Příběh multižánrového festivalu, který se programem i atmosférou vymyká všem ostatním, se začal psát v hlavním městě okolo roku 2005. Antonín Střížek mladší, jeden ze zakladatelů, znal malebné městečko na úpatí Doupovských hor, kde žijí tři stovky obyvatel, z rodinných cest na chalupu. Díky brigádám na větších kulturních akcích pochytil pár zkušeností a se skupinou kamarádů z táborového oddílu se rozhodl „něco dělat“.

A tak vznikla společenská akce pro tisíce lidí. „Povaleč nemá za cíl vydělávat, má za cíl sbližovat lidi a dávat prostor kvalitní kultuře. Je to festival otevřený všem lidem a stylům, s výjimečnou atmosférou, kde si každý najde něco, co ho baví,“ zní motto organizátorů, kteří v podobném duchu vedou od roku 2008 i Kulturní centrum Klubovna v pražských Dejvicích.

Letní scéna Divadla Ungelt se zabydlela na hradčanském Novém Světě
PODÍVEJTE SE: Za divadlem na Nový Svět se můžete vypravit až do poloviny září

Střížek byl ve dvaceti letech nejstarší, přesto (nebo možná právě proto) se skupina nadšenců dočkala vřelého přijetí na valečském obecním úřadu. Tehdejší starosta s dalšími zastupiteli zapůjčili organizátorům traktor, pódium a lavice. „Doufáme, že vzniká tradice, která jen tak neskončí!“ řekli údajně lidem ze spolku Festival Povaleč komunální politici. Také Michaela Holubcová, která od minulého roku jako první žena v historii usedla do křesla starostky, je akci nakloněna.

Výhodou je areál

A v čem je tedy hlavní kouzlo Povalče? Jako první je třeba zmínit areál státního zámku s krásnou barokní zahradou, kde se nachází sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna a kde jsou umístěny také některé festivalové scény a která slouží k (velmi vítanému) odpočinku. V kostele Nejsvětější Trojice zase můžete spatřit nedávno zrestaurovaný barokní mobiliář a výstavu přibližující proces obnovy zdejší kulturní památky po rozsáhlém požáru v roce 1976.

Festival ve Valči má výhodu, že disponuje rozsáhlým areálem – v zámeckém parku skotačí děti, koncerty jsou zde akustické, hraje se tu divadlo, ve stínu se dá užívat klidu. Dole v sadu to zase vypadá jako na srazu „hippies“, hlavní stage obklopená originálně ozdobenými bary je pak centrem dění. „Béčko“ zase láká (takřka non-stop) vytrvalce na taneční hudbu.

Vernisáž výstavy Rudé století.
Rudé století končí. Výstava se rozloučí poslední komentovanou prohlídkou

Jestli se politici rádi chlubí, jak pro blaho občanů v podstatě nespí, tak věřte, že tady není noc beze spánku jen slibem. Stává se, že když jde někdo v deset hodin dopoledne na snídani, potkává lidi, kteří se teprve chystají konečně ulehnout.

Ve (stanovém) městečku vám připadá, že ostatní účastníky znáte dlouho. A tak si spolu dáte pivo, i když se třeba vidíte poprvé. Přátelská a pohodová atmosféra se prolíná celou akcí s příznačným názvem Povaleč.

Útěk za klidem

Pro mnoho Pražanů je festival víkendovým „útěkem“ z reality velkoměsta do klidu západního pohraničí. Možná proto museli pořadatelé loni upozorňovat, že se akce kvůli vládním restrikcím spojeným s infekční virózou covid-19 opravdu neuskuteční: „Všechno, co se na místě v dobu Povalče bude dít, jsou soukromé akce místních obyvatel a my bychom byli moc rádi, kdyby je nikdo nenarušoval. Ať si po letech užijí aspoň trochu klidu.“

Letos koronavirová omezení ani deštivé počasí v konání festivalu nezabránily. Páteční program vyvrcholil koncertem ostravské skupiny Buty, kde Radek Pastrňák ve skladbě Mám jednu ruku dlouhou zpívá o tom, že si najde místo, kde se dobře kouří. „Já už ho našel!“ chtělo se mi radostí zvolat v publiku. Rád Valeč zase navštívím – a vlastně k tomu nepotřebuju ani hudbu.