Každý z nich zazpívá píseň z jeho repertoáru, která je mu nejmilejší, a to za doprovodu pražské country kapely Blueground. Vstupenky lze zakoupit v pokladně Lucerny nebo v předprodejních sítích Ticketpro a Ticketstream.

„Někteří z účinkujících se opakovaně zúčastnili festivalu Stodola Michala Tučného v Hošticích u Volyně, místo něhož jsme se letos rozhodli uspořádat právě koncert v Lucerně. Myslím, že by za něj byl Michal rád, tohoto prostoru si, stejně jako všichni jeho kolegové, vždycky považoval, takže volba byla jasná," řekla nevlastní dcera Michala Tučného Gábina Novotná, která vystoupení organizuje.

„Říkali jsme si navíc, že by jej mohli uvítat i fanoušci, kteří na Stodolu sedmnáct let jezdili a kterým se už dnes třeba při poslechu Michalových písní nechce sedět na zemi na louce," dodala.

Součástí koncertu bude i křest 3CD Zlatá kolekce – Legenda, které obsahuje 61 největších hitů Michala Tučného a které právě vydal Supraphon. Na jeho vzniku jste se podílela tím, že jste z rodinného archivu dodala fotografie, které jsou součástí jeho obalu…

Ano, musím ale říct, že je hrozně těžké udělat desku z fotek, které ještě nikdy nikde nevyšly. Je to pro mě vždycky oříšek, protože Michalových kompilací jsme už vydali několik a těch fotek zase tolik není. Přesto se ale ještě nějaké našly.

Písničky samotné vybral a sestavil Milan Svoboda. Byly podle vašeho mínění i Michalově srdci nejbližší?

Ono je těžké to říct… Ale ano, myslím si, že s jejich výběrem by byl Michal spokojený, protože jde opravdu o jeho největší hity.

Co by asi váš otec říkal na to, že se na něj bude takto vzpomínat a že se jeho písniček zhostí i mladí muzikanti?

Měl by určitě radost. Když zemřel, začalo na Stodolu jezdit strašně moc lidí. Tam mi došlo, stejně jako mamince a sestře (Tučného vlastní dcera Míša, pozn.), jak obrovská je skupina posluchačů, kteří ho znají a mají rádi. Vůbec to netušil, což mi přišlo hrozně líto. Navíc vždycky říkal, že v popmusic jsou dva břehy a že ho ten druhý břeh nikdy nepřijme. Ale není to pravda, ukázalo se to právě během několika ročníků zmíněného festivalu, na který si přijeli zapívat jeho písničky lidé různých žánrů. A udělali to moc rádi, ač kolikrát vypadali, že chtít nebudou. To si myslím, že by ho překvapilo, ten zájem.

Během téměř třicetileté hudební kariéry prošel Michal Tučný skupinami Rangers, Greenhorns/Zelenáči, Fešáci a nakonec zakotvil u Tučňáků. Které období ho bavilo nejvíc?

Asi to s Tučňáky, ale možná si to jenom myslím, ona by na tuto otázku lépe odpověděla maminka… A určitě byl rád i s Fešáky, Greenhorny s Honzou Vyčítalem, v té době bylo klukům z kapely kolem pětadvaceti, takže si umím představit, že řádili a bavili se před koncerty, na koncertech i po nich. Prostě si užívali života.

Dalo by se říct, se kterým z kolegů měl nejpevnější pracovní a životní pouto?

Tady jsem si jistá – se Zdeňkem Rytířem. Když se potkali v Tučňácích, byl úplně nejšťastnější, protože se díky němu dostal na novou sólovou dráhu a velmi ho to bavilo. Zdeněk mu napsal spoustu textů, i když vydolovat je z něj bylo někdy dost složité. Na tátově poslední desce se už sice – až na pár výjimek – nepodílel, ale pořád byli kamarádi.

Váš otec se autorsky zapojil jen v několika případech…

Asi ve čtyřech, z toho se tři písničky u posluchačů chytily.

Raději stál na jevišti a zpíval, než tvořil?

Nedá se to tak říct. Každopádně byl strašný trémista, bál se každého vystoupení, zvlášť když měli nový repertoár. Měl trému, i když hrál dětem u táboráku. Když se dal dohromady s mojí mámou, styděl se i přede mnou coby dítětem. A já pochopitelně taky. Byl totiž slušný člověk, až takový, že všechno prožíval.

Kde se vlastně s vaší maminkou potkali?

Myslím, že v Plzni, díky Petru Novotnému, se kterým se maminka znala. Jednou ho Petr po nějakém mejdanu přivedl k mámě domů a zrodil se z toho pěkný vztah.

Co jste spolu jako rodina zažívali, co si vybavíte jako první?

Michal nás moc nevychovával – mě ani moji o osm let mladší sestru. Měli jsme úplně jinou rodinu než všichni ostatní. Maminka pracovala v Laterně magice, takže rodiče většinou vstávali, když jsme se vracely ze školy. V sedm osm večer odjeli „na kšeft" a vrátili se ve dvě ve tři v noci.

Takže jste se vychovávaly se sestrou samy?

To ani ne, rodiče se prostě u nás vždycky nějak vystřídali, aby nás zaopatřili. Ale jak říkám, táta se mámě do výchovy moc nepletl, mlčel a byl spíš klidné povahy. Samozřejmě ale uměl i praštit do stolu, když už nás měl dost a s něčím jsme to přeháněly… To jsme pak všechny tři ženské okamžitě zmlkly.

Co ho dovedlo vytočit?

Asi ten náš slepičinec. A nesnášel, jak on říkal, blbce, hloupé lidi. Uvedu příklad – vozil s sebou v autě kladívko. A když někdo jel a nepodíval se do bočního zrcátka, tak zastavil a tím kladívkem mu do toho zrcátka klepl se slovy – na co ho ty vole máš? Ne že by to dělal pořád, ale stalo se to.

Měl kromě zpívání nějakého jiného koníčka?

Doma měl na starosti veškerou úředničinu, to ho bavilo, vedl si na všechno sešitky a tak. Jinak byl pořád někde zašitý, tam si poslouchal muziku a kouřil. A když něco na chalupě v Hošticích, kam jsme jezdili na víkendy, vyrobil, tak to bylo slávy!

Takže byl manuálně zručný?

Občas se snažil, vyrobil třeba zvonek z asi pěti malých kravských zvonečků. Natáhl je podél domu na silonový provázek, za který pak tahal a ony cinkaly… Byla to vlastně blbost, ale všichni museli vědět, že ji sestrojil. Jinak sekal trávu, později s mámou na chalupě chovali slepice, naprosto amatérsky. Ale jak se říká, blbý sedlák má největší úrodu, takže se jim dařilo. Přes týden v Praze to bylo jiné. Když máma odjela s Laternou na zájezdy, coby starší sestra jsem se musela starat. To znamená i vařit, aby měl táta, až přijede z koncertu, co k jídlu. Prostě jsme spolu tak nějak hospodařili a bylo to fajn, vycházeli jsme spolu.

On sám nevařil?

Jenom někdy. Spíš se těšil, co uvaří máma, která je hodně dobrá kuchařka. Miloval hlavně její rajskou a klasickou českou kuchyni vůbec.

Z Prahy jste se nakonec odstěhovali natrvalo na vesnici, do zmíněných Hoštic. Proč?

Na jednom z videí, které chceme právě na koncertu v Lucerně pustit, mluví táta o tom, že vlastně přišel na to, že nemusí být u všeho. Že už ho vlastně Praha vůbec nebaví a že je nejdůležitější žít. A na vesnici že žije v pravém slova smyslu. Můžu potvrdit, že tam byli s mámou šťastní. Po revoluci se rozhodli, že začnou podnikat, takže si ve Volyni, dva kilometry od Hoštic, pronajali barák, kde bývala mateřská škola, a v něm si se známými zřídili country bar. Táta byl rád, že má konečně svoji hospodu. Po pár letech s ní ale skončili, přenechali ji svým partnerům. Ne proto, že by se finančně zruinovali, spíš se na to v pravou chvíli vykašlali.

Takže se na chvíli vrátil, i když ne doslovně, k původnímu povolání prodavače. Mimochodem, měl písničku Prodavač rád?

V jednom rozhlasovém rozhovoru říkal, že ji moc rád nemá, protože ji zpíval asi tisíckrát, ne-li milionkrát. Ale pak dodal – pro mě za mě, s pánembohem si ji klidně pusťte.

Během života se váš otec potýkal s různými nemocemi, dával najevo své strasti?

Neuvědomuju si to. Je pravda, že v dětství přechodil žloutenku a nevěděl to. Pak mu prasklo tlusté střevo, měl různé kýly a celé břicho měl za ty roky posešívané. Vím, že mu doktoři několikrát vystavili neschopenku třeba na měsíc, on šel ale po čtrnácti dnech hrát, protože živil celou kapelu.

Uvědomoval si vůbec na sklonku života, jak vážně je nemocný?

Maminka říká, že ne, že si do poslední chvíle myslel, že to bude dobré. Přežil přece tolik operací a mnohokrát měl namále – když mu například prasklo tlusté střevo, dávali mu minimum procent na přežití. On se ale vždycky ze všeho vylízal. Osobně si myslím – viděla jsem ho týden před smrtí, jak leží vyhublý a kouká do stropu –, že věděl, že tentokrát je to špatné.

Zemřel v osmačtyřiceti…

Právě tolik je teď mně. O to víc na něj myslím a vzpomínám.

Je něco, co jste si nestačili říct, co mezi vámi nezaznělo, ale mělo?

Mrzí mě, že jsem s ním ve chvíli, kdy odcházel, nebyla, měla jsem svůj život, děti… Ono je to v těchto situacích těžké. Náš vztah bych charakterizovala jako nevyjádřený, nevyřčený. Trávila jsem s ním hodně času na koncertech, mnohokrát jsem pro něj i jela, těšila jsem se na něj, on se zase těšil na mě, že jej vysvobodím z nějakého jeho momentálního prokletí… Ale nikdy jsme si nepromluvili o zásadních životních postojích, pocitech, je mi to líto.

Víte aspoň, o čem přemýšlel, co se mu honilo hlavou?

Že by třeba rád dělal trošku jinou muziku než country, přemýšlel, že by spolupracoval se Žlutým psem, líbil se mu Joe Cocker. Mám za to, že pokud by nezemřel tak brzy, posouval by se časem i k jiným žánrům, prostě by zrál.