Po chvíli se rozpovídala i o sobě proč se nestala lékařkou, co jí na divadle stále baví a proč je pro ni v životě nejdůležitější rodina.

Monika Zoubková je šestnáct let členkou souboru Kašpar, který působí v pražském Divadle v Celetné. V této sezoně hraje také v netradiční odnoži této scény, bytovém divadle ve Vodičkově ulici. Jak přiznala v rozhovoru pro Deník, je milovnicí komorních scén a úzkého sepětí herce s publikem. Představení v malém bytě před zraky dvaceti diváků jí tak nadmíru vyhovuje.

Členkou souboru Kašpar jste od dob svých studií, není to už trochu stereotyp?

Jsem tam nepřetržitě od roku 1999 a ještě mě to neomrzelo. Samozřejmě občas přijdou výkyvy, kdy potřebujete být i s jinými lidmi a zahrát si v jiném divadle. Vždycky jsem se ale po krátkých pauzách do Celetné vrátila, lidi tam beru jako svoji druhou rodinu. Zrovna teď jsem ve fázi, kdy jsem naplno pouze v Celetné a naprosto mi to vyhovuje.

Jak to jde skloubit se seriálovými závazky?

Jde to, i když občas hekticky. Zrovna teď v neděli jsme měli celodenní natáčení, vrátila jsem se domů v jedenáct hodin večer. Těším se, že si odpočinu přes prázdniny.

Vy jste přitom hektickou hereckou profesi dělat nemusela, moc nechybělo k tomu, abyste se stala lékařkou…

To ano, hlavně kvůli mojí rodině. Rodiče jsou oba lékaři, dědeček byl stomatolog a teta byla zdravotní sestra v nemocnici… Na gymnáziu jsem se dobře učila, ne že by mi to šlo samo od sebe, ale dokázala jsem se všechno nadrtit, takže se tak nějak předpokládalo, že půjdu ve šlépějích svých příbuzných. Bavila mě hlavně biologie a dlouho jsem uvažovala o studiu veteriny, kterou mi ale rodiče vymluvili kvůli velké fyzické náročnosti. Dala jsem si tedy tři přihlášky na medicínu a doma jsem si uhájila, že vedle toho zkusím i herectví na JAMU v Brně. K umění jsem podvědomě vždycky tíhla, doma jsem se o tom ale moc neodvažovala mluvit. Navíc v malém městě ve Slezsku je to pro člověka skoro nereálná vidina, aby se něčím takovým mohl živit.

Rozhodnutí podat si přihlášku na JAMU nepřichází jen tak. Chodila jste jako dítě do hereckých souborů, nebo jste získala k herectví vztah někde jinde?

Nikdy jsem do dramaťáku ani jiného podobného souboru nechodila. Ani divadelní představení jsem příliš nenavštěvovala, u nás v krnovském divadle jsem byla maximálně dvakrát. Akorát jsem odmala hrála na housle, nicméně na to, abych šla na hudební konzervatoř, mě to zase tolik nebavilo. Studium hry na hudební nástroj musí být pekelná dřina. Herectví se mi prostě líbilo, zdálo se mi jako něco fascinujícího a krásného, měla jsem pocit, že to by mohlo být ono. Sama to nedokáži přesně popsat.

Herečka Monika Zoubková.Na hereckou školu vás nicméně vzali napoprvé, jak jste se připravovala?

Rodiče mi říkali, že když už se hlásím, měla bych o herectví aspoň něco vědět. V opavském divadle mi pomohli oslovit jednu herečku, která mě před přijímačkami zasvětila do hereckého světa. Podala mi základní průpravu divadlem, zkoušela se mnou, zpívaly jsme, učila jsem se mluvit, chodit, pracovat s textem a tak dál. Myslím si, že díky ní jsem se na školu nakonec dostala. Spadl mi balvan ze srdce, splnil se mi sen, takže k přijímačkám na medicínu jsem potom už ani nešla. I když i na ty jsem se tehdy hodně připravovala, a maturovala jsem i z fyziky za jedna.

Jak to brali rodiče?

Vůbec nechápali, jak je možné, že jsem se dostala. Byli ale šťastní, že jsem šťastná. Na medicínu jsem chtěla jít z racionálních důvodů, zatímco na herectví mě táhlo srdce.

Zalitovala jste někdy tohoto rozhodnutí?

Ne, ale jde o profesi, kdy nikdy nevíte, jestli budete mít práci. Neustále chodíte s kůží na trh a jste vystaveni kritice, což je zejména psychicky náročné a někdy je to hodně těžké ustát. Samozřejmě se mi někdy do divadla nechce, bývá to ale spojené s únavou nebo s osobní krizí. Obyčejně si při hraní spíš odpočinu, je to relax. Divadlo mi často pomáhá řešit v sobě osobní věci, možná je to taková terapie. Můžu popustit uzdu své fantazie a odžít si to, co bych třeba ve svém životě nezažila. Divadlo chci dělat stále, nedokáži si představit, že bych dělala něco jiného.

Čtete recenze a kritiky na vaše představení?

Snažím se je nečíst, ale občas se ke mně dostanou. Pochvalné si přečtu ráda, ale negativním se snažím vyhýbat, protože mě vždycky zraní. Neznamená to ale, že bych neuměla kritiku přijímat, jen ji zpracovávám dlouho a někdy mě zbytečně zavede, proto se jí radši vyhýbám. Ale od tatínka nebo maminky ji přijmu i ráda.

Proč? Recenze jsou také jen subjektivní názor daného člověka a každý jiný si může udělat úsudek vlastní…

Protože každý kdo dělá divadlo, do toho dává co nejvíc. Nedovedu si představit, že za ty malé peníze, které u divadla jsou, by ještě někdo záměrně dělal špatné inscenace… Když zkouším, věnuji se tomu naplno. Vždycky jde o souhru mnoha elementů- textu, režiséra, partnera, scény, hudby… Nehraji proto, aby se to nepovedlo, ale aby vzniklo něco úžasného a neopakovatelného. Proto je pak těžké přečíst si, že se to někomu nelíbilo. Neznám člověka, který přijímá negativní kritiku s radostí.

Nedávno jste měli premiéru inscenace Sirotci v bytovém divadle ve Vodičkově ulici. Jak se vám v tak specifickém prostoru hraje?

Už jsme tam v letošní sezoně přenášeli nějaké starší inscenace z Celetné, Sirotci jsou ale moje první hra nastudovaná konkrétně pro tento prostor. Je mi tam moc dobře, stísněný prostor a sepětí s diváky mi naprosto vyhovuje. Hrát na takovém malém plácku, kde je všechno vidět, je dost těžké, o to více mě to ale fascinuje. Můžete hrát s drobnými nuancemi, které na velkém divadle nezažijete. V publiku o dvaceti lidech někdo zakašle nebo mu zakručí v břiše a hned to všichni zavnímají. Diváky nemůžete odstřihnout, jsou součástí příběhu.

Herečka Monika Zoubková.V Sirotcích hrajete jedinou ženskou postavu vedle dvou mužů, tematika představení je dost složitá a místy drsná, až existenciální. Jak se na to díváte vy?

Hra je o oddanosti rodině, o tom, kam až může zajít láska, o násilí fyzickém i psychickém, o tom, zda je dobré přivádět do takového světa děti… Hodně jsem nad těmito otázkami přemýšlela, je to nesmírně těžké. Představte si, že jste sami a jediný člověk, kterého máte, je váš bratr, nemáte rodiče. Pak najdete partnera, který ale není vaše krev, a máte spolu dítě. O dítě budete vždycky bojovat nejvíc ze všech, to je neoddiskutovatelné. Potom chráníte své další nejbližší, přičemž do toho vyvstávají otázky z minulosti, vaše vztahy a tak dále. A pak se stane něco velmi závažného a vy se musíte správně rozhodnout. V životě je to dost podobné - než někoho odstřihnete, musí se stát něco hodně zásadního. Málokdo asi udělá takový průšvih jako můj divadelní bratr, nicméně podobné otázky se dotýkají skoro každého z nás.

Představení reflektuje téma rodiny, sama jste dvojnásobnou matkou. Vnímáte, že je v dnešní době tato instituce vnímána jinak oproti době, kdy jste byla dítě?

Bohužel jsme dneska všichni uhonění a rodina často stojí až na druhém místě. Snažím se, aby to u nás doma tak nebylo, i když to ne vždycky jde. Pokaždé mě mrzí, když jsme málo spolu a nemáme čas si doma ani popovídat. O to víc si vážím letních prázdnin, které trávíme celá rodina společně, povídáme si a podnikáme spoustu aktivit. Já přes léto většinou nehraji, manžel nerežíruje a tak nabíráme s našimi dětmi síly na školní a pracovní část roku.

Co chystáte s rodinou na letošní léto?

Můj muž i já máme rádi cestování a víno, takže jsme se rozhodli, že pojedeme do italského Toskánska. Pojedeme i s dětmi autem a na cestě budeme sedm dní, abychom se mohli zastavit na více místech. V Itálii strávíme deset dní a potom se zase delší dobu budeme vracet zpět. Zbytek prázdnin chceme výletovat po Čechách, po horách, jezdit na kolech a taky si poprvé v životě vyzkouším sjíždění řeky. Manžel se starší dcerou jezdí vodu už čtyři roky, takže mě a mladší dcerku zasvětí a proveze na raftu po Vltavě.

Sama s manželem se nikam nechystáte?

Snažíme se minimálně dvakrát do roka vyjíždět někam na prodloužený víkend, teď se spolu chystáme do Madridu. Je to nezbytné, protože jsme spolu jinak hrozně málo. Tím, že manžel pracuje také několik měsíců v zahraničí, se někdy opravdu nemáme šanci vidět. Co si budeme povídat - lásku je potřeba živit. A základem vztahu není nic jiného než být spolu.

Váš manžel Milan Dočekal je šéfem činohry Národního divadla. Dokážete si představit, že byste měla partnera z jiné branže?

Nedávno jsem nad tím přemýšlela. Obdivuji, když to někdo dokáže. V mém životě je totiž divadlo jen v těsném závěsu za rodinou. Mezi divadelníky je mi moc dobře, občas se mi ani nechce mezi jiné lidi. Někdy mám pocit, že jsme tak trochu sekta, fungujeme úplně jinak. Ostatní lidi by nás možná nepochopili, společně s ostatními herci a režiséry o všem komunikuje a nemáme před sebou téměř žádná tabu. Možná je to nezbytné, abychom spolu mohli fungovat na jevišti.

Začali jsme tím, že jste v životě nešla ve šlépějích svých rodičů - lékařů. S manželem máte dvě dcery, vidíte u nich už nějaké předpoklady k umělecké tvorbě?

Hlavně u mladší dcery zatím rozhodně netuším. Pořád se někde vrtí, je velká exhibicionistka. Starší dcera o tom už trochu víc přemýšlí. Divadlo se jí líbí, ale má jasno, že chce být malířkou. Pořád maluje a myslím si, že je šikovná. Nemusí se ale hned stát malířkou, třeba z ní bude designérka nebo architektka.

Nad třetím dítětem s manželem neuvažujete?

Manžel by možná syna chtěl, ale už není v plánu. Vážím si toho, že mám dvě zdravé děti. Navíc holky už jsou ve věku, kdy s nimi můžeme hodně věcí podnikat a na to se těšíme. Ráda ale nechávám věci plynout a nerada na něco tlačím. Takže uvidíme, co nám osud přinese.

Herečka Monika Zoubková.Monika ZoubkováNarodila se 23. července 1976 v Krnově. Vystudovala činoherní herectví na JAMU v Brně. Ještě při studiu dostala od Jakuba Špalka nabídku na účinkování ve spolku Kašpar, členkou je dodnes. Čtyři roky byla v angažmá v pražském Divadle Rokoko, hrála také ve Studiu Dva, v Divadle v Řeznické nebo Na prádle.

Známá je také z televize, vidět jsme ji mohli v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Zdivočelá země či Četnické humoresky, zahrála si také ve filmech Taková normální rodinka či Operace Dunaj. V současnosti hraje v seriálu Všechny moje lásky

Je vdaná za šéfa činohry Národního divadla v Praze Michala Dočekala. Mají dvě dcery - osmiletou Emmu Luisu a čtyřletou Stellu Marii.