Zakladatelům projektu Meet Factory se ale nelíbí. Jak poznamenal David Koller: „Nepřijde mi normální pronajmout barák a potom přes okna pověsit reklamu.“ Nemělo by záležet na tom, za kolik byl objekt pronajatý – v tomto případě jako chátrající kolos bývalých skláren od města za symbolickou korunu –, ale asi záleží, přestože ve smlouvě nic takového obsažené není. Dvě strany mince bártrových smluv.

Umělcova smlouva

V této souvislosti je film Petera Greenawaye Umělcova smlouva, zařazený do úterního programu kina Meet Factory, docela výstižným úvodníkem. Příběh zasazený do roku 1694 je vlastně výčtem překvapivě stále aktuálních modelů chování, které společnost od umělce očekává, jakkoli by jemu i sobě ráda namluvila, že je spíše jen akceptuje. Film končí zavražděním umělce, protože ten si dovoluje přesně naplňovat podmínky smlouvy.

Smrt lze už tradičně chápat symbolicky. Jako neposkytnutí grantu, dotace či sponzorského daru, což je pro subjekt orientovaný na umění zátěžovou zkoužkou. Tu předchozí pokus Davida Černého o Meet Factory v r. 2001 v Holešovicích neustál, když mecenášské nálady majitelky objektu utopila povodeň. Po těchto zkušenostech se David Černý rozhodl proti příštím eventuálním katastrofám pojistit zevnitř, samotným uspořádáním projektu a přizváním umělců mimo obor, Davida Kollera a Alice Nellis. Ti založili neziskovou organizaci, kde by zisky z komerčních aktivit měly pokrýt ztrátové umění.

Následující koncertně vernisážově divadelní týden považují autoři za nezbytný důkazní materiál, kterým lze po letech dlouhého očekávání doložit reálnost celého projektu.

Image z nutnosti

Konceptem rezidenčních pobytů je Meet Factory srovnatelné se zahraničními centry, jakým je např. studio ISCP v New Yorku, kam jsou vysíláni laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Image undergroundu, na níž si divák u umělců již zvykl a která by se mohla zdát něčím jako nutnou patinou, je ale jen kompromisem mezi jeho ideální vizí a potřebou prostor ještě nedávno odříznutý od veškerých inženýrských sítí otevřít, aby se zajistily další prostředky k jeho kultivaci.

Když jsem se večer před otevřením byla podívat v budově Meet Factory, překvapily mě dvě události. David Koller luxoval a jeho žena připravovala dětský koutek. Za to, že mě to první překvapilo, jsem se potom styděla. Ten stud pocházel z vědomí nakolik jsem podlehla bulvárnímu obrazu hvězdy, k němuž představa manuální práce nějak nesedí.

Potřeba vytvoření dětského koutku i v zařízení tohoto druhu je ovšem přirozenou známkou skutečnosti, že česká kulturní scéna je plodná.