Byl sychravý podzim. Nádraží v Rapavě zkrápěl studený vytrvalý déšť. Chraplavý staniční rozhlas vyzýval cestující k nástupu do vlaku. „Rychlík 673 je na třetí koleji připraven k odjezdu. Ukončete nástup." Jakmile z tlampače zazněla tato slova, výpravčí v červené čepici zkontrolovala nástupiště, jestli ještě nedobíhá nějaký opozdilec, zapískala, zvedla výpravku a poslala vlak do studené zlověstné tmy.

Koncová světla pomalu mizela, už z nich byly jen dvě červené tečky, když se na perónu objevila žena s kufrem. Nevěděla, co si má počít. Opuštěné nástupiště, kde se prohání a kvílí jen meluzína a vlak ztrácející se v nedohlednu. To byl obraz, který před sebou viděla. Položila zavazadlo a s nadějí hleděla do jízdního řádu. Marně.

Byl svátek a další vlak jel až ráno. Ještě jednou pro jistotu zkontrolovala údaje. Ale ani druhý pokus nebyl nic platný a žádný spoj nevyčarovala. Nakonec, čarovat ani neuměla. V tuto chvíli to ale moc umět chtěla. Marně. Spěchala za vnučkou Terezkou. K narozeninám jí koupila velkou mrkací panenku. Ta teď odpočívala ve velkém kufru… „Do Chotějovic je to hodina cesty, večerní oslavu nestihnu, Terezka bude zklamaná." Myšlenky se ženě honily v hlavě.

Posadila se na lavičku. Pořád nevěděla, co si má počít… „Dneska už nic nepojede," vyrušila ji od přemýšlení paní výpravčí. „Kam se potřebujete dostat," zeptala se. „Jedu na rodinnou oslavu, jenže teď to vypadá, že místo posezení u krbu, zůstanu na nádraží," posmutněle pronesla žena.

„Nebojte, něco vymyslíme. Na něco přijdeme, jen to chce čas," pravila výpravčí a odložila červenou čepici. „Dáte si zatím kávu nebo čaj," zeptala se. Žena s kufrem se poprvé usmála. „To budete moc hodná, takovým pozváním nepohrdnu," přiznala se a poprosila o kávu. A s chutí se pustila i do nabídnutého kousku tvarohového koláče.

Paní výpravčí najednou ztišila hlas: „Víte, pro výjimečné události, a ta vaše jí určitě je, můžeme jednou do roka použít kouzlo a poprosit o pomoc nádražního skřítka. Lidé o něm nic nevědí. To víte, v novinách se o něm nepíše. To je jen nádražní tajemství. Musíte mi ale slíbit, že nikomu nic neprozradíte. To by už nikdy nikomu nepomohl." Žena hleděla na výpravčí s němým úžasem ve tváři. „Víte, na pohádky už jsem dost stará, ale teď jsem v takové situaci, že věřím v cokoli…"

Obal knihy Pohádky z nádraží od spisovatele Pavla Petra.

Výpravčí sáhla po telefonu. Teprve teď si žena všimla, že přístroj je nějaký… nějaký divný. Neměl tlačítka ani číselník. Jen sluchátko. Byl prostě zvláštní. A chtěla věřit, že i dokonce kouzelný… Výpravčí promluvila do sluchátka: „Signál 123, kód 456" a položila ho. Netrvalo dlouho a ze tmy pod blikající oprýskanou lampu na první kolej přijelo staré auto. Auto? Ano. Nebyl to obyčejný vůz, místo pneumatik měl totiž kola. Jako vlak. Řídil ho starý vousatý pán. Takový pohádkový dědeček.

Žena s kufrem znovu nevěděla, co si počít. Nevěřícně koukala, zamrkala, zatřepala hlavou a nakonec se štípla do tváře, jestli se jí to nezdá. „Tak pojďte, vozidlo je přistavené. A Chotějovice nejsou za rohem," uslyšela pozvání a definitivně pochopila, že nejen v pohádkách se dějí zázraky. Ani nestačila poděkovat výpravčí, jen jí zamávala z okna.

Zvláštní spoj se rozjel. Na všech semaforech po trati svítila zelená až do Chotějovic. „Madam, zvláštní vlak je v cílové stanici. Ať se vám oslava vydaří a Terezka má z dárku radost." Žena s kurfem vystoupila, rozhlédla se, jestli po druhé koleji nejede vlak a otočila se, aby ještě jednou svému zachránci poděkovala. Jenže nebylo komu. Staré auto zmizelo tak rychle, jako se v Rapavě objevilo.

Babička Terezky pořád nemohla uvěřit tomu, co zažila. Šla pomalu z nádraží k domečku, kde bydlela Terezka s maminkou a tatínkem. Zazvonila a ještě než se otevřely dveře, slyšela Terezku. „Babička, určitě je to babička!" Holčička měla obrovskou radost. „Babííííí, ráda tě vidím. Už jsme si mysleli, že nepřijedeš. Čekali jsme u rychlíku a ty nikde."

Žena s kufrem se jen usmála. „Rychlík mi ujel, ale naštěstí jel ještě jeden mimořádný zvláštní osobní vlak." Víc už neprozradila. Vzpomněla si totiž na varování paní výpravčí a příhodu s kouzelným skřítkem si nechala pro sebe. Aby někdy příště mohl zase někomu přispěchat na pomoc a dovézt ho tam, kde ho mají rádi.

…o autorovi knihy Pohádky z nádražíAutor knihy Pohádky z nádraží Pavel Petr.Autor knihy Pohádky z nádraží Pavel Petr.Pavel Petr, 48 let. Rodák z Mladé Boleslavi se vyučil v oboru Železničář, pracoval jako průvodčí i jako výpravčí na vlečce v mladoboleslavské automobilce. Od malička měl sen, stát se sportovním novinářem. Přes týdeník Bony a časopis automobilky Škoda Mobil se dostal k mikrofonu v Českém rozhlase Region a následně také na Radiožurnálu. Komentoval na čtyřech hokejových světových šampionátech v ledním hokeji i zimní olympiádě v Soči. S druhou manželkou Janou mají syna Matyáše, bydlí v Luštěnicích u Mladé Boleslavi.

…o autorovi ilustrací v knize Pohádky z nádražíIlustrátor knihy Pohádky z nádraží Janis Mahbouli.Ilustrátor knihy Pohádky z nádraží Janis Mahbouli.Janis Mahbouli, 16 let. Tvrdí, že kreslí od dvou let, kdy se snažil vytvářet vodovkami různé jednoduché malby při cestě s rodiči po Austrálii. V současnosti studuje Střední odbornou školu cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích. V budoucnu by se chtěl živit jako televizní komentátor nebo rozhlasový reportér. Baví ho malba barvami, má navíc zájem o tradice a kultury různých států světa. Jednou si přeje mít velmi barevný a kontrastní byt. Pohádky z nádraží jsou jeho premiérou ve světě knižních ilustrací. Věří, že z ní bude hodně čerpat.