Obrazy v suterénu galerie odkazují k barokním zátiším označovaným jako vanitas, která jsou mementem, protože důrazně připomínají, že život končí smrtí. Velíškova zátiší konstatují to samé, i když bez morálních apelů. Ukazují mlčení jako důsledek zkušenosti, že ačkoli každý zná úzkost ze života směřujícího ke smrti, nemůže ji s nikým sdílet.

Každý zobrazený účastník procesu zmaru, v tomto případě zvířata a plody stromů, hyne výhradně sám, jedinečným a osamělým způsobem, každé zahnívající jablko má jinou barvu, jinou strukturu, jiný tvar, každé zvíře má svůj vlastní jedinečný a osamělý skon. Ale zároveň lze v těchto příbězích „mrtvé přírody“ uvidět ještě něco jiného: je v nich velmi silným způsobem přítomná krása, říká kurátorka výstavy Milena Slavická.

V přízemí galerie jsou vystaveny obrazy prázdných židlí, prázdných stolů, prázdných pohovek, které odkazují na nepřítomnost člověka jen velmi věcně. Zvnějšku budí dojem až strohé objektivity, uvnitř jsou ale plné chvění, pohroužené do stesku, do mlčení, do hluboké melancholie.

V prvním patře jsou pak vystaveny minimalistické kresby a objekty, jejichž mlčení je opět jiné. Odkazuje k aritmetice. Na bílých emailových plochách jsou zobrazeny horizontální linie, které se skládají z tisíců čárek. Připomínají aritmetickou číselnou řadu vedoucí z kladného nekonečna do nekonečna záporného a obráceně.

„Minimalistické kresby a objekty prostě ukazují, že události vznikají z ničeho a do ničeho se opět vrací, že zánik podněcuje vznik a naopak a že o příčinách takového dění se nelze nic dozvědět. (…) Je to mlčení dané světu do vínku od počátku, rovnice sice jen o jedné, ale za to olbřímí neznámé, rovnice, která nemá být řešena,“ uvedla kurátorka.

Martin Velíšek se narodil v roce 1968 v Aténách, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze.