Kliknutím zvětšíteVýborný organizátor, přísný kapelník. Jeden z hlavních strůjců Gottovy kariéry. Ale v normalizačních letech také symbol tuzemského prorežimního popu. Ladislav Štaidl byl mužem mnoha talentů, které uměl beze zbytku využít – se vším dobrým i zlým, co k tomu patří.
Se svým starším bratrem, předčasně zesnulým textařem Jiřím Štaidlem, zakládal první kapely už zkraje šedesátých let. V jednu chvíli s oběma sourozenci zkoušel i mladičký Karel Zich, který bydlel jen pár domů od nich. „Jirka Štaidl, s nímž jsem se znal od roku 1963, mi říkal, že tam u nich ve Šrobárově ulici na pražských Vinohradech nějaký kluk dobře zpívá,“ vyprávěl hudební publicista Jiří Černý. „A že mu dal nazpívat svůj text Jehla a nit, který dělal pro skladatele Ivana Štědrého. Teprve později mi došlo, že mluvil o Zichovi.“
Za velkou louží
Přes muzicírování ve vyhlášeném klubu v paláci Olympic ve Spálené ulici (dnešní „Ypsilonka“) a později v Karlínském kulturním kabaretu (zvaném Karkulka) se Ladislav Štaidl dostal do divadla Semafor. Schopný kytarista, aranžér a skladatel se v semaforském ansámblu stal poměrně výrazným prvkem – hlavně díky tomu, že na rozdíl od Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého se už z titulu svého mládí orientoval na bigbít. Slyšíme to například v semaforském Recitalu, zaznamenaném i na filmový pás.
Inklinace k nové hudbě se naplno projevila v roce 1965, kdy bratři Štaidlové de facto pro jedinou hvězdu – Karla Gotta – založili hudební divadélko Apollo. To hrálo střídavě v Redutě, v Městské lidové knihovně, v Divadle Spejbla a Hurvínka a na četných zájezdech. K jeho dalším tvářím patřili Petr Spálený, Yvonne Přenosilová nebo Karel Hála. Divadlo existovalo tři roky, během nichž se však ambiciozní duo spolu s Gottem začalo systematicky orientovat na zahraniční scénu.
Zatímco Jiří Štaidl se staral i nadále o Gottovy texty a také o jeho image (napsal s ním jeho první knížku o zážitcích ze světových festivalů), Ladislav Štaidl zpěvákovi postavil dokonale fungující kapelu. S ní potom všichni tři vyrazili na nebývale úspěšné mezinárodní tažení. Nejprve do Evropy – od Sovětského svazu a Německa až po Paříž – a nakonec i za „velkou louži“.
Účinkování na světové výstavě Expo ’67 v kanadském Montrealu korunovala cesta napříč Spojenými státy. Gottovo půlroční angažmá v nevadském hnízdě neřesti Las Vegas bylo na české poměry něčím nevídaným. Se skupinou divadla Apollo (neboli Orchestrem Ladislava Štaidla) vystupovala „continent’s greatest singing star“ v lasvegaském hotelu Frontier v rámci programu Europa 68.
V pořadu s podtitulem Přímo zpoza železné opony se střídalo více našich umělců, ti se však do paměti amerických kritiků nezapsali. „Ze všech Čechů a Slováků to ustál Karel Gott s kapelou,“ vzpomínal po letech Štaidl. Hrálo se dvakrát denně (kromě pondělka), a v sobotu dokonce třikrát. „Mezi večerním a nočním představením byla takzvaná nebezpečná pauza,“ líčil Štaidl ve svých memoárech. „Byla příliš krátká, aby se jelo domů, ale dost dlouhá na to, aby se slabší jedinci ožrali anebo prohráli všechnu hotovost.“
Pragmatik a profík
Mnohem méně šťastná – z hlediska jejich veřejného obrazu – byla pro Štaidla i Karla Gotta sedmdesátá a osmdesátá léta. Rok 1977 zahájili podpisem Anticharty. V roce 2008 přišel deník MF DNES s informací, že byl Ladislav Štaidl mezi lety 1982 a 1983 veden Státní bezpečností jako důvěrník s krycím jménem Mistr. Zřejmě se tak stalo bez jeho vědomí.
U části veřejnosti však měla takzvaná „gottovská mafie“ v čele s frajersky sebevědomým Štaidlem špatnou pověst jednoduše proto, jak suverénně a vyzývavě se stavěla ke svému sukcesu v nesvobodné zemi. V časech, kdy zpěváci odmítající dělat úlitby represivnímu režimu – jako třeba Marta Kubišová – místo koncertování lepili doma papírové pytlíky na hračky, nemohla Štaidlova a Gottova dobře prosperující firma čekat, že bude odbojnějšími příslušníky národa milována.
Na druhé straně asi nikdy nikdo nezpochybňoval profesionalitu, která díky Štaidlově autoritě v Gottově souboru vládla. Na poměry tehdejšího českého showbyznysu byla skutečně nadprůměrná. Své o tom ví i rocker Michal Prokop, jemuž Karel Gott v nelehkém roce 1978 „hodil lano“. Nechal ho zpívat sbory na turné po Německu. „Poprvé v životě jsem v kapele stál vzadu,“ popisuje Prokop v knize Ztráty a návraty. „To je strašně důležité, vědět, jak se cítí muzikanti, kteří nejsou v roli frontmana. Leccos jsem pochopil. Nosil jsem smoking, pozoroval jsem, jak pracuje západním stylem vedená Štaidlova kapela. Dostal jsem noty, texty… Nikdy předtím jsem z listu nezpíval. (…) Celkem jsme objeli pětadvacet měst, turné probíhalo v dubnu 1978 a trvalo celý měsíc. Já byl asi po deseti letech poprvé na Západě, ovšem s tím rozdílem, že teď už jsem měl v kapse i nějaké peníze. To jsem do té doby nikdy nezažil.“
Kromě spoluautorství velkých hitů Karla Gotta Kávu si osladím, Trezor či Pábitelé je Ladislavu Štaidlovi nutné přiznat i pár sólových šlágrů. Hlavně baladu Mží ti do vlasů. Vydal dvě samostatná alba, složil hudbu asi k osmdesáti televizním i celovečerním filmům. Už jako zkušený harcovník nastartoval kariéry Dariny Rolincové a Ivety Bartošové, jež se stala jeho životní partnerkou. Roku 1992 se Štaidl dobrovolně stáhl do ústraní a rozruch pak už vzbudily jen jeho kontroverzní paměti, v nichž neváhal zveřejnil řadu intimních detailů. Roku 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
