Finská kapela Leningrad Cowboys, z části nejšílenější nápad jinak distingovaného, ironického režiséra Akiho Kaurismäkiho, hraje svůj podivný mix punku, rocku, metalu a výstředního karaoke už 25 let.

Neznamená to, že by se za tu dobu naučili hrát. Aspoň ne tak, aby si z nich učitelky v liduškách sedly na zadek. Ale dokázali zrecyklovat to nejlepší i nejhorší z posledních desetiletí a na pódiu připomínají spíše náhodně než záměrně poskládanou partu z ruských a německých chasníků, kteří z putyk, v kterých se metal prolínal s harmonikovými odrhovačkami a tuatam někdo přeladil ze zpráv na Vivu, vyrazili do světa. Přitom si ale naštěstí řekli: A hlavně se nebudeme brát vážně!

Jejich pražský koncert začal o hodinu a čtvrt později, než stálo na plakátech. Pak už se ale pobízet nenechali a rozjeli bizarně zábavné medley 21 šlágrů (tohle německé slovo je pro vyjádření toho, jakým způsobem hity předělávají, naprosto přesné), mezi nimiž zazněly popkulturní klasiky jako Pretty Fly (původně od Offspring), All We Need is Love (Beatles), Kids in America (Kim Wilde) nebo Gimme All Your Lovin’ (ZZ Top).

Výsledek? Nadstandardní karaoke plné notoricky známých hitů. Bubeník, jehož sólo je k smíchu nejen proto, že má aparaturu umístěnou v traktoru, který má místo volantů činely. Chlápky ve zakroucených špičatých botech polévající se českým pivem. Chlápky, kteří si to užívají, občas nechají – jako ve správném karaoke – zazpívat někoho z předních řad a na konci pozvou fanoušky mezi sebe na pódium.

Kdyby vydržel Sovětský svaz a Gorbačov, takhle nějak by vypadaly tamní nejpunkovější večírky.

Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je tak vše, co s tím můžete dělat. Nebo se můžete bavit taky. Je to kupodivu snadné a návykové.