„Historie čokolády začíná v jeskyních, v nichž Mayové a Aztékové obětovali svým bohům. Přitom se používala čokoláda tehdy drcená kakaová zrna míchali s krví, buď zvířat, nebo nepřátel,“ říká na úvod prohlídky muzea Choco Story v Celetné ulici na Starém Městě jeho průvodkyně Martina Opršálová.

Začalo to v Mexiku

Aztékové obětovali mimo jiné bohu Quetzalcoatlovi, jehož se báli, a proto ho vyhnali a později se obávali jeho návratu. „Když přijeli Španělé v 16. století do Ameriky, pokládali tamní obyvatelé mořeplavce Hernana Cortéze právě za boha Quetzalcoatla a v obavě před jeho hněvem mu přinášeli dary: kakao, poháry, šperky, ukázali mu všechno svoje zlato a to byla jejich chyba. Španělé původní obyvatele téměř vyhladili, sebrali jim nejen zlato, ale i kakao a odjeli zpět do Evropy,“ dodává průvodkyně.

Díky krutému Cortézovi se však Evropané dočkali čokolády, nejprve jako nápoje a později i jako pochutiny v pevném stavu. Zlom nastal, když se v 18. století v Anglii začalo na výrobu čokolády používat místo vody mléko. V roce 1825 přichází Van Houten v Holandsku s nápadem, jak odtučnit kakao a o tři roky později si nechává patentovat první čokoládu v práškové podobě. První tuhá čokoláda ve formě válečků se začala nabízet v Londýně koncem 17. století, ale její složení a především tvarování se zdokonalilo až o 150 let později ve Švýcarsku. První čokoláda v podobě tabulek se objevuje v Anglii v roce 1847.

„Kakaovník je stále zelený strom rostoucí v džungli mezi 20 stupni severní a jižní šířky, plody dozrávají dvakrát ročně, v květnu a listopadu,“ zamíří průvodkyně trochu do botaniky.

V té chvíli, ale už dvě dítka, která spolu s rodiči poslouchala výklad, netrpělivě vyrazí vpřed a hledají zdroj vůně, která se šíří všemi prostorami muzea.

„To je z naší výrobny pralinek, jejíž návštěva je součástí prohlídky,“ říká manažerka muzea Pavla Slížová.

Jak se dělají bonbony

Výrobna je skutečně asi největším lákadlem muzea. Pralinky, česky spíše bonbony, se tu vyrábějí ručně, jen to nejdůležitější míchání teplé čokolády zajišťuje stroj. Proti tomu z padesátých let, jenž má muzeum ve sbírkách, je hlavní změnou zapojení elektroniky, která zajišťuje udržování potřebné teploty tekuté čokolády.

Výroba pralinek má tři hlavní fáze, ale já jich napočítal alespoň dvojnásobek. Nejdříve se čokoládová hmota nalije do formiček. Bublinek, jež se po chvíli ve hmotě objeví, se zbavíme protřesením dnes opět na stroji, původně se s nimi poklepávalo o stůl. Když se čokoláda usadí, vylije se po chvíli zpět do zásobníku. Pak putují formičky do lednice. Asi po deseti minutách se do vzniklého vnějšího obalu pralinky napustí ze sáčku příslušná náplň. Nechá se zchladit a povrch formiček se opět přelije čokoládou. Nakonec putují formičky opět do lednice a po chvíli se vyklepnou. Usmívají se na nás bonbony s krásně lesklým hladkým povrchem. Jen do něj kousnout.

„Pralinkárnou“ většinou prohlídka muzea končí, ve všední den lze zajít i do prvního patra, kde se pořádají kurzy k výrobě čokolády a pralinek.

Zejména pro hlavy rodin je asi obtížné projít závěrečnou částí expozice, která je spojena s prodejnou pravých belgických pralinek, ale i jiných čokoládových pochoutek. Těm, kteří se bojí o svou linii, manažerka Slížová vzkazuje: „Nejezte bílou čokoládu, ta obsahuje hlavně cukr a tuk a tloustne se po ní.“

Jaká je dobrá?

Kvalitní hořká čokoláda má minimálně 70 procent obsahu kakaa tedy kakaového másla a hmoty. Má-li méně procent obsahu kakaa, pak je to jen tmavá čokoláda. Zbytek do sta procent tvoří u hořké čokolády cukr, u mléčné cukr a sušené mléko, ale podíl kakaa musí být nejméně 30 procent. Pojidlem u všech druhů je lecitin, jehož je do jednoho procenta. Tzv. bílá čokoláda obsahuje jen cukr, mléko, a trochu kakaového másla, ale žádnou kakaovou hmotu. A pozor tloustne se po ní!