Daleko od hlavní trati, v malé staničce Listová pod Smrkem, bylo staré návěstidlo. Své místo mělo kousek od kolejí, poblíž východu z nádraží. Jeho rameno, zvedající se při volnu a naopak bývající ve vodorovné poloze signalizující stůj, vlakům už ale dávno nesloužilo. Návěstidlo smutně a tiše stálo a vzpomínalo na zašlou slávu.

Když zastavil u perónu osobní vláček, zdlouhavě si prohlíželo cestující. Potají, aby o tom nikdo nevěděl. A moc si přálo, aby ho třeba nějaký chlapeček nebo holčička přišli pozdravit a třeba si i poslechnout, jak dřív na nádraží bývalo krásně. „Jo, když ještě jezdily parní lokomotivy, všude kolem pára a na mašině mašinfíra v obličeji celý černý od uhlí a sazí. A taky tady páry čerpaly vodu a…"

Od rozjímání a nostalgie ho náhle vyrušila holčička. Adélka to byla. Mohlo jí být tak pět, dlouhé černé vlásky vpletené do culíku. „Ahoj kamaráde," pozdravila návěstidlo. „Už jsem dlouho neslyšela tvé povídání. Chybělo mi to. Jak to tady vypadalo, když jsem ještě nebyla na světě a možná ani tatínek?"

Konec starých časů. Jedna z ilustrací Janise Mahbouliho v knize Pohádky z nádraží.Právě s tatínkem moc ráda na nádraží chodila. „To jsem rádo, že tě zase vidím. Myslelo jsem, že jsi na mě už zapomněla." Adélka se zastyděla. „Byli jsme na prázdninách u babičky. Proto jsem nemohla přijít. Teď už se ale nemůžu dočkat, až mi budeš vyprávět," žadonila.

Nemusela dlouho prosit. Návěstidlo se nadechlo a spustilo: „Na nádraží to dřív opravdu žilo. Vlakem jezdilo daleko víc lidí, než třeba dneska. Od rána vyjížděl jeden vlak za druhým. A bez návěstidla to nešlo. Do práce a z práce museli lidi jezdit včas. A když jim třeba jeden spoj ujel, posadili se do nádražní restaurace, dali si něco dobrého k jídlu a pití a za chvíli jim jel vlak další. Vařila tady kdysi paní Jantarová a její svíčková nebo řízek s bramborovým salátem byly vyhlášené široko daleko. A jablkovému koláči taky nikdo neodolal. Vůně z kuchyně se linula celou stanicí. I rychlíky zastavovaly, aby se nabažily. Jo a co teprve vanilková zmrzlina. Mňňňaaam… Takovou jsi nikdy nejedla. Ještě teď se mi sbíhají sliny, když si na to vzpomenu. Škoda, že dneska už tady hospůdka není. Hned bych si jednu porci zmrzliny dalo," zasnilo se návěstidlo a zavřelo oči, aby se vrátilo do starých časů.

Úplně přitom zapomnělo, že ho poslouchá Adélka. Holčička se usmála a poděkovala za vypravování. „Musím jít, tatínek mě volá. Určitě se zase někdy zastavím," slíbila návěstidlu a rozeběhla se k nástupišti. Osobák do Jeřmanova se totiž blížil do stanice a jen co nastoupí cestující, vydá se na další cestu. Na nikoho nepočká. Ani na Adélku.

Obal knihy Pohádky z nádraží od spisovatele Pavla Petra.

…o autorovi knihy Pohádky z nádražíAutor knihy Pohádky z nádraží Pavel Petr.Pavel Petr, 48 let. Rodák z Mladé Boleslavi se vyučil v oboru Železničář, pracoval jako průvodčí i jako výpravčí na vlečce v mladoboleslavské automobilce. Od malička měl sen, stát se sportovním novinářem. Přes týdeník Bony a časopis automobilky Škoda Mobil se dostal k mikrofonu v Českém rozhlase Region a následně také na Radiožurnálu. Komentoval na čtyřech hokejových světových šampionátech v ledním hokeji i zimní olympiádě v Soči. S druhou manželkou Janou mají syna Matyáše, bydlí v Luštěnicích u Mladé Boleslavi.

…o autorovi ilustrací v knize Pohádky z nádražíIlustrátor knihy Pohádky z nádraží Janis Mahbouli.Janis Mahbouli, 16 let. Tvrdí, že kreslí od dvou let, kdy se snažil vytvářet vodovkami různé jednoduché malby při cestě s rodiči po Austrálii. V současnosti studuje Střední odbornou školu cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích. V budoucnu by se chtěl živit jako televizní komentátor nebo rozhlasový reportér. Baví ho malba barvami, má navíc zájem o tradice a kultury různých států světa. Jednou si přeje mít velmi barevný a kontrastní byt. Pohádky z nádraží jsou jeho premiérou ve světě knižních ilustrací. Věří, že z ní bude hodně čerpat.