Manhattan – to je titul jednoho z filmů Woodyho Allena. A také místo, kam byste se rozhodně měli vypravit, chcete-li si dopřát opravdu autentický zážitek z vystoupení tohoto amerického filmaře a jeho New Orleans Jazz Band.

Pražské Kongresové centrum, kde se v sobotu večer Woody Allen poprvé představil české veřejnosti jako klarinetista, tím prostorem těžko mohl být. Slyšet klasický americký jazz v pověstném obludáriu na Vyšehradě, kde vytvořit atmosféru dá zabrat snad každému, kdo tu vystupuje, je věru rozporuplný zážitek. Není divu, že se obřích prostor už dopředu obával i samotný Allen (a na konci vystoupení málem netrefil do zákulisí…). Tohle entrée před tuzemské posluchače české pořádající agentury (WTF Entertainment a Five&One) Allenovi příliš neusnadnily. Komorní projev jeho bandu bychom si asi lépe vychutnali v prostředí Reduty, nebo aspoň Lucerny.

Přesto se svým „bandem“ nad rozlehlým a neútulným centrem Woody zvítězil. I když není žádný showman. Je uznávaným filmařem nejen v Americe, má tři Oscary, jedenadvacet nominací, skvělý pozorovací talent a odzbrojující ironii. A když vstoupí na pódium a chopí se klarinetu, zůstává oním mužem, kterého známe z filmů, jež napsal. Mírně neurotickým intelektuálem, rozmítajícím o životě a smrti, skromným umělcem, jehož krédem je „pracovat“… A který se netají radostí z improvizace, samozřejmě i v hudbě.

Americký scenárista, režisér a herec je ve své kapele zjevně osobností – i když na pódiu nešprýmuje (jako v závěru vystoupení třeba trumpetista s banjistou). Celý koncert odehrál ve své typické pokoře – pohroužen do sebe, v manšestrákách a džínové košili, shrbený na židli, často s nepřítomným pohledem.

Neworleanská tradice

Možná právě v tom je kouzlo kapely, jež hrává každé pondělí v Carlyle na Manhattanu. Allenův koncert byl v každém případě událostí – zvědavi na něj byli – bez nároku na bezchybnost klarinetové hry – všichni, kteří ctí jeho filmařskou osobnost. Byli mezi nimi Jiří Stivín, Jan Hřebejk, Ondřej Havelka, Juraj Herz či Jan Přeučil. New Orleans Jazz Band předvedl jazzové skladby v duchu klasické neworleanské tradice 20. let – znějící hlavně v tónech trombónu Jerryho Zigmonta, ale i banja frontmana kapely Eddieho Davise. Většina muzikantů – s výjimkou Allena a basisty – osvěžila vystoupení i svými hlasy.

Allenův band poskytl pražskému publiku skvělý zážitek. To pak v závěru vzdalo kapele hold vestoje, hlasitými výkřiky a aplausem. Allen se na pódium vrátil se čtyřmi přídavky a svou dcerkou, jež posléze plaše opustila scénu. Pak se se vší pokorou rozloučil. „No, je ještě malá a zvyklá chodit brzo spát,“ pravil omluvně. „Zítra odlétáme na další koncert, a tak bychom měli končit. Díky, že jste přišli a nechali nás hrát.“