Pouliční bard Jiří Wehle: Fotit jsme se nenechávali kvůli estébákům

O starověkých etnických nástrojích jsme si povídali s pouličním umělcem 
a jedním z prvních hráčů na Karlově mostě u nás. Kdo ho 
k nim přivedl, jak funguje niněra a proč už hraní na Karlově mostě není, co bývalo?

Hrajete na řadu etnických hudebních nástrojů, o kterých většina lidí možná ani nikdy neslyšela. Jak začala vaše láska k hudbě?

Měl jsem k ní vždycky vztah. Naši byli také muzikální.

Dnes jste známý multiinstrumentalista. V mládí jste začínal na kytaru…

Pak se mi začaly líbit starší nástroje, jako krumhorny, dvouplátkové nástroje obecně. Líbila se mi středověká a renesanční muzika. Začal jsem inklinovat ke starším muzikám. Po revoluci jsme hráli na Karlově mostě. Přišel tam člověk v kůži a nesl nůši. A v nůši měl krumhorny, šalmaje, dudy a měl tam snad i niněru. Kamarád hrál na hoboj a já na kytaru. Přestali jsme hrát a šli za ním jako krysy za krysařem.

Tak moc vám učaroval?

Sedl si na jednom místě, dal nůši dolů a s dalšími kamarády začali hrát. Byli jsme z toho úplně odvaření. S Miškem jsem se skamarádil a kamarádím se s ním do dneška. Jmenuje se Michael Bach, bydlí v severním Německu 
a mluví také česky. Je velmi kamarádský a otevřený lidem.

Díky němu jste začal hrát na starověké nástroje?

Díky němu jsem je hlavně sehnal. U nás se začali také vyrábět, ale první šalmaje jsem sehnal díky němu už dříve v Německu. Mám od něj své první dudy, které mi dal 
k narozeninám, také nějaké píšťaly a šalmaje. Hrají nádherně. Jak jsou staré, tak jsou perfektní.

Na Karlově mostě jste hrál už před revolucí. Byl jste jedním 
z vůbec prvních lidí, kdo v Praze začal hrát před revolucí na ulicích. Jaké to tehdy bylo?

Pouliční hraní nebylo povolené. Když šel policista, tak jsme přikryli futrál, aby nám tam nikdo nic neházel. Nechávali nás hrát. Nechtěli jsme, aby nás někdo fotil. Nevěděli jsme, jestli mezi turisty není třeba estébák.

Byli jste tehdy jedinou skupinou, která vystupovala na Karlově mostě?

Bylo nás tam pár muzikantů, kteří spolu hráli. Nešlo o peníze. Chtěli jsme si jenom zahrát. Chodili tam trempíci, kteří se vrátili z výletu. Scházeli se u piety a tam hráli na kytary a povídali si. Byla tam hezká atmosféra. Dneska tam atmosféra není.

Jaké bylo vaše civilní povolání?

Byl jsem kantor. Naposledy jsem učil dílny. Pracoval jsem jako dílenský učitel na průmyslovce. V 90. letech jsem učil také hudebku a češtinu.

Jak hodnotíte současnou situaci kolem buskingu, čili pouličního hraní v Praze? Sám jste navrhoval několik změn.

Nikdo se tím nechce zabývat. Magistrát to nejprve úplně zvoral, když vše nechal volně. Upozorňovali jsme, že sem přijdou různé druhy lidí z ciziny a respektovat tu nic nebudou. Stará vyhláška neříkala téměř nic, dovolovala všechno. Znám to z 90. let, kdy už to tu jednou bylo 
a nakonec se hraní úplně zakázalo. Teď se ho chystají zakázat opět. Navrhoval jsem, aby se zavedla povolení, která by si hudebníci platili. Je to pro nás určitá zbraň.

Jak by to fungovalo?

Neříkám, že to mají být horentní sumy, ale třeba 20 korun za metr, aby nás nemohl nikdo vyhodit. Takto je systém nedokonalý. Policisté si mohou a dělají, co chtějí. Vymýšlí si důvody, jak nás vyhodit. Jsou proti nám poštvaní Prahou 1. Přišli sem cizinci, přivezli velké zesilovače. Přineslo to první zákazy na místech, kde jsem bez problémů osm let hrál, což je na Malém náměstí. Poté zakázaly Příkopy, kde přitom hraje reprodukovaná muzika a to nikomu nevadí. Magistrát není schopný říct, že ji povolí jenom akusticky. Místo toho připravují vyhlášku, která je jejich ostudou. Tím, že jsou nevzdělaní, zakazují nástroje, které hlasité nejsou.

Jaké například?

Třeba pikoly. Jsou to malé flétny. Jak mohou někomu vadit? Nebo hoboj, je jeden 
z nejtišších nástrojů. Na saxofon vymysleli dusítko. Ani nevím, jestli existuje.

Sám vlastníte pikoly i nástroje podobné hoboji a klarinetu. Víte, kolik hudebních nástrojů máte?

Nevím. Dalo by se to spočítat, ale nechce se mi.

Na jaké nástroje hrajete?

Na šalmaje. Hlavní nástroj je niněra, abych jí neopomněl. Potom harfa, na ni jsem se začal učit po šedesátce. Nemohu zapomenout na kytaru, různé cistry, dudy, trochu dechy, flétny a indický sitár (na snímku). Na něj hraji málo, spíše evropským způsobem, nejsem žádný virtuóz. Dále hraji na psalterium a začal jsem se učit na maďarské citery. Mají úžasný zvuk. Hraji na bouzouki, kvinternu a další.

Říkáte, že vaším hlavním nástrojem je niněra. Můžete tento nástroj blíže popsat?

Niněra je třecí nástroj, jediný svého druhu. Má různé počty strun, některé mohou mít třeba i deset nebo dvanáct strun, já mám dvě maďarské a obě jsou po čtyřech strunách, jednu rakouskou, která má sedm strun. Možná si pořídím ještě jednu niněru, zase trochu jinou. Dále jsou zde klapky, které zkracují strunu a vytváří tóny. Jemně se dolaďuje pomocí praporků. Niněra má bzučák a kobylu, které vydávají typický bzučivý zvuk.

Z jakého období pochází? Je to staročeský nástroj?

Není to jen staročeský, je i evropský nástroj. V devátém nebo desátém století přišel do Evropy pravděpodobně z Afriky, nebo z Asie. Najednou se tu objevil a od té doby tu je. Lidé tam tehdy byli už na vrcholu civilizace a my tu ještě lezli po stromech. Teď je to obráceně.

Jak stará je vaše niněra? Jedná se o českou ruční práci?

Tahle je z Maďarska. Vyrábí je i tady, chci si jeden koupit. Vyrábí se v Rakousku, Německu, ve Francii. Tam pořádají dokonce jeden obrovský festival těchto starých nástrojů. Kdysi byl na zámku v Saint Chartier, teď je 
v Chateau d´Ars. Niněr je tam spousta. Naprosto mě to ohromilo, když jsem je viděl. Odtamtud mám harfu a budu si tam kupovat další niněru.

Cestujete za nástroji?

Ano. Hlavně do Německa. Nechce se mi jezdit úplně daleko. Když se s nástrojem, který si koupím, něco stane, tak ho do Berlína na opravu dovezu. Jet s tím do Francie už by bylo problematické. Francouzské nástroje jsou dobré, ale netahám je. Nechci je kupovat z takové dálky.

Jak se na jednotlivé nástroje učíte hrát?

Na niněru jsem se naučil sám. Hru člověk určitým způsobem okouká. První krůčky na harfu mi ukázala Jana Střížková, která hru na harfu učí. Lekce jsem nakonec přerušil a řekl si, že si cestu najdu sám.

Studujete si k vašim nástrojům 
i jejich historii a dobu, ze které pocházejí?

Historii i dobu musím znát. Jinak by to nemělo cenu. Člověk musí vědět, odkud nástroje pocházejí, aby byl malinko vzdělaný.

Které je vaše nejoblíbenější?

Zajímají mě historická období hlavně podle typů nástrojů. V muzice je můj nejoblíbenější možná středověk, protože je takový trochu syrový. Mám rád syrovou muziku a etnické nástroje. Nejoblíbenější historické období mohu jen těžko říct. Muziku mám rád středověkou. Stejně tak se mi líbí některá etnická hudba, která je zase jinak syrová. Mám velkou slabost pro francouzský folklor – gaskoňský a provensálský. Je velmi promyšlený, syrový 
a úžasný.

Máte spíše oblíbené nástroje než historická období. Který nástroje je váš nejoblíbenější?

Harfa, kytara a kora. To je africká harfa. Má krk, nahoře je ladění, dole mohou být ještě přelaďovače. Má dvě tyčky, které se drží, a prsty se hraje. Krk slouží pouze k tomu, aby držel struny. Kora nemá žádné pražce. Hraje se na ní podobně jako na harfu. Koru zatím nemám. Pak mám rád samozřejmě niněru, sitár, psaltérium, cistry a všechny možné strunné nástroje. Můj nejoblíbenější nástroj je vždy podle situace, podle nálady. Jsem člověk náladový. Někdy je to harfa, jindy niněra.

Skládáte vlastní hudbu. Když skládáte, čerpáte převážně 
z dobové hudby, nebo své písně přizpůsobujete současnosti?

To je těžké říci. Ovlivňují mně tisíce věcí. Velký vliv na mě má zřejmě židovství. Židovská hudba mě hodně ovlivňuje. Jsem stoprocentní žid, sice nevěřící, ale původem žid. Také keltství. Mám rád středověkou a keltskou hudbu. Mám rád klasicismus a klasickou muziku, i takový vliv tam je. Nechci dělat muziku, kterou dělají všichni. Snažím se jí dělat po svém. 
O vlivech jsem ani nepřemýšlel, jestli svou hudbu přizpůsobuji historické době. Možná trochu středověku, trochu renesanci, trochu keltským písničkám.

Zhudebňujete českou i evropskou poezii. Kdo je vaším nejoblíbenějším básníkem?

Hodně mi sedí Jiří Orten. Toho musím vyzdvihnout. Nedávno jsem zhudebnil Karla Hlaváčka a jeho Hrál kdosi na hoboj. Je to nádherná věc, která mě okamžitě inspirovala. Takový styl se mi líbí. Jeden z oblíbených spisovatelů je můj táta, který už bohužel nežije. Psal básně, psal dobrou poezii. Je to těžké, vždycky se někdo objeví
a ten je pro mě zrovna nejoblíbenější. Velmi blízko mám k Jiřímu Ortenovi. To jsou jedny z mých nejhezčích písniček. Na kytaru jsem teď udělal jednu báseň Václava Bolemíra Nebeského a velmi mi sedla.

Vyrábíte si některé nástroje sám?

Umím si některé nástroje opravit, plus umím vyrobit strojky na šalmaje. Ty si dělám sám z obalů od jogurtů. Vyrábím plátky z jogurtových kelímků. Koupím na ně hobojovou trubičku. Šalmaje jsou předchůdci hobojů. Všechny mé šalmaje mají můj strojek. Dále mám jednoplátkový platerspiel. Na ten si ještě s výrobou plátku netroufnu. Mám i gemshorny – zvířecí rohy. A šofar. Víte, co to je?

Netuším.

To je beraní roh, který svolává židy na modlitby. Jsou větší i hlubší.

Jak dlouho se učíte na nový nástroj? Kolik hodin denně hrajete?

Hraji málo, jsem líný. Na niněru jsem dřel. Hrál jsem třeba tři hodiny denně. Na harfu také, než jsem se naučil. Mám pocit, že na nástroje ještě moc neumím.

Dá se říct, že jste sběratelem nástrojů?

Asi ano. Nesbírám ovšem všechny hudební nástroje, jen ty, co se mi líbí. Na všechny, které mám doma, chci umět. Sběratelem sice jsem, ale omezeným. Mám doma i klávesy, na které se chci naučit. Momentálně mám před sebou koru.

Kde vás člověk může v současnosti slyšet hrát?

Teď hraji kousek pod Hradem, když se jde Nerudovou ulicí nahoru ke Hradu, kde je ulice Ke Hradu. Hrávám až nahoře.

Mezi hráči jste známý jako pouliční bard. O čem jsou vaše písně?

To je různé. Je v nich lyrika i epika. Mám rád poezii českou i světovou. Když mě něco zaujme, tak to zhudebním. Obsah je různý. Třeba Ortenovy obrazy – Bílý, Černý, Červený. Stejně jako dánská Balada o Olufovi. Je epická, říká určitý děj. Je podobná jako Toman a lesní panna. Ta je avšak moc dlouhá. Kdybych ji zpíval, tak zpívám jenom tuto baladu. Můj otec složil báseň Žralok a admirál. To je zase taková sranda. Hanuš Jelínek a Zpěvy sladké Francie, to je také spíše sranda.

Hrajete na dlouho řadu nástrojů. Chcete dále rozšiřovat svůj repertoár?

Stoprocentně. V současnosti hodně pokukuji po koře, která mě zaujala. Chtěl bych vylepšit hru na harfy, samozřejmě také na niněru. Je stále co vylepšovat. Dechové nástroje teď trochu nechám a budu se soustřeďovat na strunné, které jsou více má doména.

Čtěte také: Pouliční umělci mají od března hrát každou hodinu na jiném břehu