Minivýstava vrcholí obrazem Malíř, kde Filla zelenou tváří uprostřed kubistické dekonstrukce jakoby vzpomíná na expersionistické začátky. Filla byl člověk hloubavého typu a také o jeho tvorbě hovoří teoretici jako o "řešeních" určitých intelektuálně- estetických úloh. Zároveň se však kolem tohoto tvůrce vznáší aura epigonství Pabla Picassa, jímž se inspiroval a na nějž svou tvorbou navazoval.

Milan Knížák v úvodu k průvodci výstavou smířlivě uvádí, že epigonství může být jedním z tvůrčích přístupů a že v hudbě je něco takového běžné již od Mozartových dob. Zatímco pro mnohé tuzemské malíře byl kubismus přechodovým stadiem v hledání vlastního výrazu, Filla v něm nadlouho nalezl těžiště tvorby. Začínal expresionistickými obrazy pod vlivem Muncha, nově připomenutými nedávnou výstavou Křičte ústa.

V pozdějším kubismu si vyzkoušel všechny jeho podoby, přičemž nejčastěji zpodobňoval figury a zátiší. Čtenář jeho holandských zápisků si nemůže nevšimnout malířovy fascinace starými holandskými a vlámskými mistry, jejichž tvorba by se zdála být kubismu tak vzdálená, ale zde je přítomná právě tematizací zátiší.

Zatímco toto jádro Fillovy tvorby je vcelku dobře známé, neotřeleji působí soubory obrazů z 30. let, do jejichž tvarosloví promlouvá surrealismus, některé obrysy zase nabývají klaunské grotesknosti děl Františka Tichého, jiné zaútočí na oko diváka výraznými barevnými plochami takřka pop-artové intenzity.

Působivá je rovněž monotematická sekce Boje a zápasy s variacemi na picassovského býka s hlavou zvrácenou vzhůru.