Vznikli původně jako alegorický žert, nápad finského režiséra Akiho Kaurismäkiho, který chtěl prostřednictvím fiktivní ruské kapely v druhé polovině 80. let poukázat na slábnoucí sílu Sovětského svazu. „Rusové“ z Finska se měli objevit v pár Kaurismäkiho filmových pokusech a zase zmizet.

Ale z celovečerní komedie Leningradští kovbojové dobývají Ameriku se stal hit a postupně i kult, který členy filmové kapely - někteří z nich ostatně byli už zkušení hudebníci - přivedl k logické myšlence dát Leningrad Cowboys šanci i v reálném světě.

Jejich desky plné předělávek sice kvalitou asi nikoho neohromí, ale totální nadsázka, s kterou je dělají, funguje. V pátek 11. dubna od 20 hodin hrají Leningrad Cowboys 
v pražském MeetFactory. Povídal jsem si s kytaristou Varre Vartiainenem.

Jezdíte k nám docela často, utkvělo vám něco v paměti?

Výborné pivo, skvělé publikum, krásné holky. To je pro nás Česko. Loni jsme hráli na festivalu Masters of Rock a lidé u vás byli jako vždy skvělí. Takže máme jen ty nejlepší vzpomínky. Jak na koncerty, tak na následné afterparty.

Předělali jste už ledasco. Napadlo vás někdy zkusit to 
i s nějakou českou písničkou?

Bohužel, žádná se mi nevybavuje. Popravdě, kromě toho piva a skvělého publika už od vás dobře znám jenom Jaromíra Jágra (směje se). Ale Jágr, to je ve Finsku pojem.

U nás zase spousta lidí zná Teemu Selänneho

Fakt? Pravda, jsou to oba staříci. Ale pořád jim to pálí.

Ani vy už nejste nejmladší. Jak snáší vaše tělo ty pověstné kovbojské večírky?

V kapele se dost lidí prostřídalo, ale není to o věku, je to 
o přístupu. Jsme jako bratři a sestry, co se rádi potkají a užijí si to spolu. I když mluvíme hodně o alkoholu, jsme hlavně rádi, že se můžeme vidět, cestovat po světě, navštěvovat krásné země, jako je ta vaše. To je docela zdravá záležitost.

Mluvili jsme o věku, ale je pravda, že v kapele patříte k těm mladším, členem Leningrad Cowboys jste od roku 2003. Poslouchal jste je předtím?

Ano, byl jsem na jejich velkém koncertu s Alexandrovci v Helsinkách v roce 1995. A bylo to vtipné, protože jsem přišel v uniformě, tehdy jsem byl totiž zrovna na vojně, takže jsem v publiku dobře zapadl. Znal jsem už tehdy pár jejich předělávek a samozřejmě také filmy Akiho Kaurismäkiho, které byly ve Finsku hodně populární. O kapele a jejích členech jsem slyšel spoustu historek, takže když se mi naskytla příležitost s nimi hrát, těšil jsem se na velké dobrodružství.

Jak jste se vlastně do téhle velké party dostal?

Celkem klasickou cestou. Jejich kytarista Ben plánoval nějaký šílený sólový projekt, takže hledali náhradu: někoho mladšího a mnohem pohlednějšího. Nemohli narazit na nikoho jiného, než na mě.

Vzpomínáte si ještě na první koncert s Leningrad Cowboys 
a jak vám bylo, když jste si obul ty typické špičaté boty a navlekl kovbojský kostým?

Tak to si vzpomínám moc dobře! Začínalo léto, hráli jsme v Holandsku a bylo vedro jako blázen… Prostě lepší podmínky jste si na to, abyste na sebe navlekl deset kilo oblečení, nemohl přát. Dělal jsem si tehdy poprvé kovbojský účes, 
a i když jsem asi desetkrát slyšel, jak na to, po dvou, třech písničkách mi přestal držet. Ale co bylo ještě horší, jak jsem měl nasprejované vlasy, začaly mě z toho štípat oči, až jsem viděl úplně kulový. První koncert byl pro mě kvůli tomu fakt otřesný. Ale po něm jsme si dali pořádnou party, cigarety, vodku, prostě klasická kovbojská noc, takže konec dobrý.

Které pití je během těch večírků nejvíc v kurzu? Vodka?

Ano, máme i vlastní značku. Hodně můžeme vodku s džusem. A pak zmíněné pivo. Našli byste v kapele i členy, co si radši dají víno. Ale u vás budeme určitě pít všichni pivo. České pivo je klasika.

Loni jste vydali vánoční album. Podobné věci jsou zvykem spíš 
u popových kapel, co vás k tomu vedlo?

Už dlouho zpět se nás vydavatel ptal, jestli bychom neudělali něco podobného. Moc se nám to nezdálo. Ale asi fakt stárneme. A když jsme si navíc představili, jak by vypadaly vánoční písně v našem provedení s Alexandrovci na scéně, přišlo nám to tak bizarní, že jsme si řekli: Jdeme do toho.

Jiná kuriózní nahrávka, deska Zombies Paradise z roku 2006. Máte tam vedle sebe předělávku Davida Bowieho a Modern Talking. Asi bychom nenašli moc desek, kde jsou taková dvě jména pohromadě.

Když se rozhodnete dělat coververze, máte v podstatě dvě možnosti, dělat písničky fakt dobré, nebo blbé. Anebo, jako my, smíchat to všechno dohromady. Vždycky jsme to brali hodně s nadsázkou, takže předělat Modern Talking nám přišlo jako dobrý fór. You're My Heart, You're My Soul je prostě sranda. A pak je tam ten Bowie nebo Lou Reed, a to je zase kvalita. Naší výhodou je, že fakt nemáme žádné hranice. Nebo jsem aspoň zatím na žádné nenarazil.

Kterou z těch všech předělávek považujete za nejšílenější?

Každý to asi bude vnímat jinak, ale třeba pro mě je skutečná šílenost, když hrajeme country verzi Smoke on the Water. To mi přijde jako fakt ukázková hovadina. Když vidíte člověka, který něco podobného udělá, tak si musíte říkat, že asi normální nebude.

Už jste zmínil, že jste zatím nenarazili na žádné hranice. Narazili jste ale někdy na věc, kterou jste si netroufli předělat?

Skutečně bych řekl, že Leningrad Cowboys si můžou dovolit všechno. Ale je fakt, že dost písní jsme zvažovali a nakonec nepředělali: ne kvůli nějakým hranicím, ale kvůli tomu, že bychom jim nepřidali nic svého. Zkoušeli jsme třeba spoustu věcí od Metallicy 
a prostě to nefungovalo. Takže to nebylo o omezení žánrovém, ale našem, nevěděli jsme, jak to uchopit.

Po pražském koncertu vás čeká už jen jeden v Německu a pak máte - alespoň podle rozpisu na vašich webových stránkách - volno. Co v něm budete dělat?

Děláme na hudbě pro jeden finský film a také pro jednu hru na mobily. Takže budeme řešit hlavně to. V létě klasicky vyrazíme na festivaly a na podzim pak máme velké turné po Finsku. Letos je to totiž 40 let od založení kapely Sleepy Sleepers, kterou provozovali Sakke Järvenpää a Mato Valtonen ještě před Leningrad Cowboys. Také je možné, že nahrajeme pár nových věcí. Nudit se nebudeme.+

A je možné, že vás ještě uvidíme v nějakém filmu Akiho Kaurismäkiho?

Máme nějaké plány s Akim 
i Mikou, je rozepsaný příběh 
o tom, jak fungujeme v Mexiku, nevím, jestli to dopadne 
a bude z toho zase film, který by šel do kin. Ale snad jo, Mexiko by na ty naše starý kolena byla velká sranda.