Jmenuje se Silent Disco a dvojice ji i se svými spoluhráči a s „předskakujícím" Adrianem T. Bellem, známějším zatím spíše jako zpěvák pražských The Prostitutes, pokřtila v pátek v zaplněném Divadle Archa.

Tříletá pauza od vydání předchozí The End of War byla znát. V dobrém slova smyslu. Deska je symbolickou zastávkou. Jiří Burian, který už v časech kapely Southpaw, s níž 15 let bez valného ohlasu, ale s o to pozoruhodnějším nadšením, obrážel české kluby, vždy střídal hudební polohy jako nálady - na jedné desce zněli jako taneční elektro, na druhé jako kytarovka, na třetí byli pop rockově lehcí, na čtvrté srdečně rozervaní, na páté indie rockově kosmopolitní.

Mezitím Burian střídal či střídá i další projekty: Ghostmother, sólová deska So Low, Kapitán Demo, Bohemia…

V Republic of Two se vlastně neděje nic moc jiného: potkali se jako dva křehcí muži s kytarou, postupně se začali obklopovat dalšími hudebníky, nejdřív bez bubnů, pak s nimi bubnoval kamarád z dob Southpaw Jan Janečka, teď mají novou bubenici Lenku Dundrovou, začala, skončila a zase začala s nimi hrát cellistka Terezie Kovalová, na scéně během jejich koncertů vznikaly malby, teď hrají i jemné elektro. Ale novinka Silent Disco je krásné zhmotnění této cesty. Což platí i o jejím pátečním křtu v Divadle Archa.

S kytarou na vyvýšené kostce

Originální nápad s nástupem na scénu ihned po akustickém vystoupení Adriana T. Bella, bez obvyklé pauzy. Jen dva hudebníci na pódiu. Nalevo Mikoláš, napravo Jiří. Každý z nich na s kytarou na vyvýšené kostce. Čtyři starší věci. Přestávka. Písničky z nové desky.A na konci opět cesta ke kořenům, až k nejstarší společné písni Golden Mine.

Zážitek umocněný vkusně postavenou divadelní scénou a projekcemi, v nichž se nezapřelo Růžičkovou výtvarné podhoubí. Třebaže už na scéně nevzniká žádná „živá" malba. I to byla ostatně změna. Zřejmý příklon od květnaté českorůžičkovské poezie s živou kresbou k severským fjordům (které byly i v jedné z projekcí) a městskému chladu. Republic of Two v počátcích jejich tvorby mnozí srovnávali s norskými Kings of Convenience, ale zatímco ti zakotvili na jihu země v Bergenu, kluci z Prahy jako by si řekli, že půjdou ještě dál.

Občas jim při tom nemusíte úplně věřit, protože v textech střídají silné momenty s vyslovenými frázemi a protože ten samý melancholický muž s kytarou bude zítra jako Kapitán Demo po lidech házet hranolky. Ale i takové věci na cestu patří. V Republic of Two zahloubaný Mikoláš a roztržitý Jiří spojili krok.

A v kontextu českého šoubyznysu se chce říct, že nepotřebují kabát, aby šli na sever. Pohled na letošní nominované v cenách Anděl, kde před třemi lety působili Republic of Two jako zjevení, přitom dává naději, že podobná tvorba u nás má šanci: Ille, Bratři Orffové, Never Sol, to všechno jsou jména, která nepotřebují velké efekty, přesto hudbou malují.