Byl klidný večer. V domečku na kraji města se chystal spát i malý Máťa. Ještě si pohrál s dřevěnými vláčky a pak se jako každý večer pomazlil s kočičkami.

Ta černobílá se jmenovala Belinka a celá černá Maxička. Moc rád si s nimi povídal. Vyprávěl jim, co dělá ve školce i na výletech s tatínkem. Nejradši měl ty, kdy jeli vlakem. Oba si je moc užívali. Tatínek si odpočinul po náročné práci, Máťa pak rád objevoval nové tratě a třeba i mašinky a vlakové soupravy. Jednu z cest měl ovšem nejradši. Vedla k jezeru. Skoro pohádkovému. Jmenovalo se totiž Kočičí.

Kočičky Máťovo vyprávění poslouchaly a moc si přály, aby je někdy vzal s sebou. „Jééé, to by nám udělalo radost. Vlakem jsme ještě nikdy nejely," broukla pod vousy Belinka. „Víte co, moje milé kočičky," řekl Máťa ještě před tím, než zalezl do postýlky, „půjdu se zeptat, a jestli bude táta souhlasit, příští výlet pojedete s námi."

„To vůbec není špatný nápad Matyášku," pronesl táta za okamžik a pokračoval: „A hned zítra můžeme k jezeru vyrazit. Maminka si alespoň odpočine a my se projedeme vlakem. Má být hezké počasí, třeba se i vykoupeme."

Máťa s radostí běžel za kočičkami. Belinka a Maxička spokojeně předly. Ustlaly si v pelíšku a snažily se honem usnout. Aby jim čekání na výlet vlakem rychle uteklo. Ráno ale ještě Máťa musel do školky.

Hned jak ho maminka přivedla domů, už se ptal po tátovi. Za chvíli se dočkal. Nasedli do auta. Táta za volant, Matyášek na zadní sedadlo do své sedačky. Vedle něj v přepravce si lebedily obě kočičky. Čekal je velký den.

„Prosím jízdenku ke Kočičímu jezeru a zpátky," požádal táta paní pokladní na nádraží a dodal: „A prosím do první třídy."

Pro kočičky to byl neskutečný zážitek. Už na nástupišti mohly oči nechat na velkém nákladním vlaku s uhlím. Co ale teprve když uslyšely, že na druhou kolej přijede rychlík ke Kočičímu jezeru.

Vlak zastavil a všichni lidé na nástupišti k němu spěchali, aby jim neujel. Pak pan výpravčí mávl plácačkou, vlak se pomalu rozjel, minul závory a začal nabírat rychlost. Náhodnému cestujícímu se pak v jednom kupé naskytl zvláštní obrázek.

Obal knihy Pohádky z nádraží od spisovatele Pavla Petra.

U okna seděl malý chlapeček Máťa, vedle něj táta a naproti nim dvě kočičky. Vypadaly jako sochy. Bály se totiž pohnout, aby o něco nepřišly. S vypětím všech sil sledovaly rychle ubíhající krajinu, řeku, která se vinula jako had podél železniční trati nebo zříceninu hradu. A do toho spokojeně mňoukaly.

Tatínek se usmíval a náhle ho něco napadlo! „To není normální vlak, to je mňaugagák vlak!" Malý Máťa se rozesmál od ucha k uchu. „Vláček mňaugagáček," a začal si broukat.

Najednou začal vlak zpomalovat, až zastavil úplně. Byli na místě. Na nádraží si ještě zkontrolovali, kdy jim jede zpáteční spoj a vydali se na pláž. Svítilo sluníčko a voda v jezeře přímo lákala ke koupání. Kočky i když vodu moc rády nemají si smočily tlapičky. Pak se ale radši uvelebily na dece a pozorovaly okolí. Vyhřívaly se na slunci a bylo jim moc dobře.

Čas utíkal jak splašený a najednou se přiblížil odjezd vlaku. Když ta naše zvláštní čtyřčlenná výprava dorazila na nádraží, zjistila, že rychlík je plný lidí. Stáli i v uličkách. „Ještě, že máme lístek do první třídy" oddechl si tatínek a rozhlédl se kolem.

Měli vagón sami pro sebe. A tak nikomu nevadilo kočičí radostné „mňau mňau, mňau mňau mňau"… (jen ale Máťa věděl, že takhle kočičky zpívají „Sláva nazdar výletu, výletu, výletu, nezmokly jsme už jsme tu, už jsme tady!")

„Vážení cestující, vlak se blíží do cílové stanice. Připravte se na výstup," oznámil průvodčí. To už Máťa za okny viděl přejezd u nádraží a také obrysy staniční budovy. „Ach jo. Proč musí tak krásné výlety končit!" řekl posmutněle. „Neboj," uklidnil ho táta, „brzy zase někam vyrazíme."

Doma je čekala maminka s večeří. I pro kočičky něco zbylo. Než se po večeři umyly a stočily v pelíšku do klubíčka, stačily ještě Máťovi poděkovat. „Byl to náš nejkrásnější kočičí den. Rády zase někdy pojedeme na výlet."

Poslední slovo, tedy spíš mňouknutí, ale skoro nebylo slyšet. Obě kočičky byly totiž tak unavené a plné dojmů, že už ani nemohly otevřít tlamičku.

Tak dobrou noc.

…o autorovi knihy Pohádky z nádražíAutor knihy Pohádky z nádraží Pavel Petr.Pavel Petr, 48 let. Rodák z Mladé Boleslavi se vyučil v oboru Železničář, pracoval jako průvodčí i jako výpravčí na vlečce v mladoboleslavské automobilce. Od malička měl sen, stát se sportovním novinářem. Přes týdeník Bony a časopis automobilky Škoda Mobil se dostal k mikrofonu v Českém rozhlase Region a následně také na Radiožurnálu. Komentoval na čtyřech hokejových světových šampionátech v ledním hokeji i zimní olympiádě v Soči. S druhou manželkou Janou mají syna Matyáše, bydlí v Luštěnicích u Mladé Boleslavi.

…o autorovi ilustrací v knize Pohádky z nádražíIlustrátor knihy Pohádky z nádraží Janis Mahbouli.Janis Mahbouli, 16 let. Tvrdí, že kreslí od dvou let, kdy se snažil vytvářet vodovkami různé jednoduché malby při cestě s rodiči po Austrálii. V současnosti studuje Střední odbornou školu cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích. V budoucnu by se chtěl živit jako televizní komentátor nebo rozhlasový reportér. Baví ho malba barvami, má navíc zájem o tradice a kultury různých států světa. Jednou si přeje mít velmi barevný a kontrastní byt. Pohádky z nádraží jsou jeho premiérou ve světě knižních ilustrací. Věří, že z ní bude hodně čerpat.