Kliknutím zvětšíteVystoupení na akci Metronome Festival Prague bude jediným open-air koncertem Pražského výběru v tomto roce. Naposledy se Michael Kocáb se svými spoluhráči Michalem Pavlíčkem, Vilémem Čokem, Klaudiem Kryšpínem a Jiřím Hrubešem vyřádil v červenci 2018 v roli zvláštního hosta britských Rolling Stones na obří show v Letňanech.
Pražský výběr s koncerty šetří, a proto je každé jeho vystoupení napjatě očekáváno. Už můžete prozradit, čím bude specifické hraní na festivalu Metronome?
No, uvidíme. Už se to rýsuje. Jednak jsme zařadili některé písně, které jsme dlouho nehráli, a jednak jsme přes polovinu materiálu předělali do nového, řekněme současnějšího hávu. Já se v těch stylech tolik nevyznám, takže bych to nerad specifikoval. To nechám na posluchačích. Ale pro mě osobně je takovým předobrazem skupina Prodigy, kterou ovšem ani náhodou nekopíruju.
Říkáte: současnější háv. Do jaké míry je záhodno modernizovat Výběr?
O tom v kapele vedeme pře celá léta. Můžeme pořád drbat staré pecky v původních aranžích, a často to i děláme, ale mě už to nebaví. Chápu názory některých našich kluků i fanoušků, kteří se odvolávají na příklad „Stounů“ Ale mě nebaví neustále omílat, natož skládat nové skladby v klasickém stylu Pražského výběru. Jsem programově modernista, a pokud necítím vývoj, ztrácím chuť. To je problém, protože jsme se ještě nedokázali dohodnout a čas běží.
Hlad po novém albu Pražského výběru je s každým rokem větší. Shodnete se aspoň na tom, co by deska měla sdělit?
V podstatě celý nový materiál mi leží v počítači už tři roky a narážíme na problém, který jsem popsal. Do skládání se tentokrát pustili všichni členové kapely a výsledek je každý pes jiná ves. Písničky jsou dobré, některé i skvělé, ale stylově se od sebe zásadně liší a veškeré pokusy nějak to dramaturgicky pojmout zatím ztroskotávají. Přímo ve sdělení já za sebe problém nevidím. Mé texty vždycky obsahovaly společenskou a politickou kritiku. V tomto směru dnes máme velkou žeň.
Metronome navštíví i německá legenda elektronické hudby Kraftwerk. Ovlivnila vás v době, kdy jste Výběr zakládal? Snažil jste se všechny ty „technicistní“ styly, jako je industrial, krautrock nebo synthpop, vstřebat a ve své hudbě využít?
Tehdy jsem o této kapele ani nevěděl. Nás ovlivnily novovlnné a punkové skupiny. Ale takových pokusů, na které se ptáte, mám ve své tvorbě dost. Vezměte si třeba album Za Kyslík nebo Vymlácený rockový palice a v menší míře desku Aftershocks. Ale hlavně poslední CD Abstract. Já k tomu vyloženě inklinuju, a kdyby bylo na mně, celý Výběr bych transformoval tímto směrem. Pražáci nepražáci. Stále mě ale baví prvky punk-rocku a kombinace těchto stylů mě dost zajímá. Možná i s příměsí jazzových harmonií, které umožňují hudbu posadit do jakéhosi astrálna.
Na příkladu Petera Gabriela se dá ukázat, že progresivní rock může být velice angažovaný. Pražský výběr si vždy ponechával možnost obecnějšího sdělení. Ale necuká vám jako autorovi ruka, když se lidé srocují po tisících na náměstích a šlo by je ovlivnit přímo, bez metafor?
Já mluvím k lidem napřímo celých těch třicet let, která uběhla od sametové revoluce. Na těchto pražských demonstracích jsem nevystoupil jen proto, že mě nikdo nepozval. A já se nerad vnucuju. Ale rád jsem vystoupil třeba v Děčíně, kde pro mě osobně sametová revoluce začala – a to mým připomenutím výroku, že „každý má takovou vládu, jakou si zaslouží“. Tehdy to platilo jen do určité míry, dnes už to platí stoprocentně.
Mám i další pozvání do českých a moravských měst, což považuji za možná ještě důležitější. Praha nás mohla vytrhnout v roce 1989, protože tenkrát jsme to valili vabank bez ohledu na to, co si o tom 1,7 milionu komunistů plus jejich rodinní příslušníci, roztroušení po celé zemi, myslí. Dnes, v demokratických poměrech, se musíme ohlížet i na regulérní voliče protistrany, a ti žijí ve větší míře v mimopražských oblastech.
Podtitul letošního festivalu Metronome zní 30 let svobody. Bojíte se o svobodu u nás, nebo víte, že vydrží?
Kdo ví, že vydrží, nečetl naše dějiny. Po roce 1918 jsme dostali samostatný demokratický a svobodný stát – a bác ho, Hitler nám udělal čáru přes rozpočet, ani jsme nestačili polknout. Po roce 1945 měli Čechoslováci pocit, že porážkou Třetí říše jsme svobodu získali zpět – a ejhle, jednu okupaci vystřídala druhá. V roce 1968 jsme se konečně rozžehnali se stalinismem a blýskalo se na svobodnější časy. Ovšem jen do 21. srpna. Já myslím, že tyto tři důkazy naší naivity, nedostatku předvídavosti či smůly by mohly stačit k tomu, abychom pochopili, že o svobodu se musíme starat každý den. Nesmíme nikdy usnout na vavřínech a nikdy si nemůžeme být moc jistí.
Starat se, to jistě. Ale bát se?
Nastíním vám model, jak o svobodu můžeme opět přijít. Za prvé: zklamání předsedy vlády z Evropské unie, kterou „tolik podporoval“ a ona se mu odvděčila tím, že nechce přimhouřit oči nad jeho excesy. Za druhé: politická masáž ze strany jím vlastněných centrálních médií. Za třetí: referendum. Za čtvrté: czexit. Za páté: nabídnutá pomocná ruka ze strany Ruska nebo Číny při vyrovnávání našich dluhů vůči EU. Za šesté: pár poradců od „nových přátel“, kteří nám pomohou novou situaci „stabilizovat“… A už se zase vezeme. Od komunistů nebude hrozit návrat k marxismu-leninismu, ale „pomohou“ se svými „dobře využitelnými“ schopnostmi z oblasti politické agresivity a direktivního řízení státu. O to se mimochodem pokoušejí už dnes.
A co odkaz Václava Havla? Chvíli se o něm nemluvilo, teď však jeho myšlenky opět rezonují. Vaše nadace sbírá dokumenty s ním spojené. Budou tedy nové filmy, knihy? Co všechno se chystá?
Kolem třicetiletého výročí „sametovky“ toho dělám více. Jednak s Nadací Michaela Kocába a režisérem Petrem Jančárkem připravujeme filmový dokument, pro který jsme shromáždili přes 200 hodin videomateriálu. Práce na tomto díle je v pokročilém stádiu. A pokračujeme i v projektu Amálie, což je sbírka zvukových záznamů 86 pětihodinových debat, které vedl Václav Havel s významnými osobnostmi v prezidentské vile Amálie a které jsem moderoval. Ale já jsem se od ledna do konce dubna letošního roku nejvíce soustředil na sepsání knihy o sametové revoluci a odsunu sovětských vojsk.
Své akce z té doby jsem až dosud detailně neuveřejnil, a tak cítím určitý dluh. Popisuji to z hlediska iniciativy MOST, jejímž prostřednictvím jsme s Michalem Horáčkem průběh revoluce dost ovlivnili. A soustředím se zejména na rizika ozbrojeného zásahu tehdejší moci. Původně jsem to psal jako své paměti, ale protože to přeteklo až na nějakých 800 stran, vydám letos jen politickou část a životopis s důrazem na Pražský výběr vyjde později. Václav Havel byl ústřední postavou polistopadového vývoje a také můj blízký přítel. Mou knihou tedy prochází kontinuálně.
Nedávno jste v jednom rozhovoru připomněl, že jste částečně vyšel z jazzu a k jazzu byste se chtěl někdy zase vrátit. Jak by to vypadalo? Jako když jste točil s Evou Olmerovou skvělou desku Zahraj i pro mne?
Až tak už asi ne. Kdybych to zrealizoval, tak spíše na bázi jazzového bigbandu. Ten mě vždycky hodně bavil. Celý život mám skrytou touhu pro bigband ještě něco napsat a natočit. V tom mohutném zvuku a interpretační výbušnosti cítím určitou spřízněnost s expresivitou rocku. Už existují i nějaké domluvy, ale nechci předbíhat.
6
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
