VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Linda Rybová: Existují světy, do nichž nepatřím

/ROZHOVOR/ Linda Rybová má za sebou další náročnou divadelní i televizní sezónu. Na léto se ale těšila nejen kvůli sobě, manželovi a dětem, ale zejména díky jejich víkendovému venkovskému útočišti. Po prázdninách ji mimo jiné čeká opět účinkování v Divadle Verze, které se od nové sezóny přesunuje do vršovického divadla Mana.

17.7.2017
SDÍLEJ:

Minulý měsíc jste předávala šek pro Nadační fond Kolečko. Jak jste se k tomu vlastně dostala?
Před čtrnácti lety mě oslovil fotograf Tomáš Brancuzský, který měl zkušenosti s těžkou autonehodou. Rozhodl se založit nadační fond, který bude pomáhat dětem po nehodách. Fond je úzce spojen s traumatologickými odděleními po celé České republice, domovskou základnu má ale v pražské Thomayerově nemocnici. Princip fungování nadace mi byl blízký, v té době jsem čekala své první dítě, i proto si to tak dobře pamatuju. I před tím jsem dělala charitu, posílala jsem peníze na různé dobročinné účely, ale nikdy jsem nepomáhala fondu, kterému bych mohla úplně důvěřovat. V rámci Kolečka mám čisté svědomí, jejich účetnictví je totiž naprosto transparentní. Za peníze, které vybereme, koupíme přístroje nebo zařídíme čekárnu. Prostě vybavení, o které nás konkrétní traumacentrum požádá. Žádný unik peněz a pořádání nesmyslných akcí.

Nejsou pro vás, coby matku tří malých dětí, návštěvy traumatologických center příliš depresivní?
Za těch čtrnáct let jsem traumacentrum v rámci různých akcí navštívila několikrát. Nejsem ale zrovna typ, který by se chtěl fotit se zraněnými dětmi. Když po mně novináři něco podobného požadovali, bylo mi to hodně nepříjemné. Mám pocit, že by pacienty po nehodách neměl nikdo rušit. Zdá se mi divné chodit za zraněnými dětmi do pokoje a rozmlouvat s nimi, od toho mají přece doktory a své nejbližší. S vyloženě tragickými případy se proto nesetkávám. Ale vím o nich a sleduji statistiky. Pro mě, jako pro matku, je důležité, že znám největší nebezpečí. Druhá funkce našeho fondu je totiž preventivní. Vyhodnocujeme statistiky center a nejčastějších úrazů, potom lidem radíme, jak jim mohou předcházet.

Takže fond vychovává nejen děti, ale i rodiče?
Ano, připomínáme, že se mají děti poutat v autě, zdůrazňujeme, že musí mít autosedačku a že na kole jsou helmy nezbytností. Nejčastější úrazy a nejhorší následky totiž pramení z nedbalosti. Je to přesně ten model, když někdo jede autem jen na krátkou vzdálenost a řekne si: „Je to kousek, je to v pohodě, nemůže se nic stát!“ Pozoruju podobné chování i u svých kamarádů, je to tak jednodušší, přece se nebudeme pořád bát! Následky – složité operace či dokonce smrt malých dětí – za to vůbec nestojí. Takže já raději známé i rodinu terorizuju. Svoje děti jsem naučila, že i když nejsou s námi, musejí se poutat. Je to jejich povinnost a zodpovědnost. Vyprávěla jsem jim strašně případy, které se staly. To samé jim zdůrazňuju i v případě jízdy na kole.

Jste tedy úzkostná matka?
Maminky prostě vystrašené bývají. A myslím, že na tom není špatného. Strach je emoce, může zachránit život, ale stejně tak vás může zabít, když se jí necháte ovládat. Jde o to udržet míru. Nepopírám, že v tom mě práce pro Kolečko ovlivnila.

Skoro každou nadaci dnes zaštiťuje nějaká známá osobnost.
I skvělý koncept potřebuje zviditelnění. Charita sama o sobě nikoho vlastně ani moc nezajímá. Snažím se zároveň pomáhat i jinak. Organizuji proto divadelní benefice a koncerty, akce, které vynesou další peníze, pozvu své kamarády.

Mluvíte o kamarádech. Poprvé jsem vás viděla na vašem absolventském představení na konzervatoři. Zaujalo mě, že jste byli velmi silný ročník, působili jste jako dobrá parta.
Mám na konzervatoř krásné vzpomínky a i nyní mě obklopuje jen málo kamarádů, s nimiž jsem se spřátelila až po škole. I když se s některými spolužáky nevidím často, kdykoliv je potkám, cítím se, jako kdybych přišla domů. Konzervatoř je v lecčem specifická, děláte něco, co už chcete dělat pořád. Sešli jsme se a bylo nám čtrnáct. V té době se utvářejí vztahy a nám se povedlo, že jsme se potkali jako blízké osoby i jako lidé, kteří jsou zároveň dobrými herci, a i díky tomu jsou úspěšní. S Káčou Winterovou stále spolupracujeme a vídám se i s Ivankou Jirešovou. To samé můžu říci i o klucích z našeho ročníku. Nás bylo dvanáct, a to, že všichni stále děláme divadlo, je unikátní.

V patnácti přijde člověk na konzervatoř jako naprosté dítě. Vy jste v té době už stoprocentně věděla, že chcete být herečkou?
Rozhodně jsem nebyla uvědomělá, naopak spíš trochu opožděná. Odmala jsem dělala balet, tak jsem navštěvovala taneční konzervatoř. Začala jsem ale točit jeden dětský film, díky tomu jsem potkala lidi, kteří mě popostrčili k činohře. Chodila jsem na hereckou přípravu, učila se monology ke zkouškám a začalo mě to strašně bavit. Po nástupu na konzervatoř jsem se ale nějak vyděsila. Dost jsem se styděla a pochybnosti o mě měli i profesoři. Jaroslav Satoranský nevěděl, co si má se mnou počít. Jana Preissová byla statečná, viděla ve mně nějaký druh podobnosti, protože jsme v něčem byly možná stejné, a věřila, že se proberu. Pak přišel Láďa Mrkvička, začali jsme dělat komornější věci… Skrze něj i zkoušení Tramvaje do stanice Touha s Janou Preissovou mě divadlo zase začalo bavit. Ale v úplně v jiném levelu, cítila jsem, jak jsem dospěla. Občasné pochybnosti má člověk ale pořád.

Hned na začátku kariéry jste prošla skvělými činoherními soubory, dnes působíte pouze v agenturních divadlech. Jiné nabídky nepřicházejí?
Do svých šestadvaceti jsem hrála poměrně hodně. Kromě Palmovky a Komedie jsem hostovala i v mnoha dalších divadlech, třeba i v Národním. Šlo o období, kdy jsem stála na jevišti i pětadvacetkrát do měsíce. No, a potom přišel takový přelom, skončila jedna éra Komedie a i pro mě to bylo v soukromí složité. Najednou jsem byla na volné noze a chvilku na to otěhotněla a porodila dvě děti rychle po sobě. Do některých inscenací jsem se už vrátit nemohla. A ty, do kterých jsem se vrátila, jsem hrála jen chvilku, protože jsem otěhotněla potřetí. Nevadilo mi to, a když se mě někdo ptá, zda jsem volila mezi dětmi a kariérou, odpovídám, že o žádnou volbu nešlo, pro mě to bylo přirozené. Ale taky mě nenapadlo, že to potom bude tak komplikované.

Divadlo Verze, kde aktuálně účinkujete, ovšem není typické agenturní divadlo.
Agenturní a komerční divadla dělají většinou texty, které mě nezajímají. Říkali jsme si s Igorem Chmelou, s Janou Janěkovou a s mým Davidem, že se pokusíme udělat dobrý text a doufali jsme, že na to lidi stejně přijdou. Není úplně jednoduché vymyslet dramaturgii tak, aby to bavilo nás a aby bylo představení komerčně úspěšné. Nemáme jinou šanci, my lidi do divadla musíme dostat, protože jinak zkrátka představení zaplatíme my. Je to chození po hraně, ale tak fungujeme už tři roky a máme šest inscenací na repertoáru.

Režisér Thomas Zielinski vám skvěle zrežíroval komedii Úča musí pryč, příběh jedné podivné rodičovské schůzky.
Kdysi byl učitel autorita, ať byl jakýkoliv zmetek. A teď je to obráceně. Oba póly mě děsí. Rodiče jsou dnes ostří, neochvějně přesvědčení, že mají ve všem pravdu, že jejich děti jsou právě ty nejlepší a škola se jejich vidění často přizpůsobuje. Hra má skvěle vystižené charaktery, ale když jsem ji četla, nezasmála jsem se ani jednou. Připadalo mi to až ohavné a strašidelné, jak se postavy příběhu chovají, představovala jsem si, jak asi vypadají děti hlavních hrdinů, ale ani ta učitelka není úplně kladný typ. Konec je pak vyloženě sporný. Inscenace tak skvěle reflektuje naši dobu.

Seznam vašich rolí je dlouhý, ale těch filmových v poslední době moc nepřibývá.
Občas nějaké nabídky přišly, ale já je odmítla. Někdy totiž šlo o příšerné blbosti. Neříkám, že všechny věci, které dělám, jsou skvělé, ale vím, proč je dělám a proč je dělat chci. Buď to je lidmi, kteří mě baví nebo mě těší forma a téma anebo mi jen dělají radost. Člověk někdy prostě musí změnit přístup k věcem. Stoprocentně pracovně spokojená nejsem, určitě bych si dovedla představit všechno mnohem líp. Většina věcí, o které hodně stojím, mi nevyjde, to tak prostě je, ale já zase nejsem typ ambiciózní herečky. Nemám žádné cíle a vysněné věci, něco, za čím bych šla, což je možná chyba. A také existují světy, do nichž nepatřím, kde bych se necítila dobře. Proč se někam cpát, mám tři děti a zažívám s nimi tolik radosti i starostí!

Byla role Rybičky v Básnících právě tou, o kterou jste stála? Každá éterická herečka přece touží po roli Múzy Štěpána Šafránka…
V dnešní době už to tak úplně není, možná spíš kdysi. Mně přijde celý cyklus Básníků moc dobrý. Navíc ho mám spojen s dětstvím a mládím. Formát zasazený do českých reálií, legendární záležitost. S Dušanem Kleinem se znám úplně od začátku, asi od mých šestnácti, kdy jsem točila své první věci. Mám k němu sentimentální vztah a obdobný vztah mám i k Básníkům. Pavla Kříže jsem samozřejmě v pubertě milovala, pohádku O statečném kováři jsem viděla mnohokrát. Ano, to jsou světy, do kterých chce člověk patřit a chce být součástí právě takového eposu.

Už delší dobu máte s kamarádkou Kateřinou Winterovou televizní projekt Herbář. Jak vznikl?
Kateřina mě kdysi oslovila na vinohradském balkoně, že by chtěla něco takového dělat. A já se hned na tom balkoně zhroutila. Říkala jsem jí: „Káčo, že bychom my dvě něco moderovaly? A ještě pořad o vaření? To mě chceš zabít?!“ Zdálo se mi to složité, spojené s přírodou, a tím pádem úplně odlišné. Nikdy jsem nechtěla moderovat pořad o vaření ve formě, jak jsem ho znala, protože nejsem moderátor ani kuchař. Náplň se formovala i během dalších sérií a profilovala se až na základě odvysílaných dílů. Byl to statečný krok do velkého neznáma a myslím si, že se vyplatil. Jak jsem se ze začátku příšerně stresovala, tak jsem se poté královský bavila.

Nějakou dobu jste žili s manželem na vesnici, zřejmě máte k přírodě blízko.
Nedělala bych Herbář, kdyby mi to nebylo blízké. Novou sérii už Káča připravuje sama, ale pro mě šlo o osobní projekt. Nejsem úplná divoženka, to ne, ale věci spojené s přírodou a s návratem k ní, nebo spíš ke své přirozenosti, mě hodně zajímají. Já jsem takhle žila už jako dítě a stále to přetrvává.

Kvůli školní docházce dětí jste se vrátili do Prahy, nechybí vám venkov?
Já Prahu miluju a mám ji strašně ráda. Nemohla bych žít někde jinde. Ale venkov je pro mě taková soukromá nabíječka, čistá energie. Přichází tam ke mně všechno dobré, zatímco to špatné odpadá. Když nejsem v přírodě, jsem nervózní, protože mi není dobře. Pro mě je to nutnost, potřeba se nadechnout. Baví mě dívat se do stromů a poslouchat ticho nebo ptáky, být v samotě a v klidu. Město je krásné, ale po všech stránkách strašně intenzivní, je to stres a napětí. Venkov je pro nás stále domovem.

Jak děti zvládly návrat do města?
Jsme zpátky už docela dlouho, šest let. Nebylo to jednoduché, a chvilku to trvalo. Všechny naše děti se na venkov chtějí zase odstěhovat. Plánujeme, že by to mohlo být za pět let, to už budou velké. Doba, kdy se na vesnici vrátíme natrvalo, se blíží.

Jednou váš manžel velmi vtipně popisoval vztah vašeho syna k penězům, tvrdil, že z něj bude bankéř. K čemu inklinují dcery?Škoda, že se tento vztah neprojevuje i v matematice… Víte, nerada mluvím o dětech v osobnější rovině. Umějí totiž číst a občas jim někdo „velmi rád“ poví, co jsem o nich řekla. Stačí, abychom je s Davidem někde zmínili v rozhovoru. Naše věty někdo převezme, vytrhne z kontextu, a děti se tím pak trápí. Raději si tyto informace nechávám pro sebe. Každopádně, Franta mi aktuálně oznámil, že bude raper a herec. Holky jsou každá jiná, tam si to netroufám říct.

Souvisí nechuť k osobnějším zpovědím i s obdobím, kdy jste byla nucena odpovídat na velmi intimní otázky? Proč jste některé novináře rovnou neodmítla?
To mělo několik fází. Já jsem se o svém soukromí i vztazích nebavila. A když jsem měla potřebu svůj vztah komentovat, tak jen proto, že se mě novináři cíleně ptali, že jim samotným přišlo něco divné a že něčemu nerozuměli. Jsem upřímná, což není v téhle oblasti dobrá vlastnost. Poslední dobou si říkám, že si budu nějaké věci nechávat pro sebe. V životě jsem neřešila soukromí přes media, ale někdy je z vyřčených nepravd člověk tak znechucený, že se zkrátka musí ohradit nebo k tomu něco dodat.

Média už neřeší jen vás, ale i vztahy dospělých dětí vašeho partnera. Jste prostě rodina, o které se hodně píše.
To je pravda, trošku se pozornost přelévá. Mnoho novinářů se nezapomene zmínit o tom, co „už bylo“, ale dokonce i v článcích, které se netýkají přímo mně. Je to mix skutečných událostí a fabulace. Dost odporné.

Existují naopak otázky, které byste dostávat chtěla, ale nikdo vám je nepokládá?
Když jsem začínala, tak když se mnou někdo dělal rozhovor, šlo většinou o novináře, který si mě sám našel a kterého jsem opravdu zajímala. Dnes často přijde člověk, který dostane povídání se mnou jen jako redakční úkol a je na něm vidět, že ho úplně nebavím a nezajímám. Nedivím se, i já často dělám rozhovory účelově. Ostatně nemyslím si, že široká veřejnost musí nutně vědět, co si myslím a co právě dělám.


Linda Rybová (*1975) vystudovala balet a herectví na Pražské konzervatoři. Působila v Divadle Komedie i v Divadle Pod Palmovkou, účinkovala v dalších pražských souborech. Aktuálně hraje v Divadle Palace a Divadle Verze. Objevila se v mnoha televizních seriálech (Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Ohnivý kuře), televizních hrách i filmech (Kytice, Tmavomodrý svět, Jak básníci čekají na zázrak). S manželem Davidem Prachařem má tři děti.

Autor: Ilona Smejkalová, Denis Drahoš

17.7.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Smog z dopravy. Ilustrační foto.
5

Omezení dopravy při smogové situaci by mohla platit v únoru

Herec a bývalý politik Milan Kňažko.
4

Politikou se dnes bavím, když už si ten cirkus platíme, říká herec Kňažko

Ceny Paměti národa dostali političtí vězni a perzekvovaný Šimko

Ceny Paměti národav pátek v Národním divadle v Praze obdrželi političtí vězni František Suchý, Mária Matejčíková a František Lízna a také Otto Šimko, který byl opakovaně perzekvovaný kvůli svému židovskému původu. Ocenění uděluje obecně prospěšná společnost Post Bellum od roku 2010 pamětníkům zlomových momentů minulého století.

Byt jako investice? Splátky vás vyjdou dráž

Sníte o vlastní nemovitosti, která bude vydělávat za vás? Fajnová myšlenka, ale neoplýváte-li tučným kontem, vše si pořádně spočítejte. Cesta k úvěru bude totiž náročnější. Tedy pokud přiznáte váš skutečný záměr. Zda se takový úvěr vyplatí, přibližuje Lucie Drásalová, hypoteční analytička Partners.

AKTUALIZOVÁNO

Po Praze 5 pobíhal splašený muflon. Způsobil nehodu a strážníkům unikal

Na Strakonické ulici v Praze 5 způsobil ve čtvrtek dopravní nehodu a dál mířil na Smíchov. Řeč tentokrát není o člověku, ale o muflonovi. Jeho odchycení chvílemi připomínlo název filmu „Chyť mě, když to dokážeš". Zvíře totiž unikalo jak strážníkům pražské městské policie, tak pracovníkům záchranné stanice. Nakonec se jim ho podařilo uspat střelou z narkotizační pušky v areálu autoservisu v Nádražní ulici. 

Dbalý neuspěl se stížností proti ústavnímu vyšetření své psychiky

Bývalý ředitel Nemocnice Na Homolce Vladimír Dbalý neuspěl se svou stížností proti rozhodnutí soudu, které ho posílá do zdravotnického ústavu na vyšetření duševního stavu. Z databáze Infosoud vyplývá, že pražský vrchní soud stížnost v úterý zamítl. Dbalý si v minulosti sám stěžoval na psychické problémy, kvůli nimž nemohlo pokračovat hlavní líčení v kauze údajné korupce při nákupu gama nože a při digitalizaci chorobopisů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT