Kunderovsky filozofický text, jehož hlavním tématem je hledání smyslu vlastního bytí, zachycuje postavy, které se bez výjimky zamotají do sítí vlastních skutků.

Ředitel (Ondřej Vetchý) ve snaze vymanit se ze své „špatné tváře“, která cepuje zástupce školního sboru jako malé, vycvičené děti, na tabuli nakreslí kosočtverec, ke kterému se sám přirovná. Vyšetřování, které tato nevinná ptákovina rozvíří, nabízí příležitost vybít si podvědomé mindráky – profesorský sbor ze své úslužnosti, Předseda (Jaromír Dulava) z paranoidní žárlivosti. Vše je zamotaný kruh, v němž vždy uvízne ten, který se na začátku dopustí malé ptákoviny.

Odstrašující by pro nás ale měly být scény, ve kterých se fízluje a mluví o přeplněných šuplících s osobními materiály obyvatel města. Nejde totiž jen o připomenutí praktik normalizačního Československa, k jejichž porozumění bychom my mladší potřebovali zpověď pamětníků, ale o výjevy, které i dnes působí zcela přirozeně.

Inscenace Činoherního klubu (režie Ladislav Smoček) s Kunderovým textem pracuje s velkým respektem. Jemně komediální herectví všech postav (z hlavních – Ondřej Vetchý v roli Ředitele, Jaromír Dulava jako Předseda a Marika Procházková v roli Předsedovy nastávající Růženy) se spíše přiblíží vážnějšímu výrazu než karikatuře.

Zvláště obdivuhodný je tento balanc mezi karikaturou a tragikomikou u Jaromíra Dulavy, který jej vypočítává s naprostou přesností. Předseda je hysterik s oidipovským komplexem, kterého ničí paranoidní představy o tom, že je mu jeho snoubenka nevěrná. Když se mu naskytne příležitost potrestat za toto své trápení jinou ženu, koná tak s přetékající slastí (fyzickou i sexuální).

Jeho pološílené škleby a hra s jazýčkem jsou ale stále v roli a ve světě přetvářky snad ani nepřekvapí. Konec konců když i skuteční zástupci státu v médiích ukazují vztyčený prostředníček, je jen otázkou času, kdy na nás budou veřejně vyplazovat jazyk.

MARCELA IHYANE