O tom všem jsme si u výborné tankové plzně a čaji povídali se zpěvákem a textařem Janem „Honym" Haubertem a bubeníkem Jiřím Pátkem.

Takže Visacímu zámku je letos Kristových třiatřicet let…

Jiří Pátek: Jo, vznikli jsme přesně sedmého prosince před těmi třiatřiceti lety, takže sedmého prosince také slavíme narozeniny a vždycky okolo tohoto data se snažíme udělat i výroční koncert. Sice se to málokdy podaří zorganizovat přímo na ten den, ale řádově se o to snažíme, letos to vyjde na dvanáctého prosince.

Je známá historka, že se tehdy po Praze vypustila fáma o výborné kapele Visací zámek, kterou do té doby nikdo neslyšel, a vy už jste pak museli zahrát…

Jiří Pátek: No, nemuseli, ale rádi jsme tenkrát zahráli.

Mrtvý miminka nikdy nezahrála

Proč jste si vybrali zrovna punk, nebylo to tím, že jste tenkrát na víc hráčsky neměli a že ten punk byl jednoduchý?

Jan „Hony" Haubert: No tak jednoduchý samozřejmě byl, ale hlavně byl takový jako nový, protože v té době moc punkových kapel neexistovalo, takže získávaly věhlas celkem snadno. O spoustě punkových kapel se sice mluvilo, ale ony nikdy nevystoupily, akorát se někde sešly a daly si název. Třeba nová kapela Mrtvý miminka a pak Mrtvý miminka neodehrála jediný koncert a dodnes je nacházíš v různých encyklopediích a hemží se ve vzpomínkách a koncert neodehrála žádný. Takže punkový kapely si celkem rychle budovaly jméno, právě proto se mi to líbilo a taky je pravdou, že jsme na začátku nebyli žádní mistři nástrojů. Byli jsme všichni amatéři a samouci. Takže ten punk nám šel tak ještě nejlíp.

Hrajete tak dlouho a pořád na vás chodí další a další generace fanoušků a to příznivců punkové hudby, kteří nejsou zrovna příliš tolerantní. A navíc klidně v písničce přiznáte, že už je vám padesát…

Jan „Hony" Haubert: Já si myslím, že každá kapela, která vydrží a hraje pořád dál, tak že se jí tak nějak obecenstvo přirozeně obnovuje a nemyslím si, že by byla skupina, které by obecenstvo prostě vymřelo. Když kapely hrají průběžně, tak se fanoušci tak nějak obměňují. To není bůhvíjaká rarita, že na nás chodí mladí, nebo ty si myslíš, že jo?

No asi ne, zažil jsem třeba na Mišíkovi, že si dvacetiletí zpívali všechny písničky, říkali, že je znají od rodičů, ale přeci jenom si myslím, že u toho punku je to trošku jiný…

Jiří Pátek: U nás převládají mladí fanoušci, tak okolo těch dvaceti, pětadvaceti let, a když odrostou, tak zase přijdou noví a tu frekvenci odhaduji tak na pět, sedm let, že se to takhle točí, obměňuje. Těch starších, našich vrstevníků, tak těch je minimum, často jsou to naši kamarádi nebo spolužáci, kteří za námi přijdou, když tak jezdíme po republice. Řekl bych, že u jiných kapel je to trošku jinak, že tam ti mladí jsou taky, ale kromě nich tam jsou skalní držáci, kteří jedou po celou dobu a stárnou s kapelou po celou dobu její existence. Ale poměr mladých je prostě větší. A samozřejmě, že to je tím stylem, který hrajeme, protože punk rock oslovuje spíše mladší publikum.

Snad jen bratři Ebenové

Slavíte sice třiatřicáté narozeniny, ale v době vašich začátku existovalo něco, s čím dnešní kapely počítat nemusí a to základní vojenská služba, ta do fungování Visacího zámku taky zasáhla, ne?

Jiří Pátek: My jsme vznikli v roce 1982, jako nejstarší šel první v roce 1984 na rok vojny Ivan, takže jsme hráli bez něj. Snažili jsme se ho nahradit dočasně záskokem Jirkou Křivkou ze Zikkuratu, nazkoušeli jsme kdesi v garáži repertoár, a když mělo dojít k prvnímu koncertu, tak hned přišel zákaz a jeho se to dotklo tak, že odmítal pokračovat. Tak jsme se na to vykašlali a hráli jsme sami. Ono v té době taky moc koncertů nebylo, takže se nic nedělo, hráli jsme tak půl roku a šel na vojnu Honza, pak jsem rukoval já a Vláďa a když jsme odjeli my, tak se vrátil Ivan, Michal byl ještě půl roku na vojně, a v roce 1987 už jsme byli všichni zpátky a normálně jsme pokračovali v hraní.

A když jste kapelu zakládali, napadlo vás, že by to takhle dlouho mohlo vydržet?

Jiří Pátek: Mě tedy ani náhodou, spíš jsem čekal, kdy to zatrhne někdo ze strany orgánů, a nebo to vzdáme my sami. Nevypadalo to v žádném případě na to, že bychom byli někdy profíci a že bychom se punkovou muzikou mohli živit. A k tomu kupodivu nedošlo a pak přišla revoluce a najednou jsme cítili, že můžeme jít dál.

A dnes vás Visací zámel živí, nebo máte ještě nějaké jiné aktivity?

Jiří Pátek: No tak máme i jiné aktivity, ale převážnou část kapely Visací zámek živí.

Myslím, že v Čechách neexistuje jiná kapela, která by spolu vydržela hrát tak dlouho bez jediné změny v sestavě?

Jan „Hony" Haubert: No to asi není. Já se na to vždycky s oblibou ptám kritiků a hudebních publicistů, jestli si někdo z nich vzpomene na nějakou další hudební partu a tuhle někdo zmínil bratry Ebeny (smích). To jsou sice tři bratři, ale muzikanti v doprovodné kapele se u nich taky střídají.

A čím si myslíte, že to je? Asi si musíte sednout především lidsky a ta kapela musí mít nějakou vnitřní chemii, ne? Je tady množství dalších i starších kapel, třeba Olympic, ale tam se ti muzikanti často střídali?

Jiří Pátek: Tak třeba v případě toho Olympicu byl Petr Janda zakládajícím členem kapely a šéfem, který měl vyšší pravomoci, kdežto my se vždycky nějak dohodneme. Navíc je to celé postavené na faktu, že naše muzika je pro nás relaxem a člověk si jde zahrát s chutí. A není to jako za bolševika, kdy profesionální kapely musely odehrát pro Pražské kulturní středisko pětadvacet koncertů měsíčně, takže hrály takřka denně, což musela být šílená morda a nebylo divu, že pak často odpadly. My si zahrajeme nějakých pět, šest koncertů za měsíc a člověk se na ně těší a rád si zahraje.

Jasný, ale kdybys na ten koncert jel a těšil se na muziku a zároveň si říkal, že tam zase bude ten debil a bude mít ty svý kecy…

Jiří Pátek: Tak samozřejmě, že kdyby to bylo takhle, tak by to asi nepřidalo nějakému dobrýmu soužití, ale my jsme se vždycky tak nějak dohodli. I když určitě občas nějaké třecí plochy nastaly, jako v každém kolektivu.

Jan „Hony" Haubert: Já jsem zkoušel hrát ještě ve dvou kapelách, jedna z nich se jmenovala Kruhy a zjistil jsem, že v žádné kapele to není tak, že by se tam všichni bratřili a žili jedním společným životem, tak to prostě stejně nikdy není. Nebo i z technického hlediska - vidíš někoho a říkáš si, ty jo, to je mistr svého nástroje, s ním by se dobře hrálo a ono se zjistí, že taky prostě neumí všechno. A zrovna v tom punku je důležitý takový to cítění a muzikanti, kteří jsou na tom dobře technicky, tak leckdy nechytnou v punku takový ty obyčejně používané nuance, a když jsou to školení muzikanti, tak jim to naopak škodí.

Jiří Pátek: No s tím souhlasím, pro ně je to opravdu na škodu, protože jak dřou nástroje, tak techniku mají výbornou, ale už těžko mohou uhnout někam jinam, osobně mám rád léty vyhrané samouky, kteří si našli svůj styl. A to na jakýkoliv nástroj. Je to pak poznat a je to i zajímavější.

A to je i váš případ? Chodili jste třeba do Lidové školy umění?

Jiří Pátek: V podstatě je to i náš případ.

Jan „Hony" Haubert: Pokud vím, tak snad jen Ivan chodil do Lidušky, ale kdo ví na co…

Jiří Pátek: Já myslím, že na trumpetu…

Punkové království zválcovalo i AC/DC

Koncerty punkové legendy Visací zámek v rámci 33. výročí založení kapely.A taky se mi líbí, že si v textech nehrajete na bůhví co a klidně přiznáte, že vám těch padesát je. A ti mladí fanoušci si to pod tím pódiem zpívají s vámi…

Jan „Hony" Haubert: Vždycky jsem se snažil psát obyčejný texty, aby byly ze života a nešlo o žádný veršování o vesmíru, míru, o tom, kam se ubírá civilizace, ale prostě to byla taková běžná, každodenní témata. I s tou Padesátkou, která mimochodem vyšla už na předposlední albu, takže teď už je nám zase o pět let víc.

A s tou poslední, letošní, deskou jste vyhlásili i Punkové království, jak si vedla?

Jan „Hony" Haubert: Desku jsme vydali letos v březnu, kampaň k ní odstartoval novoroční projev a veřejné vyhlášení Punkového království. Deska zabodovala až nečekaně, myslím, že i vydávající firma Monitor byla překvapená, protože první měsíc jsme vedli hitparádu, pak jsme klesli na druhý nebo třetí místo a potom jsme se zase další měsíc vrátili na první, takže to byl nevídaný úspěch, dokonce jsme převálcovali i AC/DC a podobné kapely.

Když jsi měl v rámci Punkového království novoroční projev, vyjadřuješ se také k současné politice?

Jan „Hony" Haubert: Ne, to ne…i když včera jsem koukal, že Franta Ringo Čech dostal od prezidenta metál…

Léta jste své desky a vlastně se i fanouškům podepisovali jen jako VZ a číslovkou od jedničky do pětky, teď už jste od toho upustili?

Jan „Hony" Haubert: Podepisujeme se tak furt, ale nějak už jsme to odtajnili. Třeba na první desce bylo na obalu jen VZ1 zpěv, VZ2 kytara a tak dál, ale postupně se na to nabalovaly další přezdívky, takže na třetí desce bylo VZ 1 alias Hony a řekl bych, že od šesté desky Sex jsou na ní kompletní jména, na cédéčkách už asi na všech. Docela dlouho jsme naše jména drželi v tajnosti. Ale zase tak originální to nebylo, protože třeba každý, kdo prošel americkou punkovou kapelou Ramones, tak od té doby měl příjmení Ramones. Zapomnělo se na to jeho původní, křestní mu zůstalo a byl Ramones a všichni byli Ramones, ale o tom jsem já tenkrát neměl vůbec ponětí a myslím, že nikdo z nás. A pak jsem na to narazil ještě u jedné kapely, kde se všichni jmenovali stejně.

Jiří Pátek: A trošku to byla taky i obrana před policajty, kapku jim to ztížit, aby hned nevěděli, kdo jsme.

Hitparádu vašich písniček na kapelních webových stránkách dle hlasování fanoušků vedou právě ty nejstarší jako Traktor, Cigára a Vlasta, což jsou skladby, které určitě zazněly na tom úplně prvním koncertu?

Jan „Hony" Haubert: No to je fakt. Na tom prvním koncertu jsme měli připravených jedenáct písniček, což bylo hodně málo, hráli jsme dva bloky s přestávkou a v tom druhým jsme dali ty samý, akorát v obráceném pořadí. No a z těch jedenácti bych řekl, že tak devět hrajeme pořád. Ty první písničky se dělají nejlíp, protože se zatím nemůžeš opakovat, jsou ještě originály a teprve později se ti začne stávat, že si začnou být trošičku podobné. Když skládáš stou písničku, tak by byl zázrak, aby se nepodobala nějaké té předchozí. Ze začátku to jde vždycky dobře.

Možná přijde i striptérka

A vám to jde dobře už třiatřicet let, teď prý natáčíte nový klip?

Jan „Hony" Haubert: Zatím jsme ve fázi příprav, ale už se hledají lokace, pokročilo se s výběrem herců, točit by se mělo osmého listopadu, což už je za dveřmi (rozhovor vznikal na konci října, pozn. autor), bude na písničku s mým textem Pop song a podle mého scénáře. Měl jsem na to tentokrát čas, takže jsem napsal něco, co už se podobá scénáři a protože nikdo nic lepšího neobjevil, tak zatím jedeme podle tohoto mého.

Dalším narozeninovým dárkem je projekt s třiatřiceti kytaristy, o co jde?

Jan „Hony" Haubert: To by mělo fungovat jako reklama na ten náš prosincový výroční koncert, který bude v hale Incheba na pražském Výstavišti, sice v té malé, tréninkové, ale přeci jenom je to sportovka, takže potřebujeme reklamu, aby ty davy přišly. Náš manažer Martin Řehoř vymyslel, že třiatřicet kytaráků bude hrát naši písničku Traktor.

Na tom živém koncertu?

Jan „Hony" Haubert: Tam jich asi nebude tolik, jen co dovolí místo a potřebný aparát, ale natočí se dopředu v té sportovní hale, jak těch třiatřicet kytaráků bude seřazeno do kříže v hale. A pak to dáme na internet.

Tuším, že ten kytarový riff z Traktoru vyhrál i nějakou internetovou soutěž o nejlepší tuzemský riff?

Jan „Hony" Haubert: Jo, vyhrál, jako nejlepší rockový kytarový riff v celé tuzemské historii rockové hudby.

Narozeninové koncertní turné teď jedete s kapelou Plexis, vloni jste se o pódium dělili se Třemi sestrami, jak vás baví takováto spojení?

Jan „Hony" Haubert: Mně se to líbí, protože chodí víc lidí a vždycky, když chodí víc lidí, tak se člověku i hraje líp. Navíc před koncertem se vždycky čeká, mezi nazvučením a začátkem vždycky vznikne nějaké hluché místo, no a když v tom zákulisí je víc kapel, tak je větší sranda a to je taky důležitý. Jsem rád, že jsme teď více ve styku s Plexis, protože právě když odešli Michal, Jirka a Vláďa na vojnu, tak jsem tu zbyl najednou sám a to nešlo sám zachraňovat Visací zámek, tak jsem hrál v tu dobu asi půl roku právě s Plexisem. Rád na to teď vzpomínám, navíc některé z tehdejších písniček oni hrají taky ještě i teď.

Na tom zmíněném výročním koncertu bude coby host hrát i slovenská Slobodná Európa?

Jan „Hony" Haubert: Za tu jsem taky hodně rád, protože to je taková naše obdoba na Slovensku, taky existují už spousty let, sice se tam tak trochu obsazení mění, ti kteří fetujou, tak pak přestanou a vrátí se do kapely, takže se tam vlastně taky pořád melou dokola ti stejní muzikanti.

Co ještě fanoušky na velkém výročním halovém koncertu čeká?

Jan „Hony" Haubert: Mělo by tam proběhnout ukřižování kytaristy v přímém přenosu, už teď vozíme na šňůru, která se jmenuje Kristova léta, takový menší, zkušební kříž a v té hale by měl být kříž nějaký opravdu monstrózní, naposledy psala naše road manažerka, jestli stačí devítimetrový (smích).

Jiří Pátek: Z toho jestli Michal spadne, tak se zabije!

Jan „Hony" Haubert: No tak uvidíme, jestli to dokážeme a představa je taková, že by kytarista na kříži hrál i sólo. Taky promýšlíme, že bychom pozvali nějaké hostující zpěvačky. Byly už na tom výročním koncertu k třicetinám a lidi je hodně chválili jako zpestření. V plánu je odehrát třicet tři písniček, což jsme zkoušeli teď v Rakovníku a na běžné koncerty to nejde, protože je to fakt dlouhý, ale ty naše výroční koncerty jsou delší, takže jednou za rok třiatřicet písní, když je těch třiatřicet let, dáme. A asi nejspíš dojde i na tu tradiční striptérku.

Čtěte také: 33 Kristových let - 33 kytaristů. Visací zámek chystá mimořádný koncert