Mrzlo až praštělo. Doma v teple bylo nejlépe. S horkým čajem a voňavým cukrovím. Blížily se totiž Vánoce. Jenže čekání na Ježíška bylo dlouhé, rodiče chvátali s posledními přípravami a děti se chtěly vyhnout uklízení. Tak šly raději ven.

Bráškové Toník a Matěj bydleli u železniční trati. Věděli, kdy který vlak pojede, kdy se rozezvučí signalizace na přejezdu a závory se spustí dolů. Bylo po desáté hodině dopoledne a to pravidelně jezdil nákladní vlak. Kluci se proto rozeběhli k trati, aby pozdravili pana strojvedoucího. Plot zahrady končil jen pár metrů od kolejí. „Budeme závodit? Kdo tam bude rychleji?" Toník se podíval na Matěje a upaloval, aby byl první v cíli. Vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu. Rychle je ale dal dolů.

Na kolejích totiž uviděl něco, co ještě nespatřil. Kolej roztrženou mrazem. Několik centimetrů dlouhá mezera zívala z kusu železa jako tlama nějaké šelmy. Mezi železničáři se tomu říká lom kolejnice. A hrozí nebezpečí, že vlak může vykolejit. „Matěji, vidíš to taky? Musíme honem něco udělat, jinak se stane neštěstí. Zaběhni za dědou, přece pracoval na nádraží a určitě bude vědět, komu zavolat," vysoukal ze sebe desetiletý Toník. Matěj se otočil a utíkal zpátky domů.

Kdyby teď kluci závodili, určitě by byl v cíli první Matěj. Běžel a křičel jak o život: „Dědóóóóóóóó! Dědečkúúúúú!" Děda vyběhl z domu. Strašně se totiž lekl, že se klukům něco stalo. Matěj, sotva dechu popadal, mu všechno pověděl. Dědeček se ve spěchu oblékl a co mu síly stačily běžel za Matějem k Toníkovi. „Kluci, mám pro vás bojový úkol. Společně se pokusíme zachránit vlak." Klukům se rozzářily oči. „Jóó, super. Bojová hra, to je bezva," radoval se Matěj.

Času moc nebylo. Děda rychle začal dávat příkazy. „Pánové, nemáme tady sice červené praporky, ale postačí vaše čepice. Půjdete po trati, ty Toníku směrem na Lučany a Matěji ty na Řáholany. Vlaky tady nejezdí moc rychle. A když uvidíte, že se k vám blíží, začněte kroužit čepicí dokola. Strojvedoucí už si bude vědět rady. A vy mu pak povíte, co se stalo. Pozor ale. Stůjte vedle kolejí, ať se vám něco nestane," neopomněl zdůraznit. „Neboj dědo, víme, už jsi nám to říkal", uklidnil ho mladší Toník.

Kluci hrdinové. Jedna z ilustrací Janise Mahbouliho v knize Pohádky z nádraží.Autor:

Na další pokyny už ale nečekal. Ani Matěj. Děda sedl do auta a vydal se do Řáholan, aby o roztržené kolejnici informoval na nádraží. Než tam ale dojel, vlak z Lučan už byl na cestě. Toník zaslechl lokomotivní píšťalu a přidal do kroku. Raději ještě o nějaký ten metr popoběhl. Nejprve uviděl reflektory dieselové mašiny. Přibližovala se. Začal kroužit čepicí, přesně jak mu poradil dědeček. Strojvedoucí si nejdříve myslel, že ho kluk, jako pokaždé, zdraví. Když ale uviděl, že neustále krouží rukou, sáhl po brzdě a vlak zastavil.

„Co se děje? Něco na trati?" Vykoukl strojvedoucí z okna. „Jo, na koleji je díra. Děda říkal, že lom kolejnice. Pojďte se podívat," vyzval ho Toník. Strojvedoucího polilo horko. Pokud by pokračoval v cestě, určitě by vykolejil a nikdo neví, jak velké neštěstí to mohlo být. Věděl, že kolejnici musí údržbáři spravit. Na místo už přiběhl i přednosta stanice. Uznale směrem k Toníkovi a Matějovi pokýval hlavou. „Zachránili jste vlak, nikomu se nic nestalo. Co pro vás za odměnu můžeme udělat?"

Kluci se zamysleli. Dali hlavy dohromady. Slova se ujal Matěj: „Víte pane přednosto, bydlíme sice u trati a vlakem taky jezdíme. Jenže ještě nikdy jsme se neprojeli na lokomotivě. Třeba z Řáholan do Lučan a zpátky. Nešlo by to nějak zařídit?" Náčelník se zamyslel a pravil: „Jak je libo, pánové. Zítra ráno vás čekám na nádraží!".

Kluci ani nemohli dospat. Rychle se nasnídali, maminka jim připravila vánočku a čaj. Děda je pak odvezl na nádraží za přednostou. „Za čtvrt hodiny pojede nákladní vlak do Lučan. Zpátky se bude vracet samotná lokomotiva. Strojvedoucí o vás ví. A támhle už přijíždí. Na čtvrtou kolej. Počkejte na mě, jen něco vybavím a půjdeme za ním," pronesl přednosta. A za okamžik už společně s nimi zamířil k vlaku. Vyšplhali po schůdkách do kabiny.

Toník s Matějem cestou ani nedutali, jen obdivovali pana strojvedoucího a z okna se kochali ubíhající krajinou. V Lučanech posunovači odpojili náklad a mašinka se vydala na zpáteční cestu. Před domečkem, kde kluci bydlí, se ozvala lokomotivní píšťala a kluci mohli mamince zamávat. Připadali si jako ve snu. Ten ale pomalu končil. Přednosta stanice ještě jednou klukům poděkoval a přidal odměnu roční volnou jízdenku na všechny vlaky.

Obal knihy Pohádky z nádraží od spisovatele Pavla Petra.

…o autorovi knihy Pohádky z nádražíAutor knihy Pohádky z nádraží Pavel Petr.Pavel Petr, 48 let. Rodák z Mladé Boleslavi se vyučil v oboru Železničář, pracoval jako průvodčí i jako výpravčí na vlečce v mladoboleslavské automobilce. Od malička měl sen, stát se sportovním novinářem. Přes týdeník Bony a časopis automobilky Škoda Mobil se dostal k mikrofonu v Českém rozhlase Region a následně také na Radiožurnálu. Komentoval na čtyřech hokejových světových šampionátech v ledním hokeji i zimní olympiádě v Soči. S druhou manželkou Janou mají syna Matyáše, bydlí v Luštěnicích u Mladé Boleslavi.

…o autorovi ilustrací v knize Pohádky z nádražíIlustrátor knihy Pohádky z nádraží Janis Mahbouli.Janis Mahbouli, 16 let. Tvrdí, že kreslí od dvou let, kdy se snažil vytvářet vodovkami různé jednoduché malby při cestě s rodiči po Austrálii. V současnosti studuje Střední odbornou školu cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích. V budoucnu by se chtěl živit jako televizní komentátor nebo rozhlasový reportér. Baví ho malba barvami, má navíc zájem o tradice a kultury různých států světa. Jednou si přeje mít velmi barevný a kontrastní byt. Pohádky z nádraží jsou jeho premiérou ve světě knižních ilustrací. Věří, že z ní bude hodně čerpat.