní postava babičky vstoupila i do její povídky. Jak překročit obra S Faulknerovým odkazem se autoři vyrovnávají po svém. Tak třeba Ernest J. Gaines (1933), pro nějž je vztah k Jihu určující (narodil se na plantáži v Lousianně), se k Faulknerovi hlásí již tím, že všechna svá díla umístil do fiktivního jižanského městečka Bayonne. I Barry Hannah (1942) byl zasažen Faulknerem, je však ve výboru zřejmě jediným autorem, jehož lze chápat jako postmoderního: k tradičním jižanským hodnotám se chová spíš ironicky, parodisticky. Harryho Crewse (1935), jímž je antologie zakončena, označuje Arbeit za typického „zlého muže“ jižanské literatury. Je to alkoholik a rváč, vyzkoušel i drogy a několikrát skončil ve vězení. Pro vybrané autory je příznačné, že nikterak nepodceňují příběh, jejich próza není nijak abstraktní, a tak díky stylisticky výborně odstíněným překladům poskytují mimořádný čtenářský zážitek.