K poslednímu tématu se Kopáč vrací svým nejnovějším titulem Praha ožralá čtyřsetstránkovou knihou o dějinách hospod v našem hlavním městě, kterou vydal v nakladatelství Academia ve spolupráci se spisovatelem Petrem Stančíkem.

Alkohol a Češi, to je fenomén. Lidé tu pijí z historicky různých důvodů. První otázka je tedy jednoduchá: Co o nás říká Praha ožralá?
Těžko říct, co říká o nás. Ta kniha začíná v pozdním středověku a končí kolem roku 1989. Spíš vypovídá o těch, co tu byli před námi, o generacích, z nichž vyrostly naše generace. A říká, co se vlastně dalo čekat: nejrůznější alkoholy a jejich konzumace hrály v české kultuře, společnosti a politice vždycky důležitou roli. Někdy rovnou tu hlavní. Třeba za národního obrození, napříč celým 19. stoletím. Tehdy se konzumovalo slastně, kreativně, pro ten ideální cíl na horizontu.

Eva Lustigová
Eva Lustigová: Můj otec Arnošt by řekl, že nejdůležitější je být slušný

A povedlo se. Ačkoliv Masaryk proti pití celoživotně brojil. Na opačném pólu pak skončil třeba Klement Gottwald po osmačtyřicátém roce, ten se oddával alkoholizaci vyloženě strastné, destruktivní, záhubné. Přestože kázal ráj na zemi. A povedlo se i tady: pokud je v Gottwaldovi někde pravda, pak v jeho vztahu k alkoholu. Takže in alkohol veritas.

Ovšem jaký alkohol: až do konce předminulého století vítězilo na celé čáře pivo. To byl národní tmel, pojivo. Na dobré víno a ještě lepší pálené pití prostý lid neměl. K mání byly jen sprosté, pokoutní verze. Viz kauza Batalión z naší knihy. Ostatně Masarykovo tažení proti alkoholizaci občanů nemířilo na pivo, ale právě na tyhle podezřelé vysokoprocentní drinky…

V knize zmiňujete vznik určitých pochoutek, bez kterých si už dnes návštěvu putyky nedovedeme představit. Třeba pivní sýr. Co všechno bylo vynalezeno v pražských hospodách?
Pivní sýr je důkaz hmatatelný, poživatelný. Ale daleko víc vynálezů bylo v rovině ducha. Všechny ty velké myšlenky a fantazie, které skončily hlavně v literatuře, ale také ve výtvarném umění, na divadle, ve filmu, fotografii. Od obrození přes avantgardu první republiky po neoficiální umění a underground po osmačtyřicátém – odnikud ten chlast nejde vypárat. Jednou z mála věcí, která je na naší společnosti a kultuře sympatická, je to, že se o podobný výmaz nesnaží.

Nechává takové příšerné vožungry, jako byli Neruda, Arbes, Hašek, Longen, Štyrský, Bondy nebo Hrabal, bez mrknutí oka v kánonu. Ale pozor: snad s výjimkou Štyrského, traumatizovaného otcem, smrtí nevlastní sestry a vrozenou srdeční vadou, a Haška, který zdejší, potažmo středoevropskou mentalitu přerostl o pár kilometrů a předběhl o několik desítek let, šlo o konzumaci slastnou. Stačí se podívat, kolika roků se ti borci dožili. I proto dnes Češi, a samozřejmě i Moraváci a Slezané, tolik pijí. Je to v nás jako v koze. Naše národní základna i vývojový pohyb směrem k samostatnosti stojí minimálně poslední dvě století na vydatné alkoholizaci.

Snímek z natáčení filmového Švejka s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli
Sto let s Haškovým Švejkem: Slavná kniha i nadále rozděluje českou společnost

Své literární putování začínáte v legendární Jedové chýši. V místě, kde se tančilo s mrtvolou, kam měl chodit v přestrojení král Václav IV. a tak dál. Co je na těch historkách pravdy?
Nevím jistě. Ale zrovna Kischovi má člověk chuť věřit. Za svoje slovo vždycky ručil tělem, byl přímo na místě – znal se s pražskou galerkou, nevěstkami, v lokálech nejnižší cenové skupiny byl jako doma. Psal z prostého nadšení, že mohl být při tom. Tam, kde se něco rodilo, kde něco vznikalo, kde se proplétala nová vlákna kulturního a společenského mycelia centrální Evropy. Pokud jde o další prameny, je třeba jisté obezřetnosti: v novinách a časopisech bude jistě více pravdy.

V literatuře, například u Haška nebo Bondyho (jemuž je ostatně kniha nepřímo věnována), pak více fikce, mystifikace, srandy. To je vlastně riziko celé Prahy ožralé: jak už jsem řekl, končíme kolem devětaosmdesátého. Tehdy mi bylo třináct a mému spoluautorovi Petru Stančíkovi jedenadvacet. Většina toho, o čem píšeme, nás osobně minula. Jsme odkázáni na zkušenost druhých. Takže jsme zpovídali starší a zkušenější, třeba Eugena Brikciuse. Ale nepsali jsme tu knížku jako drtivě odbornou práci, spíš jako publikaci ve formátu infotainmentu. Seriózní info jako základ a volná zábava navrch. A že té srandy kolem bylo!

Podařilo se vám zmapovat na osmdesát podniků. Riskovali jste při tom vlastní játra?
Spíše jsme riskovali, že toho v knize bude hodně chybět. Původní soupis hospod, z nichž jsme vybírali, měl kolem dvou set položek. Selekce byla nemilosrdná. Šli jsme po těch podnicích, k nimž vedou konkrétní literární stopy, které jsou nějak zapsané v kultuře, jakkoliv okrajové či zapomenuté. Většina míst, o nichž píšeme, je dávno pryč, už neexistují.

Kupříkladu hospody ze Švejka nebo Hrabalův „veliký slalom“ do dna Libně. Mimochodem, ten zkoušel kolega Stančík opakovaně zdolat – a jak v knize poctivě uvádíme, „vždy byl zdolán sám“. Těch branek je na pěti kilometrech kolem dvacítky. Tedy dvacet hospod – a dvacet piv. Takže ano, tady to trochu riskantní bylo. Víc bychom ovšem riskovali s průzkumem dekád po devětaosmdesátém, kdy by šance na osobní vizitaci v daném lokálu byla podstatně vyšší. Možná příště.