Na Slovensku se představila Lucie, ale v Praze zazpívá Hanka

Proto jste se rozhodla uspořádat dva výjimečné koncerty a vydat CD.

Oba ty koncerty nazvané Fifty Fity budou obrovské, největší v mé kariéře, přičemž jsem každý z nich koncipovala jinak. Jeden bude velká show pro oko a druhý zase pro ucho. Pokud budu mluvit nejprve o tom slovenském, protože byl dřív, doprovodilo mě na něm pět kapel, čtyřicet tanečníků a několik dalších hostů, díky různým lanům jsem se dokonce vznášela ve vzduchu! K tomu se asi dvě stovky techniků staraly o scénu složenou ze tří jevišť, stovky světel a naprosto úžasných projekcí. Co se týče programu - zahrnoval všechny žánry, které mám ráda, tedy od klasiky až po heavy metal. Celkem jsem zazpívala (myšleno i s generální zkouškou a třemi koncerty) sto písní a 32krát jsem se převlékla. V Praze však chystám něco úplně jiného.

K tomu se ještě dostaneme… Když vás tak poslouchám, čekají vás doslova krkolomné kousky.

To rozhodně, nechci ale, aby si někdo myslel, že riskuju, nebo že nebudu mít síly. Naopak jsem se na Bratislavu systematicky připravovala - mám vedle sebe doktora, který mě hlídá jako sportovce, trenéra, který se stará o moji kondičku, poradce přes jídelníček, takže si opravdu připadám, jako bych měla jet na olympiádu. Chtěla bych, aby ta vystoupení byla mimořádná po všech stránkách. Nechci nic podcenit, protože jsou chvilky, které se nebudou nikdy opakovat, a já si je chci užít. Navíc už ze zkušenosti vím, že když člověk udělá pro věc maximum, teprve potom se může uklidnit a nechat výsledek na strážných andělech. Adrenalin k tomu samozřejmě patří, mám jej ráda, ale nikdy se nenechávám svazovat strachem - spíš umím trému nebo napětí v sobě využít pro dobro věci.

Musela jste si tedy spoustu věcí odříct?

Spíš se „jenom" pořádně soustředit. Ale to jsem prostě já - neumím nic dělat na sto procent, to je pro mě málo. Aspoň dvě stě, když už teda.

Ještě se zastavme u vašich hostů - mnozí z nich prošli televizní talentovou soutěží, v níž jste porotkyní.

Kde jinde hledat ty úžasné nápady, než tam, kde jsou koncentrovány! Takže pár čísel jsem si v oné talentové soutěži, kterou režíruje Jeffo Minařík a jenž se chopí i režie mých koncertů, našla. Je mezi nimi Alex Dowis se svou skvělou laserovou show či taneční formace The Pastels a Ladylicious, ale třeba i exNightwork - kluci se prostě dali dohromady, aby mi udělali radost. Na jevišti budu mít i svoji kapelu Petra Maláska, skupinu Martina „Maxa" Šrámka, s níž jsem v Bratislavě natáčela nové album, své miláčky z Arakainu a symfonický orchestr.

Součástí show bude, řekněme, i charitativní složka, v jejímž rámci si budou moci zájemci zakoupit růženec, který jste vlastnoručně vyrobila. Jak ta myšlenka vznikla?

Docela spontánně, když jsem mezi vánočními svátky pobývala sama na chalupě. Ráda něco motám rukama, protože mě to uklidňuje, a tak jsem otevřela krabici s korálky, v níž jsem našla starý růženec z Jablonecka. Napadlo mě, že bych jej mohla zkusit vyrobit sama. S výsledkem jsem byla hodně spokojená, a tak jsem jej vyfotila, zavěsila na Facebook a reakce lidí, že se jim líbí a že by ho chtěli taky, se začaly jen hrnout. V tu chvíli jsem si uvědomila, že by růžence mohly být náhradním programem za moje háčkovaná srdíčka pro Konto bariéry, z nichž už jsem asi po dvou tisících kusech blbla.

Prý těch růženců máte na koncerty připravených sedm stovek!

Je to tak. Všude si s sebou vozím takovou menší dílničku, takže je můžu v každé volné chvíli vyrábět. Používám na ně perly Swarowski, k nim mám krásné křížky, zkušeně pracuju s různými kleštěmi, které jsem si sehnala v takzvaných korálkových rájích, jsem prostě totální profík. Klidně bych teď mohla pověsit zpívání na hřebík a dělat jenom růžence… Tímto způsobem bych chtěla poděkovat Bohu za všechno, co pro mě dělá, protože on mě opravdu rozmazluje. Samozřejmě, některé životní zkoušky byly docela složité, ale toho hezkého je také spoustu. Zakoupením tohoto růžence pomůžete charitativnímu projektu, který je věnován kostelu v Podunajských Biskupiciach v Bratislavě a kostelu Bartoloměje v Kyjích v Praze. Obě vzácné budovy mají bezmála 800 let.

Vaší další narozeninovou novinkou je už zmiňované CD s příznačným názvem Hana, které jste natočila na Slovensku. Proč?

Šla jsem tam pro inspiraci a pro nový rozměr, ale s láskou desku přinesu do Česka. Je zvláštní, že Slováci jsou v něčem divočejší, méně se bojí, jako by byli více načichlí zahraničím. My Češi máme sice v hudbě větší pravdu, ale modernější jsou oni. Lákalo mě s nimi pracovat, změnu jsem navíc potřebovala, protože za třicet jsem už v hudební branži vyzkoušela všechno, ze všech stran. Změna tedy přišla s o generaci mladšími kolegy - producentovi Martinu „Maxu" Šrámkovi je třicet let a je prostě famózní, nemám slov. Společně se svými spolupracovníky z producentsko-autorského týmu Littlebeat Ľuborem Priehradníkem a Andrejem Hruškou stojí za výslednou zvukovou podobou celkem jedenácti nových původních písniček. Nejdřív jsem se trošku vyděsila, ptala jsem se sama, zda budu moct touto cestou jít, protože pro mě byla do té doby neznámá. Ale vyplatilo se. Měla jsem štěstí i v autorech textů, ti mi spadli z nebe, a to doslova, protože jsou ze skupiny Nebe - Petr Harazin a Štěpán Petrů.

A autorkou titulní písničky Hana je slovenská zpěvačka Katka Knechtová.

Ano, původně nemělo jít o Hanu, ale já jsem si ji v tom textu našla, protože se v něm zpívá: Znáte mě celou? Já mám totiž dvě půlky a vy znáte jenom tu jednu… Říkala jsem si, že je to přece o mě! A že je to zároveň ten nejlogičtější název celého CD, k jakému jsem mohla dospět. Protože Hana, to jsem já. Nebýt té Hany ve mně, toho klidnějšího já, tak by ta dravá, divoká a zlobivější Lucie bez jejího pevného vedení tak daleko nedošla.

Jako by se kruh uzavřel, protože na albu najdeme i písničku s názvem Tenisky, která odkazuje k vašemu prvnímu velkému hitu…

Zpívám v ní – „tati, tenisky mé ještě nejsou tolik pronošené…", to aby bylo jasné, že ještě zdaleka nekončím. Pověstnou třešničku na dortu dodá albu, které vyšlo v den mých narozenin a jímž chci uzavřít první polovinu svého života, jeho kmotra Hana Zagorová. Z toho mám taky velkou radost, protože díky ní jsem si změnila jméno – když jsem začínala, zjistila jsem, že jedna Hana Z. už tady je. Nechtěla jsem jí tehdy lézt do zelí a taky jsem toužila být jinde a jinak, a proto ta Lucie Bílá. Shodou okolností je Hana Zagorová jedna z mých nejmilejších kolegyň, je to prostě moje srdce a se Štefanem je oba zbožňuju.

Dá se očekávat, že s nově nalezeným slovenským týmem budete pracovat i v budoucnu? Jakým způsobem jste vlastně písničky tvořili? Bylo to na dálku?

Kdepak, kvůli desce jsem si koupila byt na Slovensku, protože jsem chtěla být u vzniku písniček ve studiu pořád, i když jsem třeba zrovna netočila. Velkou část posledního roku jsem tedy prožila tam. A práce to byla příjemná. Na začátku jsme se, pravda, hledali, nebylo to tak, že bychom okamžitě věděli, ale teď už víme. Takže si pište, že Hana není naše poslední deska, protože jsme v sobě s producentem Martinem a skladatelem Andrejem našli určité zalíbení. Já jsem pro ně hudební nástroj, na který se jim hezky hraje, a oni jsou pro mě přesně to, co jsem potřebovala a co už jsem zmiňovala - nový směr.

A ještě bychom měly slíbit posluchačům, kteří se nedostali na Slovensko, listopadový koncert v Praze…

No právě. Měla jsem už spoustu příležitostí vystoupit v pražské O2 areně, ale „šetřila" jsem si ji speciálně až pro letošní narozeninovou příležitost. Udělám tam koncert, na který se těším zase z jiného důvodu, protože víc než o divadle kolem mě bude o zpívání. A možná pro mě bude ještě hodnotnější - já jsem ráda ta i ta. Dalo by se říct, že na Slovensku se představí Lucie, ale Hanka zazpívá v Praze. Je to fifty fifty i v tomto směru, Čechy lákám na Slovensko na oslavu v dubnu a Slováky zase na koncert k nám v Praze v listopadu. Pokud za mnou přijdou slavit do O2 areny, budu šťastná. Oba koncerty jsou jiné a myslím si, že stojí za to je vidět! A pokud někteří nebudou moc přijít, tak se mohou těšit na záznam, který bude na DVD.

Co pro vás vlastně ta padesátka znamená? Ptám se s vědomím toho, že ženy věk řeší víc než muži.

V pětatřiceti jsem možná byla půvabnější, ale o to blbější. Tak strašně jsem si komplikovala život tím, že jsem prožívala něco, co jsem nemusela, trápila se věcmi, které se nedaly změnit. Neměla jsem takový ten ptačí nadhled. Kdybych tehdy věděla, jak se budu v padesáti cítit, nebála bych se toho. Ne, že bych se toho někdy bála moc, ale samozřejmě jsem měla v hlavě otazník, co mě vlastně čeká. Jestliže teď tedy shrnu svůj pocit - když zapomenu na ono číslo, které sice možná v uvozovkách vypadá blbě -, tak je krásný. Cítím se svobodně a jako bych byla na začátku. Syn vyletěl z hnízda, už si jde životem sám a já mu můžu akorát jistit záda, což budu dělat vždycky. Mám klid okolo sebe, mám všechno, co jsem si přála. A zvykám si i na svobodu ve smyslu, že jsem vlastně sama. Dřív jsem to moc neuměla, pořád jsem měla pocit, že být šťastná bez nikoho je ostuda. Teď se tomu směju, samotu začínám vyhledávat, dokonce jsem prožila i Silvestra sama na chalupě. A když jsem šla o půlnoci mezi zvířátka, dala si malé pivo, dívala se do údolí na všechny ty ohňostroje a slyšela křičet lidi, bylo mi hezky.

Máte pocit, že si samotu dlužíte?

Dalo by se to tak říct. Neznamená to, že nepotřebuju mužskou energii. Zvlášť teď, při přípravě desky a koncertů, jsem ji měla a mám přehršle. Stejně tak v divadle mám okolo sebe lidi, které mám ráda a je mi s nimi fajn. A když si nevím s něčím hlubokým rady, zavolám Péťovi Kratochvílovi, který mi poradí. Když se nudím, ale chci se smát, skákat, zpívat a tančit, zavolám Vaškovi Bártovi a mám o zábavu postaráno. A když je mi smutno, zavolám Péťovi Makovičkovi - on přijde a obejme mě. Své lásky mám pořád vedle sebe a vždycky budou moje rodina. A dokonce i s jejich novými přítelkyněmi.

Čtěte také: Momenty Pavla Callty pokřtěny. Zakmotřila Lucie Bílá