Její režie se ujala herečka Jana Paulová, která ztvární hlavní roli. Francouzského dramatika a herce Clauda Magniera, který byl v Paříži poprvé uveden v roce 1958, přenesli do současnosti Jean Franco a Guillaume Melanie. Hlavní roli přepsali pro herečku, jíž byla v premiérovém uvedení v roce 2011 Amanda Lear. Místo podnikatele Bertranda Barniera tak na scénu přichází Clara Barnier, stejně rázná byznysmenka, matka, šéfová i manželka, kterou nic na světě nezlomí. Kromě její vlastní rodiny.

Dcera hru přeložila

„Hru jsme objevily s dcerou Anežkou, která ji pro nás (jako už několik předešlých v Kalichu) přeložila,“ říká Jana Paulová. „A vzhledem k tomu, že skoro do všech inscenací, v nichž tam hraju, jsem autorsky i režijně během repríz vstupovala, rozhodla jsem se po dohodě s produkcí divadla a jeho majitelem Michalem Kocourkem udělat prostě sama inscenaci od začátku až do dokonce, se vším všudy.“

Oporu našla ve vysněném týmu spolupracovníků. Vedle dcery Anežky Svobodové jej tvoří autorka kostýmů Samiha Maleh, manžel Milan Svoboda, jenž je autorem hudby, a herci Ladislav Hampl, David Suchařípa, Jan Kříž a další.

„S Láďou a Davidem už zkušenosti z jeviště mám, takže vím, že se o ně mohu lidsky i herecky opřít. S Vendulkou jsem měla původně zkoušet jinou hru, která se odložila, ale když jsem viděla, že je pro ni v Lady Oskar role, hned jsem jí volala. Báru, Denisu i Marušku jsme pozvali na casting a všechny hned odcházely s nabídkou role. Leontinku mi doporučila Veronika Žilková jako talentovanou studentku z jejího ročníku na konzervatoři,“ říká Jana Paulová.

A konečně Jan Kříž ji zaujal v mnoha muzikálových rolích, které v Kalichu ztvárnil. „Čekali jsme na něj, až mu skončí angažmá v německém muzikálu Ples upírů. Ukázalo se, že je nejen výborný zpěvák a tanečník, ale i činoherec. Navíc nám coby vystudovaný scénograf vymyslel krásnou scénu.“

Schizofrenní pocity

Zkoušení inscenace, v níž sama ztvárňuje hlavní roli, probíhalo podle jejích slov tak, že nejdřív se svými spoluhráči „vystavěla“ jejich postavy, aby se vytvořila pevná kostra představení, a postupně se mezi ně začala včleňovat coby Clara Barnier.

„Je to opravdu velká kláda a já zažívám chvílemi až schizofrenní pocity. Jsem sice postavou, ale současně vnímám, jak kdo hraje, nebo jestli se třeba správně svítí. Ale mám to o něco jednodušší, protože stejně nejsem typ herečky, která by si své herectví užívala, stále řeším, co se na jevišti děje, případně jak by to mohlo být lepší. Obecenstvo je pro mě stejně důležitý partner jako herci. Myslím, že to pro mé kolegy, co se mnou léta hrají, nebylo až takové překvapení. Věděla jsem ale, že bych coby režisérka měla znát odpověď na každou jejich otázku, týkající se textu hry. Takže jsem se na zkoušení Lady Oskar opravdu důsledně připravovala,“ říká.

Parafráze Lakomce

Clara Barnier jako taková ji baví, jinak by ji hrát nemohla, ale úspěch obchodní značky nadřazený štěstí vlastních dětí, které jsou tématem hry, její životní filozofii opravdu neodpovídá. „Ta hra je vzdálenou parafrází Moliérova Lakomce. Clara je chvilkami trochu Harpagon v sukních, ovšem její ohromný majetek jí nespadl do klína zázrakem nebo nějakým podvodem, ona si všechno sama těžce vydělala a nechce se o něj nechat připravit.

A právě ta nestandardní řešení jednotlivých situací jsou z mého pohledu velmi vtipná a po prvních předpremiérách to vypadá, že se zdají být vtipná i divákům,“ dodává.