Na stole leží tělo přikryté československou státní vlajkou. Ve ztemnělé místnosti je naprosté ticho, mrtvolné ticho. Pak klapnou dveře, rozsvítí se světlo a je slyšet kroky. Vchází zřízenec v bílém plášti a s typickou čepicí brigadýrkou na hlavě. Pokyne za sebe rukou a přicházejí další čtyři lidé.

Skupinu tvoří muž středních let, dívka a dva mladíci. Muž se obrací na zřízence a říká: „Budu potřebovat vodu.“ Zřízenec se otočí a jde pro kbelík s vodou. Mezitím muž středních let poodhrne vlajku z hlavy ležícího těla a nakloní se nad něj. „Stop!“

Scéna působící trochu tajemně, ale především stísněně, je součástí jednoho obrazu televizního filmu o Janu Palachovi. Jde vlastně o trilogii, kterou se rozhodla natočit společnost HBO Česká republika. Dílo nazvané Hořící keř režíruje světoznámá polská režisérka Agnieszka Hollandová (1948). Je inspirované skutečnými událostmi roku 1969 i reálnými postavami žijícími tehdy a v následujících letech. Scénář dramatu o alarmujícím činu studenta filozofie Jana Palacha, osudech jeho blízkých a počátcích normalizace v posrpnovém Československu napsal Štěpán Hulík (1984).

Scéna, kterou štáb HBO natáčel v budově bývalých dopravních podniků v Holešovicích, věrně popisuje část historického příběhu: Do pitevny ve vinohradské nemocnici přichází v doprovodu tří studentů, Janových kolegů, sochař Olbram Zoubek, aby pořídil posmrtnou masku Jana Palacha. Odlitou ji dnes můžeme vidět na pamětní desce na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na Palachově náměstí na Starém Městě.

Pochodeň číslo 1

Děj filmu začíná Palachovým sebeupálením v lednu 1969 a líčením rozjitřené atmosféry v tehdejší společnosti. Události se zdramatizuji po skandálním nařčení od poslance Viléma Nového, který Palachovo sebeobětování zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o tzv. studeném ohni.

Hlavní postavou vyprávění je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová, která jménem Palachových příbuzných podala na Viléma Nového žalobu na ochranu osobnosti. Charakterní právničku, jež přijala zastupovaní klientů ve zdánlivě beznadějném soudním procesu a trpělivě sháněla důkazy v jejich prospěch, ztvárňuje slovenská herečka Táňa Pauhofová.

Palach sám sebe v dopise, v němž objasňoval důvody svého tragického protestu, označil za pochodeň číslo 1. S kolegy studenty se totiž dohodli, že na protest proti počínající normalizaci a znovuzavedení cenzury, přinesou oběť nejvyšší. To vše ve filmu zazní až následně děj se odvíjí podle skutečné souslednosti, nikoli v retrospektivě, jak tomu u podobných filmů bývá.

Hrdinka práva

Doktorka Dagmar Burešová za normalizace obhajovala pronásledované disidenty a po listopadu 1989 se stala ministryní spravedlnosti. V letech 1990 1992 byla předsedkyní České národní rady a v roce 1996 i kandidovala do Senátu. Právě jí je příběh z velké části věnován postavila se na obranu cti Jana i jeho blízkých, ačkoli to ohrozilo její kariéru i osobní bezpečnost.

„Po přečtení scénáře Štěpána Hulíka jsme hned viděli, že je to skvěle napsaná látka, která tu dosud a vlastně léta chyběla,“ říká Pavla Brožková z oddělení propagace HBO. Podle ní jde o obdivuhodný počin scénáristy, který dokončil studia na FAMU teprve před dvěma roky a scénář pro tuto trilogii je jeho prvotinou.

Film by se na obrazovkách měl objevit napřesrok.

Štěpán Hulík, scenárista trilogie Hořící keř, řekl Deníku:

Janův čin se zúročil po 20 letech

Autorem scénáře trilogie Hořící keř je Štěpán Hulík. Jde o jeho prvotinu, která zaujala producenty hned po prvním přečtení.

Co vás vlastně vedlo k napsání scénáře o Palachově činu?

Motivací bylo více, jedna z nich byla fascinace Palachovým činem. Na jedné straně se mu nesmírně obdivuji a dojímá mě a na straně druhé si uvědomuji, co to muselo způsobit třeba Janově mamince. Není to tedy pro mě jednoznačná věc, není to jen to, že Palach byl hrdina, ale uvědomuji si i tyto věci. V současných českých filmech chybějí hrdinové jako postavy, jež se snaží dělat něco, co má smysl, mají nějaký cíl, bojují o něj. A zdálo se mi, že příběh Dagmar Burešové, která takový cíl měla a snažila se ho dosáhnout, třebaže věděla, že existenčně ji to může ohrozit, je přesně to, co v českém filmu chybí.

Současném filmu, tedy kdy? V posledních patnácti letech. Teď už se to lepší, ale třeba ještě před deseti lety převládaly „chcípácké“ filmy tak jsme tomu říkali. Filmy s hrdinou, který je trochu ňouma, plácá se životem, neví, co vlastně chce. Mě tyto filmy nebaví ani jako diváka a určitě by mě nebavilo je točit.

Zřejmě jste na dost podnětů narazil také při psaní své diplomové práce na FAMU, která je věnována české filmové tvorbě v období normalizace.

Přesně tak. Snažil jsem se tu diplomovou práci a vlastně i knihu, která z ní vznikla, vyprávět jako příběh lidí, kteří žili v té době. Díky té práci jsem se setkal s velkým množstvím lidí, s filmaři, kteří v té době točili filmy a ti mi vyprávěli o svých zážitcích. A najednou před vámi ta doba vyvstane velmi konkrétně. A řadu drobností, které jsem takto získal, jsem zapracoval do příběhu.

Jak na vás zapůsobila slova Josefa Mašína o tom, že Palachův čin nepatří do západní civilizace a oslavovat by se měli jiní hrdinové?

Pro mě je Palach stejný bojovník jako Mašín, jen bojoval prostředky, jež v dané době pokládal za správné. Pro Mašína to v padesátých letech byla puška. Palach zvolil způsob jiný, ale myslím si, že byl přesvědčený, že tak také může uškodit nepříteli. A povedlo se mu to: po dvaceti letech se jeho čin znovu vynořil a ukázalo se, že nebyl zbytečný.