Písničkářský kytarový retro-rock předskokana Alberta Hammonda Jr. vyzněl poněkud do ztracena. Patrně by zapůsobil lépe v malých klubových prostorách, nicméně dlouhé čekání na hvězdy částečně vyplnil. Coldplay se objevili na pódiu až před půl desátou po téměř hodinové pauze, kterou si diváci krátili mexickými vlnami.

Londýnští intelektuálové si jako intro překvapivě zvolili notoricky známý valčík Johanna Strausse mladšího An der schönen blauen Donau. Poté konečně zahájili koncert instrumentálkou Life In Technicolor, zahranou za poloprůhlednou oponou. S obří reprodukcí slavného Delacroixova obrazu „Svoboda vede lid na barikády,“pro­mítnutou na plátno za pódiem, zavedli posluchače na Violet Hill. Při výběru repertoáru nezapomněli na žádný z komerčně důležitých singlů, hned v první části koncertu zazněly hity Clocks, In My Place či Speed Of Sound. I po téhle sérii však působila přesvědčivě novinková skladba Cemeteries Of London.

Už od prvních momentů se Coldplay snažili odehrát co nejdynamičtější a „nejrockovější“ show, jakoby chtěli odsunout do druhého plánu melancholické vyznění většiny svých písní. Využili všechny triky, jak se i ve velké hale přiblížit publiku, včetně přeběhnutí mezi fanoušky na malé zadní pódium. Scéna prořezávaná svazky laserových paprsků, s velkými koulemi zavěšenými nad pódiem i v kopuli haly, působila efektně a zároveň nepřeplácaně.

Hudbu často podporovaly samply, což neznamená, že se čtveřice nesnažila odpracovat maximum. Zpěvák Chris Martin často usedal za klavír a vypomáhal i s kytarovým doprovodem. Pokud však byl v hale někdo nepostižený nekritickým přijímáním hvězd a s hudebním sluchem, nemohl si nevšimnout několika prohřešků. Právě Chris Martin měl často problémy s intonací při přechodech na falzetový zpěv, které se ke konci vystoupení stupňovaly. Aranžérské a hráčské stereotypy vyvolávaly pocit jednotvárnosti repertoáru.

Hodnocení muzikantských nepřesností ovšem zůstane pro návštěvníky koncertu naprosto nepodstatné. Nejdůležitější byla atmosféra, připomínající málem trampskou spikleneckou vzájemnost dávných folkových festivalů. Do nočního metra směřoval spokojený, ba doslova zjihlý dav.

TOMÁŠ S. POLÍVKA