Výstava s názvem Podoby a příběhy – portréty renesanční šlechty je pořádána jako vrchol sezóny věnované Národním památkovým ústavem renesanční šlechtě s přesahem do raně barokního období. Architektonicky je koncipována formou výstavních medailonů věnovaných jednotlivým šlechtickým rodům v daném období v zemích Koruny české buď žijícím anebo později přistěhovalým i s mobiliemi svých předků. První skupinu zastupují páni z Hradce, Rožmberkové, Smiřičtí ze Smiřic, Valdštejnové, Redernové, Šlikové, Lobkowiczové, Dietrichsteinové, Pernštejnové, Žerotínové, Prakšičtí ze Zástřizl a Berkové z Dubé. Rody přistěhovavší se po Bílé hoře reprezentují Collaltové a Hohenembsové. Vizuální forma výstavní expozice je vynikající. Exponáty jsou prezentovány moderní instalační formou, přehledně se správně dávkovaným množstvím světla a vzhledem k relativně nevelké výstavní ploše i prostoru. Výstavní medailony jsou doplněny tably s množstvím informací. Poněkud slabší stránkou instalace výstavy je množství technických chyb v textech, resp. odpadlých jednotlivých písmen.  

Galerie Mánes.
Výstava v Mánesu připomene sto let finského designu

Na výstavu bylo zapůjčeno jen několik portrétů 

Obsah výstavy nelze hodnotit jednoznačně. Vzhledem k omezenému výstavnímu prostoru muselo být zřejmě přistoupeno ke kompromisům. Lze se pozastavit nad absencí některých rodů, např. Kolowratů – v jejich vlastnictví se na zámku v Rychnově nad Kněžnou nalézá soubor cenných renesančních portrétů. Také u dalších chybějících „renesančních“ šlechtických rodů, jimiž jsou Šternberkové, Kinští z Vchynic a Tetova a přesto, že v předbělohorské době nebyla panství Valtice a Lednice územní součástí zemí Koruny české, lze tvrdit, že i Liechtensteinové byli s teritoriem českých zemí hlouběji spjati než Collaltové či Hohenembsové.   

Většině šlechtických rodů je věnován zhruba stejný prostor – tím je nejvíce zkreslen kulturní odkaz Lobkowiczů. V jejich majetku se nachází nejvýznamnější a nejpočetnější sbírka renesančních portrétů v České republice. Z celkových cca 40 portrétů bylo na výstavu zapůjčeno pouze několik. Koncepčně byly vybrány tak, aby akcentovaly příbuzenské svazky mezi Lobkowiczi, Rožmberky a Pernštejny, ale až na jednu výjimku se nejedná o nejznámější a nejvýznamnější díla.

Obchodní dům Kotva
Inventurou české scénografie je výstava v obchodním domě Kotva

Kolekce přemístěna do Čech 

Jako informativně objevné lze označit výstavní medailony věnované Prakšickým ze Zástřizl, v předbělohorské době mecenášům významného teologa Theodora Bezy a Hohenembsům, kteří byli vlastníky jedné z nejvýznamnějších portrétních galerií v německy mluvících zemích. Kolekce byla jimi přemístěna do Čech a posléze v letech po druhé světové válce rozptýlena do instalací několika památkových objektů.

Po roce 1989 byla opětovně scelena a v současnosti se kompletně nalézá v městském muzeu a galerii v Poličce. V závěrečné části výstavy je možné spatřit několik obrazů z tohoto souboru, včetně děl významného portrétisty Anthonyho Bayse. Tematicky samostatný soubor představuje vystavená sbírka portrétních miniatur a portrétů malých formátů, z nichž obzvlášť významný je Bronzinův portrét velkovévody Francesca de´Medici (státní zámek Červená Lhota).

Náměstí Václava Havla.
Výstava na náměstí Václava Havla připomene odkaz 14. dalajlamy

Vizuálně nádnerná podívaná 

Epilog výstavy vyplňuje obraz znázorňující staroměstskou exekuci, akt politického přelomu mezi obdobími renesance a baroka. Takto pojatý konec výstavy poněkud popírá včlenění rodů Collaltů a Hohenembsů do příběhu portrétů renesanční šlechty, pokud jej vnímáme v rovině dobového mikrosvěta českých zemí. Tento záměr lze pochopit jako šanci k prezentaci významného díla, která se naskytla autorům výstavy - portrét Collatina Collalta, jenž byl nedávno atribuován jako práce Paola Veronese (státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou), je bezpochyby klenotem mezi vystavenými exponáty. Obrazů od tohoto významného malíře v dějinách umění se totiž na našem území nalézá relativně málo.

Výstava Podoby a příběhy – portréty renesanční šlechty je vizuálně nádhernou podívanou a důstojným vyvrcholením projektu věnovaného příslušníkům nejvyšší společenské vrstvy novověku. Přesto se nelze ubránit dojmu, že z matérie jimi zanechaného kulturního dědictví bylo možné vytěžit více. Pak by však výstava musela být pravděpodobně pořádána ve větších prostorách a otázkou zůstává v jaké podobě.   

/ Stanislav Vaněk/