Její autorka Anna Tůmová psala - jak sama říká v rozhovoru pro Deník - vlastně celý život. Svoji první knihu ale vydává až nyní, ve čtyřiapadesáti letech.

Hlavní hrdinou vaší knihy je Juliana, která začíná žít nový život. Je v tom paralela s vaším životem?

Ano, ale pouze částečná. Jako mnoho lidí jsem i já byla osudovými náhodami několikrát donucena začít znovu. Když se to stalo naposledy, dovedly mne tyto náhody až k psaní. A za to jsem vděčná. Když vás bolí duše, je psaní úžasně léčivé. Pro mě tedy určitě.

Jak jste se od práce ekonomky, referentky a manažerky dostala k literární tvorbě?

Psala jsem vlastně vždycky, jenom to zpočátku byly ekonomické analýzy a později reklamní slogany a propagační články. To nebylo zas tak moc zábavné. Svou knížku jsem začala psát jako jistou formu terapie. Ale když něco napíšete a zdá se vám, že to má hlavu a patu, prostě vás zajímá, jestli se to třeba nemůže líbit i někomu dalšímu. Co uděláte? Dáte to přečíst kamarádkám. Se mnou to bylo stejné…

Kniha A co s tím má společnýho láska? od spisovatelky Anny Tůmové.Kdy jste se rozhodla, že knihu vydáte? Jak dlouho jste ji předtím měla „v šuplíku"?

Právě po tom, co ji přečetlo několik mně blízkých lidí. Byly to samé ženy a všechny se shodly, že to je víc než terapie. Než jsem ji stačila uložit do šuplíku, dostala jsem díky kamarádce možnost poslat rukopis knížky paní Romaně Přidalové z nakladatelství Motto. Řekla mi, že by ji vydali.

Jaké jste v tu chvíli měla pocity?

Strašně zvláštní. V jednom okamžiku ve mně všechno jásalo a zároveň mne svíralo obavami, aby si to nepřečetli ještě jednou a neřekli: promiňte, byl to omyl. Naštěstí se to nestalo a já jsem s úžasem sledovala, jak opravdu vzniká knížka.

Je kniha v něčem autobiografická?

Samozřejmě je částečně autobiografická, ale použila jsem i příběhy svých kamarádek a známých. Nedá se ale říct, že každá postava je konkrétní člověk. Jako autor si mohu dovolit ten luxus, že nemusím vyprávět tak, jak se věci staly, ale mohu je přepracovat, upravit, poskládat do jiných souvislostí. Vlastně jsem tak trochu zlodějka. Kradu zážitky, situace i emoce. Ale většiny mých přátel jsem se dovolila a nebo se jim posléze k tomu zločinu přiznala. Vzali to s pochopením a humorem.

Spisovatelka Anna Tůmová.Tematicky je o lásce. Nemáte pocit, že knih o lásce je spousta? V čem je ta vaše jedinečná?

Znáte něco, co nám dokáže zamotat život víc než láska? Jedině nemoc, a o té se mi psát nechce. Ano, knih o lásce je spousta. Spisovatelé o ní píší už několik století. A ještě mnoho let psát budou. Každá láska je svým způsobem jedinečná a zároveň to, co lidé prožívají, si je tak podobné, že v cizím příběhu takřka pokaždé dokážete najít kousek toho svého. A já jsem chtěla, aby moje knížka byla právě taková. Aby v ní čtenáři nebo spíš čtenářky našly kousek svého příběhu a dokázaly se na něj díky tomu, jak je vyprávěn, podívat s humorem.

Jako autorka v knize vzpomínáte na období socialismu. Cílíte tak na specifickou čtenářskou skupinu?

To nebyl žádný specifický záměr nebo kalkul. Polovinu života jsem prožila v socialismu, ta doba do značné míry utvářela náš život a naše vztahy. Lidé vstupovali do manželství velmi brzy, nezralí a z nedostatku jiných příležitostí. Nebylo možné cestovat, většina dělala práci, která je nebavila a rodina byla vlastně jediná alternativa. A když došlo ke krizi, lidé se nerozcházeli často z banálního důvodu. Sehnat bydlení bylo takřka nemožné. Dnes si obstaráte pronájem třeba za hodinu, ale v době, kdy mi bylo pětadvacet, se na byt čekalo desetiletí. Proto tu byla řada nefunkčních vztahů takzvaně „kvůli dětem". V jednom takovém jsem žila, takže si to nevymýšlím. Rozvedená žena se často ocitala v katastrofální finanční situaci. A všechno tohle ovlivňovalo i partnerské vztahy. Beru to tak, že čtenářky - moje vrstevnice - to prožívaly podobně, a proto to pro ně bude srozumitelné. A ty mladší si v těchto - pro ně pravěkých reáliích - najdou zase jiné emoce. Takové, které nepodléhají zubu času.

Jaké máte další literární plány?

Čekám, jak „A co s tím…" dopadne. První ohlasy jsou příjemné. Hodně příjemné. Pustila jsem se do volného pokračování, takže budu asi brzy zase škemrat u svých kamarádek, aby si ho přečetly.