Marta Töpferová míří do Písecké brány, zahraje s kolumbijským harfistou

Koncert, na kterém zazní písně Marty Töpferové, latinskoamerické písně a sólové skladby Edmara Castañedy pro harfu, začne ve 20 hodin.

Marta Töpferová začala spolupracovat s Edmarem Castañedou v roce 2004, kdy společně koncertovali po celém světě a následně v New Yorku natočili kritikou velmi příznivě přijaté album La Marea. Po deseti letech se opět setkají na jednom pódiu. České publikum bude mít možnost poprvé slyšet virtuózního hráče na kolumbijskou harfu, který čerpá z bohatých tradic latinskoamerické hudby, jazzu, flamenca a mnoha dalších vlivů.

Edmar běžně spolupracuje s nejlepšími muzikanty na newyorské a latinskoamerické scéně jako je Paquito D'Rivera, Miguel Zenón nebo Gonzalo Rubalcaba. 

Marta Töpferová je mezinárodně uznávaná jako jedna z čelních představitelek takzvaného world music, procestovala Evropu, USA, Kanadu, Argentinu i Thajsko. Po emigraci do USA v roce 1987 se naučila plynně španělsky a prosadila se jako osobitá umělkyně a skladatelka latinskoamerické hudby.

V roce 2012 se vrátila do Čech a začala psát písně v rodném jazyce inspirované moravským folklorem a slovanskou hudbou pro její nový soubor Milokraj. Dodnes vydala sedm alb, čtyři ve španělštině, dvě v češtině a jedno v angličtině, obsahující převážně její vlastní tvorbu. S Martou Töpferovou jsme si povídali nejen o blížícím se koncertu.

Při pondělním vystoupení vás bude doprovázet kolumbijský harfista Edmar Casteňada, se kterým jste navázala spolupráci před více než deseti lety. Jak jste se vlastně poznali? Pamatujete se na první setkání?

Poznala jsem Edmara Castañedu v New Yorku, kolem roku 2002 či 2003, skrz další muzikanty z Kolumbie, se kterými jsem tam hrávala. Ted' už nevím přesně, kde jsme se poprvé viděli, ale nikdy nezapomenu, když jsem Edmara slyšela poprvé hrát na harfu. Hrál s takovým nábojem, s takovou silou a vášní, vjela do mě úžasná vlna energie a inspirace. Navíc harfa je jedním z mých nejoblíbenějších nástrojů, takže ho poslouchat a zpívat s ním je nesmírně povzbuzující záležitost. Všem přeju Edmara zažít na vlastní uši a oči!

Jak byste Edmara popsala? Co byste o něm řekla kamarádkám?

Edmara vnímám jako naprosto jedinečného muzikanta. Hraje na harfu od svých tří či čtyř let, jeho otec je také vynikající harfista a byl jeho prvním učitelem. Takže má tuto hudbu v krvi. Ale zároveň je to velice newyorský hudebník, je ovlivněn energií New Yorku a různorodou hudbou - jazzem, flamencem a vůbec jeho multikulturností. Takže Edmar hraje na tradiční kolumbijský nástroj, ale jeho přístup je naprosto současný, řekla bych až revoluční, pokud se to dá česky takto vyjádřit. Co bych řekla kamarádkám? Když vidíte Edmara v civilu, působí jako celkem drobný člověk. Ale když hraje, je velikán, je skoro neuvěřitelné, kolik má síly.

Budete pro Edmara při jeho pražské návštěvě také průvodkyní? Jaká místa hlavního města mu ukážete?

Ano, určitě mu ukážu Prahu. Přijíždí sem poprvé a moc se na návštěvu oba těšíme. Nejspíš zajdeme na Hrad, Petřín a Staré město. Nevím, kolik budeme mít času, musíme hlavně nazkoušet program.

Vy jste koncertovala doslova po celém světě. Lze říci, že se na nějaké publikum těšíte „trošku" více, než jinde?

To bych ani neřekla. Spíš je skvělé, když natrefíte na výbornou akustiku a k tomu pozorné publikum. Pak můžeme jako muzikanti při koncertě opravdu čarovat.

A co české chladné publikum? Věříte, že ho rozpumpujete?

No, české publikum možná není jako latinskoamerické publikum, ve smyslu že hned tak netančí v židlích, ale nenazvala bych ho chladné. Určitě doufám, že s Edmarem publikum rozpumpujeme. Nejsme sice taneční kapela, ale myslím, že v tomto duu to bude velice rytmický večer!

Co plánujete v příštím roce vy sama a co s Milokrajem? Je v plánu další CD? Pokud ano, v jaké řeči ho vystřelíte vstříc publiku?

Právě jsem natočila CD krásných venezuelských písní s jedním venezuelským kytaristou žijícím v Praze, jménem Ernesto Chuecos. Takže na začátku příštího roku bychom měli vydat CD a bude celé ve španělštině. Co se týče Milokraje, píšu pro kapelu nové skladby a ráda bych je během roku 2016 natočila, tedy pokud dáme dohromady peníze - spoléháme částečně na granty a sponzory. Mám velkou radost z této nové hudby. Myslím, že druhé album s Milokrajem bude ještě lepší než to první, hlavně proto, že už tři roky opět žiju v Čechách a lépe zpívám česky. A také proto, že kapela hraním a šnůrami za poslední tři roky hodně rozkvetla.

V pondělí zahrajete a zazpíváte na akci v rámci Mezinárodního víkendu žen. Hrajete raději pro ženy, nebo pro muže?

Ještě jsem nikdy nehrála jen pro ženy nebo jen pro muže. Ale jsem ráda, že se mohu účastnit Mezinárodního víkendu žen. Je dobré oslavovat nadané a tvořivé ženy!

Vnímáte obecenstvo? Myslím jeho složení? Zda při příchodu na pódium vám bleskne hlavou: Ha, to je samá žena, to bude prima. Nebo třeba: Proboha, to je samé dítě? Jen aby neutekly o přestávce?

Zas tak moc obecenstvo nevnímám…

Máte raději poklidné publikum, nebo „rachot"?

Vzhledem k tomu, že dělám docela jemnou hudbu, mám raději klidné publikum. Aspoň při poslechu. Ale samozřejmě člověk ocení vřelý potlesk nebo výraz dojetí publika mezi písněmi. Je cítit, když hudbu posluchači s vámi prožívají. A když se toto napojení podaří, člověk kolikrát zpívá a hraje lépe, chce ze sebe dát to nejlepší.

Vy jste taková cestovatelka, kde se vlastně cítíte doma? Je to pokaždé tam, kde zrovna bydlíte, nebo máte srdečně nějaké místo zakořeněné jako ono místo, kde prostě jednou budete žít a pít kávu a nikam nespěchat a sledovat třeba šustění listí? Nebo ruch velkoměsta…

Máte pravdu, stěhovala jsem se v životě mnohokrát, nedávno jsem spočítala osmadvacetkrát! Takže jsem se naučila si rychle zvykat na nové bydliště a snažit se kdekoli zrovna jsem pracovat a soustředit se. Ale v posledních letech jsem toužila najít opravdu „vlastní domov", což se mi konečně podařilo realizovat. Sice mám malý ateliér v Praze, ale můj domov je teď v nádherném prostředí v přírodě, kde mám pracovnu s nástroji. Koukám z okna na řeku a stráň, kde se pasou ovce a zpívá tam spousta ptáků. Dělá mi to nesmírně dobře. Jen tam nejsem tak často dlouho v kuse, musím hodně cestovat, hrát, učit. Ale vždy, když mám příležitost, tam jedu si trošku odpočinout a tvořit.

Prozraďte, máte nějaký rituál před koncertem? Zda musíte být chvilku sama? Zda obejmete nejbližší strom či nejbližšího člověka? Zda si před příchodem na pódium třikrát odplivnete? Nebo na pódium prostě vletíte s vírou, že dneska je ten nejbáječnější den?

Nejradši bych měla malý rituál před koncertem, byla bych velice ráda několik minut sama v klidu. Ale to se většinou nepodaří. Za prvé kolikrát není kde být sama a navíc jako kapelník má člověk strašně moc zodpovědností za celou kapelu. Takže jsem vděčná, když se všem hudebníkům podaří včas dorazit na místo, připravit kvalitní zvuk v sále, něco malého včas sníst, zpěvák se nemůže najíst těsně před koncertem a nemůže jíst cokoli, převléct se, učesat se, předat CD pořadateli, sdělit kapele pořadí písní a ujistit se, že mají všechny noty v pořádku a další spousta „maličkostí". Zkrátka většinou je toho v pozadí tolik, že jsem se naučila nechat se unést až hudbou na pódiu a snažit se naladit na její kouzlo hned, jak koncert začne.