Elton John v roce 2019 nemá s tím starým dobrým skladatelem poprockových hitů ze sedmdesátých let zase tak moc společného. Jistě, pořád je to poněkud nepravděpodobná hvězda v extravagantních brýlích a příšerně křiklavých kostýmech. Klukovsky vyhlížející strejda s houbovitým účesem. A pro mnohé jeden z nejlepších pianistů a zpěváků všech dob.

Ale ve skutečnosti se Elton John od toho, co dělal dříve, v poslední dekádě výrazně odklonil. Anebo se spíše posunul. Škoda, že tak pozdě, chce se říci. Vše začalo v roce 2010 překvapivou deskou The Union, na které se spojil s kolegou zpívajícím klavíristou Leonem Russellem.

V obří rumbakouli

Toho předtím znali hlavně fajnšmekři třeba jako spoluhráče kultovního oklahomského broukala J. J. Calea nebo coby basistu George Harrisona na Koncertě pro Bangladéš, kde kdysi asistoval koncertnímu vkříšení Boba Dylana.

Dvě křídla a dva skvělí pianisté (ale i majitelé dvou nezaměnitelných hlasů) učinili z alba The Union opravdový zážitek, zcela nepodobný všemu, co Elton John do té doby udělal. Producentsky tuto desku zaštítil T-Bone Burnett, tvůrce jedinečného soundu ve stylu „new americana“, který o pár let dříve použil na fenomenálním albu Raising Sand zdánlivě nesourodého dua Robert Plant a Alison Krauss.

Na povedené CD s Leonem Russellem impozantním bělovousým klasikem svého žánru, který bohužel nedlouho poté zemřel navázal Elton tři roky nato sólovým albem The Diving Board. Teprve druhým v celé své kariéře, na němž nevyužil služby muzikantů, kteří ho obvykle doprovázejí. (Tím prvním bylo diskotékové elpíčko Victim Of Love z roku 1979.)

A nutno říci, že mu změna prospěla. Také tuhle zvláštní kolekci, o níž sám interpret říká, že je „dospělá“, zaštítil T-Bone Burnett. Muž, který po svých hudebních svěřencích žádá, aby si představili, že hrají „v obří rumbakouli“.

Texty na album, jehož název (česky Skokanské prkno) naznačuje, že bylo pro stárnoucí megastar odrazovým můstkem k čemusi jinému a hlubšímu, napsal tak jako vždy Eltonův věrný spolupracovník Bernie Taupin. Svébytný rockový poeta, jehož verše jsou dost záludné na to, aby nezaváněly prvoplánovým popem, a na druhé straně zase dostatečně srozumitelné, aby je průměrný posluchač masové hudby zbaštil i s navijákem.

Od konce šedesátých let tato autorská dvojice střílela jeden „smash hit“ za druhým: Your Song, Rocket Man, Crocodile Rock, Daniel, Goodbye Yellow Brick Road a samozřejmě slavná balada Candle In The Wind, původně pojednávající o Marilyn Monroe a mnohem později věnovaná další tragicky zemřelé ikoně britské princezně Dianě.

Víc vypalovaček!

Přesto se najde řada těch, kdo Eltona raději poslouchají v převzatých písních. Vlastní skladby jedné z nejúspěšnějších hudebních stálic s 300 miliony prodaných alb na kontě připadají náročnějším posluchačům mnohdy trochu plytké. Přestože Elton John vzešel z éry tzv. britské bluesové invaze, časem se dal na dráhu ryzího showbyznysu. Nejlepší je tudíž ve chvílích, kdy se rozpomene na muziku, se kterou začínal.

Kdo zná jeho svižnou předělávku písně Leonarda Cohena I’m Your Man, ví, že je to ideální zpěvák pro rockové vypalovačky. (Což potvrdil v perfektním duetu s Little Richardem.) Září však i v baladách příkladem budiž jak ta nejznámější z nich (Sacrifice), tak nádherná skladba Sorry Seems To Be The Hardest Word.

Muž, který se narodil před 72 lety jako Reginald Kenneth Dwight a přes různé překážky (včetně předsudků spojených s jeho odlišnou sexuální orientaci v době, kdy homosexualita byla málem trestná) pronikl až na samou špici populární hudby, nepřestává kritiky mást. Ať si říkají, co chtějí, dávno už je legendou. Pražský koncert to bezesporu potvrdí.