O tom, jak někteří ministři volají svým ředitelům v jednu v noci, o digitální revoluci v muzeu, databance naší historie, obdivu k Masarykovi, národní hrdosti i humoru, nedořešené magistrále a o tom, že kauza padělků drahých kamenů v muzeu začíná čím dál víc připomínat detektivku.

Jste jeden z mála manažerů příspěvkových organizací kulturní branže, který si navzdory rozmarnosti ministrů drží svůj post už patnáct let. Jestli dobře počítám. Jak to děláte?
Jsem tu skoro šestnáct let. Prostě jen dělám svou práci. To je všechno.

Nejste zbytečně skromný? Začínal jste jako šestadvacetiletý a dosud jste v čele Národního muzea. To je slušná diplomacie.
I tak to asi lze říct. Osobně to vidím tak, že od chvíle, kdy mě ministr kultury Pavel Dostál jmenoval, snažím se práci dělat co nejlépe. Ministři se mění, ale vždycky je to můj šéf. S žádným jsem neměl výrazný problém. Zažil jsem muže i ženy, choleriky, flegmatiky. Každý z ředitelů ostatních příspěvkových organizací to má stejné, buď můžeš šéfa respektovat, ať je to kdokoli, nebo odejít. Jako v jakékoliv práci.

Co dále zaznělo v rozhovoru?

  • Někdo má Čechy za Švejky, Michal Lukeš si myslí, že jsme úspěšný a pozitivní národ
  • Neidealizujme si první republiku, i ta byla plná korupce, žádné retro á la Oldřich Nový
  • Společnost se mění. I způsob komunikace. Muzeum na to musí reagovat