Jak vzpomínáte na svou velkou roli v Románu pro ženy?
Koukám na to pořád stejně. Akorát z odstupu 11 let. Moji dlouholetí kamarádi mi říkali: „Za co ty jsi tam, prosím tě, bral honorář? Za to, že ses choval úplně stejně, jak tě známe?" Tomu říkám kšeft snů. Bylo to prima. Všechno, co tam hraju, jsem si prožil… S jedinou výjimkou. Matka a dcera, to se mi nikdy nepodařilo. A upřímně řečeno jsem po tom nepásl.

Někdy se mi zdá, že literatura Michala Viewegha je někdy braná jako brak…
Nespravedlivě! Jeho úspěch budí závist a nezasloužené opovrhování. Vždycky slyším odsudky, tak se zeptám: „Co jsi od něj četl?" Většina odpovídá, že nic, že to jsou srágory. Není to pravda. Třeba román Vybíjená je geniální. Ukažte mi jiného českého spisovatele, který tak rozumí ženské duši. Dokáže skvěle vykreslit ženskou postavu. Kdyby chtěl, tak napíše i duchamornou záležitost.

Teď se tou svou nemocí v tvorbě také dost posunul…
Právě. Příběh, který jemu napsal život. To nevymyslíte. Napadá mě sentence Marka Twaina: „Fikce má oproti pravdě strašně velkou nevýhodu. Musí být totiž pravděpodobná." Pravda může být nejšílenější ze všech.

Točíte teď něco?
Nedávno jsem v Záhřebu točil roli pro nový seriál BBC1 McMafia. Hraju zkorumpovaného českého policistu-celníka, protože část se odehrává v České republice, který vzal od ruské mafie úplatek za to, že nechá projet její kamion kradených cigaret. Protože je nezkušený, tak kamion stejně zastaví a cigára prodá svému kamarádovi českému mafiánovi, kterého hraje Karel Roden. A to neměl dělat, protože s ním pak zúčtovali. Rusák mi rozseká hlavu na maděru železnou trubkou. Bylo to intenzivní, ale krátké (smích), Karel vydrží déle. Jsme okrajové role, ty hlavní mají Britové či herci bývalých krajin Sovětského svazu. Skamarádili jsme se tam s jedním Rusem a Gruzíncem, což je ten můj vrah. Ve skutečnosti je velice milý.

V lednu jde do kin romantická komedie Miluji tě modře. Co v ní hrajete a co je na tomto snímku zajímavého? Čím by mohl zaujmout?
Divadelního ředitele, dnešní mluvou manažera mladého nezávislého novocirkusového divadla. Kdo má rád Cirk La Putyka, protože v jeho prostorách a s jeho herci jsme natáčeli, přijde si v tomhle filmu na své.

Teď vás ale čeká hudební záležitost. Ve čtvrtek 22. prosince budete moderovat benefiční Disco Night, jak jste se k události nachomýtl?
S Tomášem Krejčím, absolventem FAMU, dnešním filmovým producentem, jsme byli velcí kamarádi, než emigroval. Chodíval jsem za ním do MONu, kde koncem 70. a začátkem 80. let dělal diskžokeje. Teď se potkáváme na natáčení různých zahraničních filmů. Přišel za mnou s nápadem, že oživí diskotéky a velká jména, která tehdy hrála. Někteří z nich jsou stále činní a jiní v DJském důchodu.

Když jste navštěvoval diskotéky, jaká vás bavila muzika?
Tu, co hrál Tomáš Krejčí. Byla to tzv. černá hudba: RnB a soul. Ne takové to šlapání zelí. Tahle hudba se nehrála ani v rádiu, ani v televizi. Maximálně jeden hit, který skutečně hýbal zeměkoulí, tak ten se komunistické rádio uvolilo koupit, jinak jsme slýchávali jen popíkový mainstream.

Takový diskotékový underground hrál váš kamarád.
No, dejme tomu. On hrával soulovou hudbu. Každý DJ měl jiný repertoár. Někdo šel jen po hitech. Diskžokejové byli lidi, kteří měli přístup k deskám. Měli příbuzné, kteří jim to posílali. V obchodě se to koupit nedalo. Zapomeňte.

Jasně, desky se kupovaly na trzích. Někdo je v parku rozložil na trávu a jelo to…
Burzy bývávaly ve Španělské ulici, která už dnes neexistuje, protože ji sežralo nádraží. Na chodníku nebo o barák byly opřené desky a tam se chodilo a měnily se. Když se někdo stal DJem, znamenalo to, že má nějaký kanál a přístup k deskám.

Vlastnil jste desky? Vzpomenete si na nějakou desku, na kterou jste byl hrdý?
No, jasně, že jsem vlastnil desky. Hrdý jsem byl na Pink Floydy Wish You Were Here, kterou mi přivezla moje matka v roce 1975. Jela s baletem na zahraniční zájezd a přivezla mi tohle elpíčko. Bylo mi jen líto rozbalit ho. Bylo zapečené v igelitu, to u nás taky neexistovalo. Hrál jsem si ji na svém gramofonu Supraphon.

Připadá mi nepředstavitelné, že za socialismu stála deska stejně jako dnes.
Desku jste si mohla pořídit za čtvrtinu měsíčního platu. Samozřejmě, že ceny byly šílené, protože odpovídaly tomu, co desky stály venku. Byla ale jiná struktura výdajů. Za elpíčko na černém trhu jste dala 3 nebo 4 stovky, pokud bylo nové, ale běžný měsíční nájem za byt 2+1 byl 150 Kč, celé to bylo pokřivené. Džíny jste pořídila za tisíc korun půl měsíčního platu.

Takže pro vás byla muzika hodně důležitá.
Ano, jako každý mladý člověk jsem muziku řešil a vadilo mi, že se mi líbí hudba, kterou nemůžu poslouchat. Když to člověk koupil, tak to pak chtěl vyměnit. Taky jsme nahrávali na magneťáky. Když gramofon neměl jack, tak se alespoň namířil mikrofon. Nahrané kazety se taky prodávaly. V metru visely inzeráty: Prodám nahranou kazetu Dire Straits, cena 100 Kč, a telefonní číslo na utržení. Večer se někdy dalo chytit rádio Luxemburg. Člověk kvůli muzice musel vyvinout velké úsilí, ale kdo za tím šel tvrdě, nakonec se mu to podařilo.

Jaké kapely pro vás byly zásadní? Na jakou hudbu se těšíte na Disco Night?
Kdybych měl jmenovat, tak třeba Jackson 5, ještě než se Michael Jackson osamostatnil.