A kapela, která byla od roku 2003 mrtvá, je zpět ve skvělé formě. Do událostí kolem ní tak naprosto přirozeně zapadá i vůbec první koncert u nás: dnes večer hraje ve Velkém sálu pražské Lucerny. Povídal jsem si se spoluzakladatelem Suede, baskytaristou Matem Osmanem.

V souvislosti s vaší letošní deskou, první řadovkou od roku 2002, jsem mnohokrát slyšel slovní spojení typu: „hodně příjemné překvapení". Byl to přirozený návrat, nebo hodně práce okolo?

Hodně práce, byť příjemné. Najít zase společnou hudební chemii nebyla záležitost na pár večerů. Musíte počítat s tím, že napíšete hodně odpadu, než se vám povede dostat k tomu, co stojí za to.

Kolik toho odpadu jste měli?

Mnoho. Napsali jsme asi 40 písniček, měli jsme už taky v podstatě hotové celé album, i to jsme vyhodili. Nedá se říct, že by znělo špatně. Ale bylo to něco úplně jiného, než jsme dělali… divná nahrávka, kdybyste si ji pustil, možná by vás ani nenapadlo, že posloucháte Suede. Trvalo skutečně dlouho, než jsme dali dohromady to, co dřív tak fungovalo. A zároveň, abychom udělali desku, která bude současná, u které si neřeknete, že je jak z roku 1992. Abych pravdu řekl, nečekal jsem, že to bude tak těžké.

Jasný lídrem Suede vždycky byl a je Brett Anderson. Znáte se od dětství… jak jste spolu vycházeli během těch let, kdy byla kapela rozpuštěná?

Naprosto v pohodě, vídali jsme se hodně často, Brett bydlí kousek ode mě. Když jsme se v roce 2003 rozešli, byla to čistě hudební záležitost, lidsky jsme zůstali přáteli.

Skutečně jste se v klidu bavili, jako by se nic nedělo? Tomu se mi moc nechce věřit…

Víte, bylo to samozřejmě těžké období. Chtěli jsme udělat novou desku, ale přitom jsme litovali už toho, že vůbec vznikla A New Morning (poslední řadová deska před dlouhou pauzou, vyšla v roce 2002 – pozn. red.). Myslím, že mezi námi nebyl nikdo, komu by se písničky, které jsme tehdy dělali, líbily, až takové to bylo. Takže i v zájmu zachování našeho přátelství nezbylo než si říct, že to prostě necháme být.

Jak to vaše dlouholeté přátelství vůbec začalo?

Pocházíme z malého města na jihu Anglie. Je to takový ten typ města, kde každého, kdo je jen trochu jiný, znáte. Bylo nám 13, 14, chodili jsme do jiné školy, ale věděl jsem, že ve městě je tento kluk, který hraje na kytaru v garážových kapelách na různých zvláštních místech. Takže když jsme se pak potkali ve stejné škole, první věc, kterou jsme si řekli, nebylo ahoj, ale „Pojďme spolu do jedné kapely".

Zmínil jste, že na malém městě vyčníval. Měl ale v sobě i něco, z čeho by se dalo usoudit, že jednou bude skutečným lídrem velké kapely?

Hned jsem si u něho všiml, že má ohromně zajímavý vkus. Ale fakt je, že jsem si ho jako frontmana dlouho nedokázal představit. Hrál tehdy na kytaru, nezpíval, ani se o to nesnažil. Když poprvé nastoupil na pódium jako lídr kapely, byl jsem hodně překvapen. Být před spoustou lidí, komunikovat s nimi, pumpovat do nich svoji energii, obnáší to, že ze sebe musíte dostat to nejlepší i nejhorší. A v jeho případě je to vždy to nejlepší.

Vy osobně jste nikdy neměl chuť vyzkoušet si, jaké to je v čele kapely?

Nikdy, skutečně. A určitě to má hodně co dělat s tím, že jsem basák. Když se podíváte na fotku kterékoli kapely, basák je vždycky ten, co stojí nejvíc vzadu.

A to vás nikdy neštvalo?

Ne, jsem za to rád. Když se vidím hrát na basu, nepřijde mi to nijak přitažlivé, dlouhý chlap, dlouhá kytara, vypadám jako párek. Nic, co bych chtěl vidět v popředí.

Teď jste každopádně v popředí všichni. Vzpomeňte ale na začátky, minimálně v letech 1989 až 1992 to podle vaší stručné biografie vypadá, že jste byli kapela pro pár skalních. Je to tak?

Ano, tři roky jsme nikoho nezajímali. Jezdili jsme po koncertech a před každým jsme doslova hledali deset lidí, co na nás přijdou. Už tehdy nás to stále hodně práce, taky jsme – jako teď – napsali hodně odpadu… A dělali spoustu chyb. Bylo to třeba před pěti lidmi, ale samozřejmě, i tak jsem se cítil trapně. Ale myslím, že nás to dobře připravilo na to, co přišlo pak. Dnes je spousta kapel, které nejsou na úspěch připraveny, s první nahrávkou vyletí nahoru, ale s prvním nezdarem taky skončí.

Co rozhodlo, že jste se z této skupiny, která hrála pro deset lidí, ocitli v roce 1993 s debutovou deskou Suede v pozici nejrychleji prodávané kapely posledních let?

Samozřejmě v tom sehrála velký vliv média. Ale takové ty řeči, že nám to nešlo, a pak jsme vydali desku, která to všechno zlomila, neberu. Dlouho jsme si sice hledali publikum, ale bylo to i proto, že jsme dělali hudbu, která byla úplně jiná, než na jakou byli tehdy lidi zvyklí. Zněli jsme prostě jinak, ale posluchačů na koncertech nám postupně začalo přibývat. A logicky se k nim dostali i hudební publicisté, kteří si řekli, jestli jim něco neuniklo, jestli by nestálo o tom napsat… Takže když přišla naše první deska, byla to ideální příležitost.

Nastartovali jste tu obrovskou vlnu, pak přišli Oasis, Blur, Pulp… Jak jste vnímal tu mediální válku, kterou mezi sebou vedly dvě prve zmíněné kapely? Nemrzelo vás, že jste se pak trochu dostali do pozadí?

Kdepak, když se ohlédnu zpět, jsem naopak v podstatě příjemně překvapen, jaké pozornosti se nám dostalo. Britpop to bylo jedno velké divadlo, samé srandičky, alkohol, žabomyší války, arogantní a sexistické poznámky. A přímočará, jednoduchá kytarová hudba. Naproti tomu my jsme, podle mě, byli mnohem hůř uchopitelná kapela, hráli jsme složitější hudbu, nevyžívali jsme se v tom, koho urazit v přímém přenosu. V tomto ohledu je výborné, jaké publikum jsme si dokázali vytvořit a uchovat.

A co nové publikum? Britpop už je nějakou dobu v ústraní, nemá drive jako punk ani není cool jako dubstep…

Na koncerty chodí hodně mladých lidí, kteří si nás spolehlivě nemohou pamatovat z 90. let. Myslím, že za to hodně vděčíme internetu, službám, jako jsou YouTube, Spotify … Loni jsme třeba hráli poprvé v Jižní Americe. Nevěděli jsme, co od toho čekat. Novináři se tam o nás nikdy nezajímali, nedělali jsme tam žádné rozhovory, nebyli jsme v televizi… přesto přišla plná hala. Pět tisíc lidí, výborná atmosféra. Hodně jich nás znalo z YouTube. To je úžasná věc. Když jsem byl teenager, vzpomínám, jak bylo těžké najít novou hudbu. Očekávám, že v Praze to bude podobné. Přijdou na nás lidé, kteří nás znají z internetu a kteří nás dosud nemohli živě vidět, protože jsme posledních deset let nehráli. A část bude těch, co nás znají od roku 1993 a je dost možné, že nás viděli ve Vídni nebo někde jinde kolem.

Jste prý fanouškem fotbalového týmu Crystal Palace, který se letos po osmi letech v nižších soutěžích zase dostal do Premier League. Jdete se občas podívat?

V této sezóně jsem na nich ještě nebyl, protože jsme pořád na turné. Ale víte, možná je to dobře. Jsem fanoušek za všechny prachy. Naposledy, když jsem měl permanentku, což už je, pravda, nějakých dvanáct let, jsem viděl Crystal Palace ve 24 zápasech po sobě bez jediné výhry. Až jsem jeden vynechal a oni vyhráli. Říkal jsem si: sakra, asi udělám líp, když chodit nebudu!

Suede: ti, kteří „objevili" britpop

- Britská kytarová kapela hrající od roku 1989, v současnosti pětičlenná, od začátku u ní jsou přátelé z dětství Brett Anderson (zpěvák, skladatel) a Mat Osman (baskytarista)

- V roce 1992 je magazín Melody Maker označil za „Nejlepší novou kapelu v Británii", rok nato se jejich eponymní album stalo nejprodávanějším debutem posledních deseti let

- Stáli u zrodu žánru označovaného jako britpop (protiváhu vlny grunge 
z USA), který v polovině 90. let okupoval nejvyšší pozice ostrovních hitparád. Sami se pak ale od obrovského haló kolem britpopu distancovali

- S deskami Coming Up (1996) a Head Music (1999) navázali na úspěch debutu a dostali se na špici britské hitparády, naopak za neúspěšné i nepovedené členové kapely považují album A New Morning (2002), rok po jeho vydání se na sedm let rozešli. Kolem roku 2010 ale zase začali jevit zájem hrát a vydat novou desku – vyšla letos – a album Bloodsports bylo zahrnuto nadšenými recenzemi

- Dnes poprvé přijíždějí do Česka. Hrají ve Velkém sálu Lucerny, od 20 hodin jim předstakuje nadějná indie rocková kapela Teleman, samotní Suede pak slibují novinky z aktuální desky, starší hity i rarity, které naživo ještě nehráli

REZENCE: Suede - Bloodsports

žánr: britpop, alternativní rock

Suede, parta kolem hlasově na první dobrou jasně rozpoznatelného Bretta Andersona, v 90. letech povětšinou stáli v britpopovém stínu Oasis, Blur a Pulp. A protože britpop je už nějakou dobu zakonzervovaný pojem, stát v něm budou nepochybně dál. O to větším v nejpozitivnějším slova smyslu šokem je pro mě deska Bloodsports, s kterou se Suede po jedenácti letech (ale relativně po mnohem delší době, protože od konce 90. let a Andersonovy závislosti na heroinu stejnak nestáli za moc) vrátili. Od úvodní skladby Barriers přímočarý a chytlavý kytarový pop s perfektním zpěvem, který vám nepřipomíná nic jiného než právě Suede. A totálně nečekaný návrat starého známého, o němž jste léta mysleli, že je mrtvý. Pravda, je to veskrze jednoduchá hudba, ale to nijak nesnižuje její kvality, protože dělat dobrou jednoduchou hudbu je ve všech těch složitých postmoderních časech čím dál větší dřina. Palba alba? Starosvětsky hitový singl It Starts And Ends With You a skoro balada Sometimes I Feel I'll Float Away, při které máte chuť ptát se starého feťáka Andersona, kde celá ta léta létal.

Hodnocení: 84 %

A dál: White Lies, J.A.R. i Primal Scream

Jen jeden den po Suede, zítra, ve Velkém sálu Lucerny vystoupí pro změnu domácí legenda kapela J.A.R. Návštěvníci koncertu Suede ale možná budou více pošilhávat po vystoupení White Lies v Lucerna Music Baru. Tato indie rocková kapela, která má za sebou zatím tři relativně vyrovnané desky, patří k příjemným, jakkoli temným poslechovkám. Patří k tomu výrazně lepšímu, co se v britské nezávislé produkci urodilo za posledních pět let. V pondělí pak přijede do Lucerna Music Baru kapela, která stála u začátků toho všeho Primal Scream. Skotská formace, která je na scéně od roku 1982. Na všechny koncerty je zatím možné zakoupit lístky.