Pavel Žalman Lohonka: Moje písničky jsou depeše pro naslouchající

Ale neméně uvěřitelné je, že tenhle poetický a přemýšlivý hledač lásky, krásy a romantiky slaví v neděli sedmdesátku. A slaví ji příznačně na pódiích měst a městeček po celé republice, společně se svým publikem.

„Rozhodně se necítím starý, zatím mi to zpívá a hraje, mám plno nových nápadů, tak co víc si přát," řekl Pavel Žalman Lohonka.

Jak, kdy a kde vypuknou vaše muzikantské narozeninové oslavy?

Mám s kapelou připravenou šňůru narozeninových koncertů, která měla jakousi předpremiéru 17. března v Písku a skončí až těsně před Vánocemi. Bude to náročné, jenom v dubnu mám takových vystoupení deset, ale těším se. Nasmlouvaná šňůra zahrnuje koncerty velké s rozšířenou kapelou a hosty a asi sedm desítek koncertů menších, ale zhruba se stejným repertoárem. Tak budu vlastně své jubileum slavit celý rok a každý měsíc s řadou blízkých přátel.

Které hosty jste pozval?

V každém městě to bude někdo jiný a nebudou to muzikanti jen folkoví, ale i z jiných žánrů. Já prostě nerad škatulkuji. Tak třeba v Praze, kde mám v Lucerně koncert přesně na datum mých narozenin 20.března, to budou Wabi Daněk, Robert Křesťan, ale také Aleš Brichta, Vašek Neckář, Xindl-X, Mirek Donutil… a uvádět to bude Samson. Na Moravě zvu Vlastu Redla, Hradišťan s Jurou Pavlicou, Petra Bendeho a další. A nezřídka to v jednotlivých městech budou právě muzikanti z místa konání.

Na kdy plánujete rodné České Budějovice?

Na 23.března, ve velkém sále Metropolu, kde se odehrála už řada mých koncertů. Tady počítám i s účastí původního Spolu, s Tondou Hlaváčem, Jardou Matějů, Pavlínou Jíšovou ta bude s námi na scéně ještě v dalších dvou městech, s Vojtou Zíchou. Rozhodně nechci, aby to bylo nějaké rekviem. Mám kulaté výročí, a rád bych si tak společně s publikem udělal příjemný, pohodový večer.

Máte pro návštěvníky těchto koncertů nějaké překvapení?

Všude, ať to bude kdekoliv, bude součástí křest. A to dvojnásobný. Bude se představovat moje nová kniha 70 jar písniček a povídání a nové album Cestující muž. Knížka je sestavená ze 70 písniček a u každé je moje povídání. Takové kapitolky vzpomínek z muzikantského dění i ze soukromí, zpovědí, životních postojů a názorů. A trošku s nadhledem, aby to nebyla nuda. Ilustracemi knížku doprovází Josef Bruckmüller, můj spoluosadník z trampské osady Hvězda jihu, kde jsem kdysi začínal. Jsou to černobílé perokresby, které dělal v 70. letech, kdy jsme měli v plánu vydat společnou sbírku básní, textů a kreseb. Tenkrát nám to soudruzi zatrhli, ale teď jsou ony kresby smysluplně využity v mé nové knize. A já jsem moc rád, že jsme se takhle znovu potkali… Navíc se Pepa podílí i na přebalu nového CD, kde je 15 mých nových autorských písniček.

Jak byste album představil?

Písničky vznikaly v průběhu posledních dvou let. Sice jsem udělal mnohem víc věcí, ale pečlivě jsem vybíral oněch patnáct, aby to bylo námětově i po hudební stránce pestré a aranžersky precizně propracované. Věnoval jsem tomu skutečně hodně času, stejně jako ostatní, kteří se na albu podílejí.

Proč Cestující muž?

Já jsem opravdu takový cestující člověk, to není žádná metafora. Pendluji mezi Prahou a Českými Budějovicemi a také mezi Bubnem v západních Čechách, kde mám chatu. Kromě toho po celý rok, zejména pak v létě, jezdíme s kapelou křížem krážem po republice a sem tam i do zahraničí. A pokaždé si řídím sám mám to rád…

Kolik písniček máte na kontě?

Myslím, že tak okolo pěti stovek, ale postavil bych se tak za polovinu z nich. Některé písničky se hrají celé roky, jiné přežijí pár koncertů a zapadnou, tak to chodí. Těch počátečních trampských, včetně muziky, je asi pětadvacet. Ale ačkoliv je považuji za hříchy mládí, hrají se u ohňů dodneška. A to je potěšitelné, ne?

Při takovém množství písní nevykrádáte v melodiích někdy sám sebe?

Tak na to jsem velice opatrný a pečlivý. Každý má sice svůj hudební rukopis, ale melodie se v mých věcech nesmí ani v dílčích momentech opakovat. Kdyby mi jediný takt připomínal něco z minula nebo dokonce z něčí cizí skladby, tak to okamžitě předělávám. V tomhle směru mám velký vzor v Beatles, které miluju.

U řady písniček jste také dělal texty na převzatou melodii…

Ano, to je pravda. Hodně jsem textoval právě v minnesengrovské éře, z té doby pochází asi půl druhé stovky textů. To vždycky přišel Anděl s nějakou melodií a uložil mi udělat text obvykle se šibeničním časovým termínem, takže nejednou jsem psal texty skoro v běhu.

Kde jste ty melodie brali? Těch oficiálních možností tehdy moc nebylo.

Hodně nám pomáhal Milan Čerkl. Věnoval se téhle muzice, natáčel zajímavé melodie z tenkrát zakázaných zahraničních vysílání na magnetofonový pásek nebo později na kazety a z toho jsme si vybírali ty, které nás oslovily. Taky se mi stalo, že mne jedna dánská kapela požádala, zda mohou použít jako podklad pro svou verzi převzaté písničky australské skupiny Seekers můj text to mne tehdy moc potěšilo.

Tvoříte lehce?

Především musím být ve správném rozpoložení, teď už se nesnažím psát nebo skládat z donucení. Třeba na termín… Inspirací je nejen to, co vidím a slyším, ale hlavně to, co prožívám. A nejsou to vždycky jen kladné citové zážitky, ale i pochybnosti, nepříjemné události jako rozchod s předchozí kapelou nebo mé onemocnění. To vše se do písniček promítá. Mám desítky poznámek, když mne něco napadne námět, pár veršů textu, útržek melodie a když uzraje chvíle, tak se k nápadu vracím. A pak to stále dokola upravuji a vylepšuji, dokud nemám pocit, že je to skutečně ono. Někdy dělám úpravy doslova na poslední chvíli ještě ve studiu, když se mi něco nezdá.

Vracíte se někdy k již jednou zpracovaným námětům?

V podstatě existuje asi tak deset, patnáct základních témat, která se neustále obracejí, takže logicky se tomu nedá vyhnout. Ale s odstupem let vidím téma z jiné stránky, z nadhledu zkušeností a prožitků. Pak záleží na tom, jak látku uchopit, z jakého úhlu pohledu, přes jaký citový nebo názorový vjem.

Jaká máte kritéria pro texty svých písniček?

Moje písničky jsou takové příběhy ve zkratce. Jsou sdělovaným poselstvím, mojí depeší pro naslouchající. Musí proto mít srozumitelný a vypovídající obsah a také určitou délku, zatímco báseň může být neomezeně dlouhá. Text by měl korespondovat s melodií, musí to být vzájemně propojené a vyvážené. Mimo jiné se snažím, aby to nebylo přebásněné, přeplněné metaforami, zbytečně citově příliš rozmělněné.

Inspiruje vás poezie?

To bezesporu. Hodně jsem svého času četl francouzské básníky, později naše, od klasiků až po moderní poezii. To mi hodně dalo. A dokonce jsem, jako většina, poezii i psal. Vzpomínám si třeba na básničky k obrázkům Mikoláše Alše. A obdobně mě inspiruje i hudba nejen folková a trampská, ale i lidovky, jazz nebo vážná hudba.

A co třeba návrat k trampské písničce?

Když mám být upřímný, tak ne. Já se snažil tenhle dluh nějak splatit albem Potlach v mé duši nahraným s různými trampskými kapelami a interprety. Věděl jsem, že jdu s kůží na trh, když jsem na desku zařadil písničky ze 60. let. Písničky, které byly sice upřímnou, ale trochu naivní výpovědí pubertálního kluka. A jak jsem předpokládal, kritika na sebe nedala dlouho čekat. Ale přes to všechno se těchto cédéček prodalo přes patnáct tisíc.

Když už bilancujeme, kde je podle vás nejlepší publikum?

To je těžké říct svou roli hraje daný čas, sestava a nálada obecenstva. Ale nikdy mne nezklamalo publikum v Budějovicích, tam se cítím doma, mezi svými. Fajn je také Praha, kde jsou posluchači hodně vyhranění, jdou na to, co je zajímá, na konkrétní muziku. A skvělí jsou i na Moravě bezprostřední, vřelí, spontánní… V lokálních rádiích se tam často hrají naše věci, takže nás hodně zná i mladší generace. A vznikl tam dokonce můj fanklub. Nebo na Slovači, kde berou všechno tak nějak víc opravdově, víc do hloubky včetně muziky anebo trampingu.

Co pociťujete, když někdo populární zpívá vaši písničku?

Vnímám to jako poctu, že se mu písnička líbí natolik, aby ji převzal do repertoáru. Mám radost, že písnička žije i mimo mne. Už se mi stalo, že byly některé mé věci uváděny dokonce i na televizní obrazovce s dodatkem: autor neznámý. To je pro mne ze všeho nejhezčí, když písnička natolik zlidoví, že už málokdo ví, kdo byl jejím autorem. Dokonce mi nevadí ani určité parodování mých písní. Rozhodně se z toho necítím rozladěný nebo zklamaný.

Které období v životě považujete za nejšťastnější?

Zcela určitě prvních osm let s Minnesengry byl to úžasný čas, vstřebávání spousty nových věcí a nenahraditelná škola. Potom asi etapa s prvním Spolem a také nynější období, kdy mám kolem sebe zase báječnou muzikantskou sestavu, daří se mi na hudebním poli, jsem spokojený.

Jaké místo je vaše srdeční?

Tak pochopitelně Pohůrka, českobudějovické předměstí, kde jsem žil do svých třiadvaceti roků a kde bydleli moji rodiče až do smrti. Pak určitě České Budějovice a v posledních dvaceti letech místo u hradu Buben, kde mám chatu a kam jezdím odpočívat a tvořit.

A co ženy ve vašem životě?

Mým životem prošla řádka žen, to nezapírám. Ženy byly pro mne vždycky tak nějak jiný svět krásný a přitažlivý svět. Také častá inspirace. Ale nyní mám už delší dobu skvělou, chápající a tolerantní partnerku, což je příjemná a uklidňující jistota bezpečného přístavu.

Občas vás vídám s vnukem Arnoštem, jde ve vaších stopách?

To určitě. Je mu deset a má dobře nakročeno je šikovný na muziku, systematicky se v tom vzdělává a umí si vyhledat, co ho v hudbě zajímá. Ví přesně, co chce.

Je ta letošní sedmdesátka pro vás nějak zlomová?

Vůbec ne. Jsem relativně zdravý, rozhodně se necítím starý, zatím mi to zpívá a hraje, hudba mi přináší uspokojení, mám plno nových nápadů, všechno plyne tak nějak samozřejmě, bez radikálních změn tak co víc bych si mohl ještě přát? Snad jen to, aby osud byl takhle štědrý i ke všem mým blízkým a přátelům…

Čtěte také: Vlasta Horváth: Narozeninové oslavy bych zrušil. Hlavně ty svoje

Hanka Hosnedlová