„Na střední škole jsem vystudovala módní návrhářství. Malování na boty mě baví víc než třeba na trička. Přijde mi to originálnější. Židle jsem si zpočátku pomalovávala jenom pro sebe doma, potom jsem je začala i prodávat," vysvětluje rozmanitost své produkce Šachlová.

Slovenská výtvarnice pochází z Martina, ale už šestým rokem žije a tvoří v Praze. Nyní svoji tvorbu prezentuje v prostorách, které vznikly loni v srpnu za účelem podpory slovenských umělců v České republice.

Pestré a veselé

Jakýmsi spojujícím prvkem výtvorů Lucie Šachlové jsou barvy. Veselost a pestrost nepostrádají její obrazy, židle, ani tenisky. „Jsem kulturní člověk, ráda chodím do divadel, poslouchám hudbu. Mám ráda barevný, pestrý život a optimismus. Myslím, že moje tvorba to odráží," říká Šachlová.

Také jednotlivé obrazy nepostrádají originalitu. Výtvarnice na nich využívá různé motivy od lidských tváří a těl, zvířat, geometrických obrazců a nebojí se ani abstraktních témat.

Různorodost

„Nemám ráda jednotný styl, to by byla nuda," směje se Šachlová, která podle svých slov chtěla být malířkou odmalička. „Pořád a všude jsem malovala. I když rodiče moji umělci nejsou, vždycky mě podporovali. Umění mám v krvi asi po pradědečkovi, který byl malíř," vypráví.

V České republice v minulosti vystavovala mimo jiné v Trenčíně nebo v Říčanech, v Praze svoji tvorbu představuje už poněkolikáté. Vůbec poprvé to ale je na slovenské půdě. „Se Slovensko-českým klubem jsem už několikrát spolupracovala. Velmi si vážím toho, že mě pozvali také k vystavování v nově vzniklém Slovenském domě," pochvaluje si Šachlová.

Lucia ŠachlováNarodila se v roce 1981 ve slovenském Martině, Vystudovala střední uměleckou školu v Trenčíně, obor módní návrhářství, a poté výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě Univerzity Konštantína filozofa v Nitře.

V současnosti se věnuje zejména malbě, módnímu návrhářství a grafice. Od 16. února vystavuje svoji tvorbu ve Slovenském domě v Praze, představuje na ní obrazy, malované tenisky a židle. V minulosti vystavovala na Slovensku v Martině, Trenčíně či v Říčanech.

Lucia Šachlová: V Praze jsem si přála žít odmala, byl to můj sen

Slovenský dům v Soukenické ulici v Praze 1 hostí v únoru a březnu výstavu malířky a designérky Lucie Šachlové. Prostor pro rozvoj a podporu slovenských umělců tvořících v Praze vznikl v centru metropole loni v srpnu, před Lucií Šachlovou vystavoval v secesním domě slovenský výtvarník Ondrej Zimka.

Na výstavě prezentujete židle, tenisky a obrazy. V čem se liší malování na různé předměty?

To, že maluji vedle obrazů zrovna na tenisky a na židle vzniklo spontánně. Chtěla jsem si malování ozvláštnit. Například židle jsem si zpočátku malovala jenom pro sebe. Tenisky si sama kupuji, každou pomaluji a vznikne tak originální bota, kterou nikde nekoupíte.

Mohou vám případní zájemci přinést i vlastní boty a vyslovit konkrétní přání, jak je chtějí mít pomalované?

Také se to stává. Botky si koupí sami, aby jim lépe seděly. Není to problém. Výtvarný motiv ale většinou nechávají na mě. Sama preferuji barvy, když si ale zákazníci přejí něco jiného, vyhovím jim. Třeba jedna paní po mně chtěla namalovat tenisky. Vzhledem k pokročilejšímu věku si ale přála černobílé.

Výtvarníci většinou užívají barvy a motivy pro svá díla podle aktuálního mentálního rozpoložení, na základě nálady. Máte to také tak?

Zrovna teď jsem prošla určitými životními změnami. Myslím, že to se na tvorbě určitě odrazilo. Prodělala jsem těžký úraz nohy, nemohla jsem chodit a musela jsem pracovat převážně z domova. Začala jsem se proto více věnovat právě malování tenisek. Také mě dost ovlivnilo prostředí na Slapech, kde jsem se po úraze léčila. Přišla jsem tam na jiné myšlenky, trávili jsme spoustu času v lese, skoro mimo civilizaci. Byla to úplně jiná realita.

Mluvíte o těžkém úraze, vaše díla se přitom vyznačují pestrobarevností. Neměla jste náladu na „ztmavení" vašich výtvorů?

Vůbec ne, když se mi něco stane, přijde vždy určitá životní změna. Beru to tak, že se tak mělo stát. A že mě třeba někam posune.

Narodila jste se ve slovenském Martině. Jak jste se ocitla v Praze?

Od 14 let nežiji s rodiči. Nejprve jsem byla při škole na internátě v Trenčíně, potom jsem studovala v Nitře. Po vysoké škole jsem odešla pracovat do Irska a odtamtud na Moravu. Z ní jsem přišla do Prahy, přála jsem si tady žít odmala, byl to můj sen. Bydlím v Praze šest let a rozhodně toho nelituji.

Co máte v Praze nejraději?

Všechno, nejvíce Pražský hrad, Petřín a pražskou Náplavku. Kdysi jsem dělala závodně cyklistiku a ráda provozuji i turistiku. Zpočátku jsem si nedokázala představit, jak se těmto činnostem budu moci věnovat v Praze. Nakonec jsem ale zjistila, že to jde úplně bez problémů. Je tady spousta míst, kam se dá chodit i jezdit na kole.

Dokáže se slovenská výtvarnice v Praze uživit malbou?

Před úrazem jsem pracovala ještě jako designérka, dělala jsem grafiky. Nyní se zkouším uživit jenom malbou, uvidíme, jak dlouho to půjde (směje se). Pracuji sice podle klientů, pořád si ale maluji hlavně proto, že mě to těší. Navíc si říkám, že každý obraz jednou najde svého kupce. Stane se, že některé obrazy se prodají třeba až za pět let.

Jak vzpomínáte na zdejší začátky?

Když jsem do Prahy před šesti lety přišla, dělala jsem, co se dalo - například jsem pracovala v kavárně nebo prodávala v obchodě. Jeden čas jsem hodně malovala na dřevo barevné kočky. Na Letné jsem potom objevila kavárnu U Slepé Kočičky, kde jsem uspořádala svoji první výstavu.

Výtvarný obor jste vystudovala na pedagogické fakultě. Neuvažovala jste o tom, že byste učila?

Pokud bych do toho šla, líbilo by se mi vyučovat spíše soukromě menší okruh studentů. V rámci stáží při studiu a potom krátce po vysoké škole jsem učila, moc mě to ale nechytlo.